Začátkem roku jsem vyklidila byt, skončila v práci, přerušila studium a sbalila si batoh. Původně jsem chtěla jen tak zmizet. Na pět měsíců odjet do Střední Ameriky. Procestovat všechny její země od jihu na sever. Sama, jen se svým ukulele, na které beztak neumím pořádně hrát. Ušetřila bych si tím minimálně dvě otázky, které mi moji nejbližší (a po nich i ti nejvzdálenější) kladli. Máš nějaký plán?
A to se nebojíš? Jak se blížil můj odjezd, otázky zaznívaly s daleko větší razancí. Pauza mezi nimi se zkracovala, občas nezbyl čas ani na nádech. Na obě jsem rezolutně odpovídala ne. Popravdě.
Teď jsem kdesi v panamské džungli, je k půlnoci a já mám poprvé strach. Zvládnu to?
NOČNÍ VÝŠLAP NA VOLCÁN BARÚ
V minibuse si prohlížím ostatní. Všichni jsou ve skvělém rozmaru, jako kdyby snad jeli do Disneylandu. Mají profesionální vybavení, hůlky, o kterých si nejprve pomyslím, že jsou na běžky, a samozřejmě bytelné pohorky.
Já mám na sobě kytičkované legíny, které jsem chtěla vyhodit hned po cestě v klimatizovaném letadle, rozlepené boty na běhání a batůžek se zlatými zipy. Chce se mi spát a přemýšlím, jestli tohle celé není velká chyba.
Zastavujeme uprostřed ničeho. Ve tmě rozeznávám jen tabuli s nápisem Volcán Barú a šipku směrem nahoru. „Tak teď už je to na vás,“ pobaveně si nás měří řidič minibusu.
Nasazuji si čelovku, kterou jsem až do téhle chvíle považovala za zbytečnou investici.
Následujících pět hodin na ní budu zcela závislá.
Sleduji kužel světla před sebou a poslouchám zvuky noční džungle. Pod nohama mi křupou kameny, moje kroky mizí ve tmě.
V džungli to píská, syčí, šustí, šramotí. Do tmy se raději nekoukám, snažím se soustředit na každý krok. Před sebou mám 14 kilometrů strmého stoupání. Srdce mi buší, dech se zkracuje.
Začíná si se mnou povídat Kanaďan v důchodu, který se na sopku vydal s manželkou. Má úctyhodné tempo, ačkoliv neustále něco říká. Bývalý učitel, tak proto. Já mám co dělat, abych se při každém třetím výdechu zmohla na „aha“. Evidentně mu to nevadí. Mluvit nepřestává několik dalších kilometrů. Přidávám do kroku. Prchám.
Jsem sama. Funící světlušky jsou dávno za mnou. Pár jich je daleko přede mnou.
Dech, srdce i nohy našly společný rytmus a pracují jako dobře sehraný orchestr.
Hlavou se mi honí všechno, a přitom nic zásadního. Ničím si ji nelámu. Přistihnu se, že se směju. Strach a nejistota zmizely ruku v ruce někde v černočerné tmě a nahradila je čirá radost. To přece nemůže být normální. Jsou dvě ráno, před sebou mám minimálně 1500 metrů převýšení a já jsem šťastná, nebo co.
Sedám si do prachu, vypínám čelovku a okamžitě mi oči zalepuje nepropustná černota. Zvedám hlavu a ve tmě se objevují malé zářivé jiskřičky. Nebe je poseté hvězdami, které se vedle sebe doslova mačkají. Jedna to vzdala a padá dolů.
V zatáčce nade mnou zabliká světlo. Doháním rychlejší skupinku a najdu v ní svého parťáka na následujících pár hodin. Nese nahoru rum, já slivovici. Víc o sobě vědět nepotřebujeme.
Po několika dalších kilometrech si ve 3475 metrech nad mořem připíjíme na počest právě zdolané sopky Barú. Teplota klesla pod bod mrazu a klepeme se zimou. Šli jsme moc rychle. Ještě máme alespoň hodinu času. I přes mráz, bolavé nohy a klesající oční víčka jsme natěšení jako malé děti. Tiše trpíme, dychtivě čekáme. To nejlepší má pro nás Barunka totiž teprve připravené.
