Evropa zpozorněla až po březnových madridských útocích
Rok boje s terorismem. Tak se od roku 2001 říká každému končícímu roku. Co to ale vlastně znamená? Boj s terorismem ovlivnil letos nejméně dvoje klíčové volby (španělské a americké), vyvolal debaty o vztahu mezi bezpečností a osobními svobodami, stále ještě rozděloval Evropu, a nakonec přinesl i řadu teroristických „protiútoků“, které jsou jeho nezpochybnitelnou součástí: v Iráku, ve španělském Madridu, v Saudské Arábii, v Turecku a mnohde jinde.
Letošní postoje jednotlivých zemí k tomu, co se nazývá boj s terorismem, plynule navázaly na rok 2003 a ten byl věnován především právní, politické i vojenské interpretaci iráckého tažení. V lednu 2004 nebylo možné dočkat se jakéhokoli překvapení: zatímco Bushovy Spojené státy stále trvaly na vlastních metodách boje s terorismem zahrnující například uplatňování tak zvaného PATRIOT Act (Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism), způsoby zacházení se zajatci na základně v Guantanamo Bay či nekompromisní postupy na irácké okupované půdě, evropští „antiamerikanističtí rebelové“ v čele s Francií a Německem si nechtěli příliš zadat. Evropa bez rozdílu politického názoru zpozorněla až po madridských bombových útocích, které 11. března 2004 zabily nejméně 191 lidí a zranily kolem 1800.
Základní kapitoly.
Pojem boj s terorismem se v nedávné evropské historii poprvé oficiálně objevil v Amsterdamské smlouvě z roku 1997, ovšem reálné naplnění dostal až na mimořádném summitu unie 21. září 2001: evropští státníci na něm pod dojmem z útoků na americká města přijali Akční plán EU pro boj s terorismem. Obsahoval pět základních kapitol:
1. Přijetí zákona o evropském zatykači a zřízení společné instituce Eurojust, která by měla za úkol koordinovat vyšetřování v členských zemích.
2. Povzbuzení spolupráce národních policií a tajných služeb, zprostředkovaná jednotkou Europolu pro boj s terorismem; ustavení pravidelných schůzek vedení jednotlivých evropských obranných a bezpečnostních institucí.
3. Přijetí nové direktivy o boji proti praní špinavých peněz.
4. Zlepšení ochrany vnějších hranic EU a zřízení elektronické databáze otisků prstů.
5. Využití vztahů unie s třetími zeměmi k tlaku na zlepšování obrany proti terorismu v těchto zemích.
Evropská komise v roce 2001 připojila ještě několik dalších návrhů: zlepšení evropských pasů přidáním biometrických údajů, vytvoření zvláštního fondu pro pomoc zemím zasažených terorismem, a zřízení agentury pro ochranu hranic (EU border management agency).
Jenže když na počátku března 2004 vybuchovaly v Madridu bomby, evropský plán nevyhlížel o mnoho akčněji než v září 2001. Javier Solana si vezl na summit EU, jenž se konal 25.–26. března 2004 (a kvůli Madridu se změnil na summit protiteroristický), tajnou zprávu, v níž se podle BBC takto vypočítávala evropská liknavost: „Navzdory mechanismům, které umožňují výměnu informací, členské státy se jen nerady dělí o zpravodajské informace; mechanismy pro spolupráci soudních a policejních aparátů nejsou využívány; pochybnosti jsou i o to, jak se daří bránit praní špinavých peněz a jak se využívá diplomacie k ovlivňování třetích zemí.“ Jedinou pochvalu si podle analýzy zasloužil nový režim na hranicích, který prý přinášel výsledky.
Odplata Aznarovi.
Deset batohů, v nichž 11. března vybuchlo na madridských stanicích Atocha, El Pozo del Tio Raimundo a Santa Eugenia po desítce kilogramů trhavin, prokázalo jisté evropské pokrytectví, pokud se vztahu k terorismu a irácké invazi týká. Ačkoli totiž neměla žádné pádné důkazy, španělská vláda ze spáchání atentátů již 12. března ráno obvinila baskickou organizaci ETA. Důvod? Někdejší premiér José María Aznar to sice dodnes popírá, ale jeho vysvětlení zatím nedokázalo přebít všeobecně rozšířený závěr: ve Španělsku bylo krátce před parlamentními volbami a vládní lidovci se obávali, že si veřejnost vysvětlí útoky jako odplatu za Aznarovu proamerickou iráckou politiku.
