Gustav Klimt je pro Vídeň tím, čím Franz Kafka pro Prahu. Marketingovou ikonou prvního řádu. Nyní hrozí, že Rakouská národní galerie přijde o nic menšího než o zlatý portrét Adély Bloch-Bauer. Pro představu: vedle Polibku jde o Klimtovo asi vůbec nejslavnější dílo. Deník Der Standard jeho cenu odhadl na 70 až 120 milionů eur.
Nyní arbitrážní soud portrét spolu se čtyřmi dalšími Klimtovými obrazy přiřkl rodině původních majitelů, kteří z Rakouska uprchli před nacismem. Zákon o navrácení majetku obětí holocaustu Rakousko přijalo v roce 1998. Odmítalo však uznat, že se vztahuje i na tuto kauzu.
Do sbírek národní galerie se obrazy dostaly za války jako konfiskáty. Než Ferdinand Bloch-Bauer, Adélin manžel, v roce 1945 zemřel ve švýcarském exilu, odkázal majetek dětem svého bratra. V roce 1948 však jeden z trojice dědiců podepsal s rakouskou vládou dohodu, kterou se obrazů zřekl.
Jenže v roce 2000 se objevila na scéně Adélina neteř, tehdy třiaosmdesátiletá Američanka Marie Altmanová. Tvrdila, že její bratr se po válce Klimtových obrazů vzdal pod nátlakem. Rakouské úřady by mu prý jinak nevydaly ostatní díla ze strýcovy sbírky.
Nejvyšší soud USA nakonec přiznal Altmanové právo soudit se o vlastnictví obrazů u amerických soudů. Obě strany se následně dohodly, že spor raději nechají rozhodnout arbitrážním soudem v Rakousku. A ten v polovině ledna obrazy přiřknul Marii Altmanové a jejím dvěma sourozencům.
Altmanová se již nechala slyšet, že by chtěla, aby obrazy zůstaly přístupné veřejnosti, neboť tak si to přála i její teta. „Nechci, aby je koupil nějaký soukromník,“ řekla Los Angeles Times. Rakouská ministryně kultury Elisabeth Gehrerová na to opáčila jen tolik, že 70 milionů eur je roční rozpočet všech rakouských muzeí dohromady.
Ovšemže Rakousko peníze na koupi portrétu nakonec sežene a obraz zůstane v národní galerii. Jde o tak významné dílo, že je nemyslitelné, aby kterýkoliv stát připustil jeho prodej do zahraničí.