A opravdu. Na horizontu se objevuje rudá čára. Hvězdy začínají blednout. Nebe přechází z temně černé do tmavě modré.
Spěcháme na kamenný vrcholek, na kterém plápolá panamská vlajka. Obličeje se nám zbarvují do zlata. Ze tmy vystupují zelené hory, které překrývají bílá načechraná pole mraků. Takový pohled znám jen z letadla.
Tady mám pevnou půdu pod nohama, a přesto jsem vlastně tak trochu v nebi.
Zpoza obzoru začíná vykukovat oranžovočervený půlkruh. Stoupá vzhůru, zvětšuje se, uzavírá se do oslňujícího kruhu. Barunka se nám ukazuje v celé své majestátní kráse. Dobré ráno.
Hltám tu krásu s doširoka otevřenýma očima a musím se hlídat, aby stejný tvar neměla i moje pusa. Kolem krouží ptáci a křikem vítají nový den. Při nízké oblačnosti je z vrcholu sopky prý možné vidět oba oceány. Pohled mi klouže po bílých chomáčích mraků, které vypadají jako vlny na moři. Ty pravé pod nimi sice nevidím, ale nelituji. Víc krásy bych asi už nesnesla.
Slunce začíná nabírat na síle a já postupně odhazuji svršky. Cesta dolů bude v parném dni možná ještě náročnější než noční výšlap nahoru. Za pravdu mi dávají i kolena. S lehkým despektem, ale hlavně závistí uhýbáme projíždějícímu džípu. Doslova se brodí kameny a nechává za sebou oblak prachu.
Bohatí Panamci si nechali vyvézt zadky na východ slunce, ušklíbneme se. Despekt mizí spolu s prachem, když nám džíp zastavuje a nabízí svezení vzadu na korbě. Díky za bohaté Panamce, kteří si svůj zadek vezou i cestou dolů. A teď i ten můj.
Do vesnice Boquete přijíždíme po poledni. Na ulici už je pěkně rušno. Ženy v tradičních dlouhých krojích křiklavých barev nakupují ovoce na trhu, muži posedávají na chodníku a kouří, z jídelen začíná vonět oběd. Seskakuji z džípu. Jsem špinavá, v břiše mi kručí, oči mám zalepené únavou i prachem. Musí na mě být žalostný pohled. Chvíli jen tak stojím a vše pozoruji. Na rty se mi dere úsměv. Stále nemůžu uvěřit, co všechno se stalo za uplynulých dvanáct hodin. Snad se neprobudím na palandě v hostelu a nezjistím, že to byl jen sen. Že mě ten kluk odhadl dobře a měl pravdu. Ráda bych ho teď znovu potkala. Chybělo málo a věřila bych mu víc než sama sobě.
HLAVNĚ SE NEZTRATIT V DŽUNGLI
S tou sebedůvěrou jsem to možná trochu přehnala. Jen co jsem si namasírovala oteklé nohy a všechny v hostelu povzbuzovala, ať výšlap na sopku Barú rozhodně nevynechají, vydala jsem se na El Pianista Trail. Varování, že na tuto trasu je nutný průvodce, jsem se jen smála. Já už přece vyšla onen vulkán.
V noci. Hrdinka. El Pianista Trail jsem tak považovala za zdravotní procházku pro amatéry.
Obula jsem si plátěné kecky (rozlepené běžecké boty jsou určené jen na těžší výšlapy) s tím, že za dvě hodiny jsem zpátky.
Na začátku trasy potkávám jakéhosi Japonce, jehož angličtina ani španělština nedosahují komunikační úrovně. Dohání to aspoň výraznou gestikulací a hlasitými posunky. Možná právě proto příliš nekoukám na cestu.
Když čtyři hodiny šplháme po velkých kamenech a lezeme přes popadané stromy, začíná mi to být trochu divné. „Neměli jsme někde odbočit?“ ptám se. Japonec mě ujišťuje, že jdeme dobře. Zní přesvědčivě. Podle polohy v aplikaci Maps.me jsme se sice trochu vychýlili z vyznačené trasy, ale tyhle offline mapy nikdy nejsou přesné.