Pokud si španělský ministr vnitra opravdu na základě prvních policejních informací myslel, že původcem atentátů je ETA, pak jde o jeden z velkých smolných okamžiků v dějinách politiky. Pokud šlo o taktiku, tragicky selhala: jak se důkazy hromadily, španělská vláda musela ještě do voleb ( jež se konaly v neděli 14. března) přiznat, že za atentáty může stát al-Káida.
Těžko říct, co voličům vadilo víc: zda fakt, že José María Aznar ohrozil bezpečnost Španělska proamerickou politikou, anebo skutečnost, že vláda nemluvila pravdu. Tak či onak, lidovci coby předvolební favorit prohráli. Jestliže šlo teroristům právě o tohle, zdařilo se: „Bushův kumpán“ byl sesazen.
S volebním „jasnem“ pochopitelně rychle přicházelo i světlo do vyšetřování. Čtrnáct dní po atentátech přespávalo v policejních celách dvacet podezřelých; bylo mezi nimi sice několik lidí, jejichž národnost nebyla zřejmá, ale Bask z ETA prokazatelně žádný, zato jedenáct Maročanů, dva Indové a jeden Alžířan. Spojení jednotlivých zadržených na al-Káidu byla nezpochybnitelná, a tak Španělé nemohli nevzpomenout na videovzkaz, který v říjnu 2003 nahrál muž vydávající se za Usámu bin Ládina: „Vyhrazujeme si právo zaútočit v pravý čas a na pravém místě proti všem zemím, podporujícím nespravedlivou válku, obzvláště pak proti Británii, Španělsku, Austrálii, Polsku, Japonsku a Itálii.“
Otec taktiky l.
Zatímco José María Aznar svůj vnitropolitický boj prohrál a Tony Blair byl zaměstnán odrážením pravidelných domácích útoků zpochybňujících nejen jeho proamerickou zahraniční politiku, ale i domácí antiteroristické a protiimigrační postupy, „otec“ současného boje s terorismem se doma v Americe chystal na znovuzvolení. Víme nyní, že George Bush junior volební vítězství 2. listopadu skutečně obhájil, a že tím pádem obhájil i taktiku, kterou pro boj s terorismem určil.
Jak již řečeno, jedním ze základních kamenů americké administrativy v ochraně proti teroristům je PATRIOT Act, jde o soubor opatření „nabízejících vhodné nástroje potřebné k obraně proti terorismu“. Tento zákon byl sice přijat již v říjnu 2001, letos se ale stal nedílnou součástí volební kampaně a veřejné americké debaty. Antibushovci jej oznámkovali odsuzujícím přívlastkem „orwellowský“. Proč?
PATRIOT Act dal americké federální vládě nebývalou moc v pěti oblastech: v odposlouchávání a sledování soukromé komunikace v kriminálních případech; v získávání informací o vyšetřování zahraničních zpravodajských služeb; v boji proti praní špinavých peněz; v záležitostech imigrace; v definování nových druhů zločinu spojených s terorismem a v definici jejich trestání.
I když kampaň proti PATRIOT Act zaznamenala jisté úspěchy (například kritické rezoluce proti tomuto zákonu přijalo 350 komunit reprezentujících 54 milionů Američanů), průzkumy veřejného mínění daly zapravdu spíše prezidentu Bushovi. V únoru 2004, podle společného výzkumu CNN, USA Today a Gallupova ústavu, 43 procent Američanů tvrdilo, že PATRIOT Act je správný, 21 procent uvádělo, že měl jít dokonce ještě dál, a pouze 26 procent dotázaných řeklo, že naopak zašel příliš daleko. I proto mohl George Bush ve své kampani opakovaně tvrdit, že PATRIOT Act je „mocným nástrojem vlády v boji s terorismem“, a že by jej Kongres neměl ani oslabit, natožpak zničit.
Bushova obava se týkala zákona zvaného SAFE (The Security and Freedom Ensured Act), který v listopadu 2003 přednesla skupina zákonodárců jak z Demokratické, tak i z Republikánské strany. Zákon měl v jistých bodech omezit PATRIOT Act tak, aby „některé ohrožené svobody občanů zůstaly ochráněny“. George Bush v rámci své předvolební kampaně hrozil, že bude SAFE vetovat a v červnu 2004 mu přispěchalo na pomoc i ministerstvo spravedlnosti, jež nazvalo PATRIOT Act „účinnou laserově naváděnou zbraní“. K listopadu 2004 bylo na základě zmíněného laseru obviněno z terorismu 372 osob, 194 z nich bylo odsouzeno a 515 dalších bylo vyhoštěno ze země.
Měřeno postojem k bezpečnostním opatřením, výsledky listopadových amerických prezidentských voleb dávno předpovídal další průzkum veřejného mínění, který Pew Research Center publikoval v srpnu: 88 procent Američanů v něm uvedlo, že považuje otázku národní bezpečnosti za úkol číslo jedna, a pouhých 29 procent řeklo, že George Bush potlačuje svobody ve jménu bezpečnosti příliš. Téměř se dá říct, že senátor John Kerry nemohl na Bushově poli vyhrát ani omylem.
Nevýkonné tajné služby.
Ačkoli se po celý rok hodně mluvilo o tom, jak se má západní svět vůči terorismu vztahovat, zda Američané zvládli, nebo nezvládli poválečný Irák, kdo v Evropě je proti komu a proti čemu, relativně málo se ví o „zdrojích“ a o stavu „teroristických armád“. Jedním z důvodů tohoto faktu, shodují se politici i komentátoři v celém euroatlantickém prostoru, je nedostatečná výkonnost tajných služeb. A tak se v roce 2004 i v této oblasti děly věci…
Zatímco Evropa po madridské tragédii vsadila na „lepší a koordinovanější využití“ současných institucí jako Europol nebo Eurojust (a smetla se stolu návrh Belgie a Rakouska na vytvoření evropské obdoby CIA), Spojené státy se po volbách odhodlaly k nejrozsáhlejší reformě tajných služeb ve své poválečné historii. Zákon, jenž byl přijat 7. prosince v den 63. výročí útoku na Pearl Harbor (a je velkým vítězstvím prezidenta Bushe), založil zcela nové poměry:
V jejich středu stojí nový úřad Šéfa národních zpravodajských služeb (Director of National Intelligence), kterému se bude zodpovídat všech patnáct vládních bezpečnostních agentur. Ve skutečnosti to znamená, že je umenšena role šéfa CIA, který tuto roli plnil doposud, a který přestane být i hlavním poradcem prezidenta pro tajné služby. Na moc nového ředitele ovšem neukazuje pouze jeho exkluzivní přístup k prezidentovi; očekává se, že Director of National Intelligence bude spravovat roční rozpočet ve výši 40 miliard dolarů. Za tyto peníze postupně vznikne řada nových projektů. Například: nové národní centrum pro antiterorismus, zpravodajské ředitelství v rámci FBI, které bude vybírat a úkolovat agenty pro domácí antiteroristické operace, anebo centrum pro akce prováděné v cizině.
Na nový post si pochopitelně myslí šéf CIA Porter Goss, ale kolem krouží řada vážných soupeřů: senátoři Sam Nunn a Warren Rudman, šéf komise 9/11 Thomas Kean, jeho zástupce v komisi Lee Hamilton, či John Lehman, jenž byl v Reaganově administrativě odpovědný za námořnictvo.
Bezzubá obrana.
Samostatnou kapitolou by samozřejmě mohl být Irák. Otázkou ovšem je, nakolik jsou množící se útoky proti spojeneckým vojákům či iráckým policistům zařaditelné do kolonky terorismus. V každém případě se dá čekat, že klasičtější projevy terorismu (totiž útoky proti rozličným cílům v suverénních, neokupovaných zemích), anebo přinejmenším strach z nich, ovládnou i rok příští. Navzdory všem bezpečnostním opatřením budou i v roce 2005 platit slova přiznání, jež vyslovil už nejeden politik: konkrétnímu teroristickému útoku se vlastně zabránit nedá. Pokud ho někdo nezkazí. Pokud terč nemá štěstí.