Cesta je stále strmější a z kamenů se stávají spíše skály. Šplhám po drolící se stěně, na kterou by jinak bylo pravděpodobně potřeba lezecké vybavení.
Když pode mnou praská větev a já se sunu na velké šutry do řeky, jsem si jistá, že jsme se ztratili.
„Měli bychom se vrátit,“ naléhá Japončík. Při představě, že polezu tuhle šílenou cestu dolů, mě jímá hrůza. Navíc jsem paličatá.
Přece to musí někam vést. Ještě vylezu tohle, odrazím se od tohohle šutru a… kámen se ulamuje a nehty zarývám do skály. Ne, tudy to nepůjde.
Opatrně sestupujeme zpět. Lezu dolů už přímo korytem řeky, kameny v ní jsou pevnější. Voda mi teče přes boty, je mi to jedno.
Zastavujeme se na rovince u spadlého stromu. Japončík ukazuje na odbočku ke správné cestě. Jak jsme ji mohli minout? Tak když už jsme tady… Šlapeme nahoru zablácenou a kluzkou pěšinou, která mi v porovnání s předchozí trasou připadá jako procházka růžovou zahradou. Co na tom, že pěšina je pod úrovní země a připomíná vojenský zákop. Střetáváme se s jediným turistou za celou dobu a samou radostí ho mám chuť skoro obejmout. Jdeme dobře. Konečně.
Teď už to víme jistě. Šťastně si ho prohlížím, ačkoliv podle toho, kam až mu sahá zasychající bahno, se máme ještě na co těšit. Klučina nás má nejspíš za blázny a raději se rychle loučí.
DĚSIVÝ VÝHLED
Mlaskavými kroky v bahně dorazíme na vrchol. Jsme v cíli. Tím je malý plácek uprostřed divoké džungle. Zmateně se rozhlížíme, hledáme vyhlídku. Kolem dokola jsou husté mlžné mraky. Není vidět vůbec nic. Jen dvě Holanďanky tu mají umělé květiny a pomníček. Před pěti lety se tu ztratily a umřely.
Nikdo dodnes neví, co se jim tenkrát stalo. Po pár týdnech se našel batoh a bota jedné z nich. Byl v ní stále kus nohy. A za dalších několik dní se našel mobil s marnými pokusy o tísňová volání. Pátrání po dívkách bylo uzavřeno, když se později našly i jejich další tělesné ostatky.
Jedna z teorií tvrdí, že byly dívky přepadeny a zavražděny, jiná říká, že se dostaly až k domorodým indiánům hluboko v džungli, kteří s nimi naložili po svém. Jiní říkají, že zkrátka spadly z útesu nebo je napadla divoká zvěř. Z hrozivé události se postupem času stal spíše mýtus, který si turisté vzrušeným šeptem předávají dál. Ke mně tichá pošta předtím bohužel nedošla. Kdybych si bývala byla vzala průvodce, jistě by mi děsivou historku vyprávěl.
Po šesti hodinách se dostávám zpět do vesnice. S Japoncem se loučíme a tak nějak oboustranně doufáme, že už se nikdy neuvidíme.
Padám do postele spolu se svým narostlým hřebínkem po Volcánu Barú. El Pianista Trail mě z vrcholků a mraků dostal zpátky na zem. Doslova. Následující den už si vybírám jen procházku pro důchodce a po každých dvaceti metrech si kontroluji, jestli jdu dobře. Nad hlavou se mi houpou opice a mám pocit, že se mi tak trochu smějí.
NEBEZPEČÍ V TĚSNÉ BLÍZKOSTI
Varovali mě, ať si ve Střední Americe dávám pozor. Sedím na terase v Nikaragui, před kterou mě varovali zejména. Když vzpomínám, jakým nebezpečím jsem během tří měsíců cestování musela čelit, upřímně se vyděsím. Zatím to vypadá, že nejvíc nebezpečná jsem já sama sobě.
O autorovi| Adéla Skřivánková @adelaskrivankova
