Zjevně jsem byl vedle. Když v lednu rakouský soud rozhodl, že pět obrazů Gustava Klimta z Rakouské národní galerie má být vráceno dědicům původních majitelů, poznamenal jsem na těchto stránkách, že Rakousko peníze na vykoupení alespoň slavného zlatého portrétu Adély Bloch-Baur jistě sežene, neboť je nemyslitelné, že by nějaký stát připustil prodej takto významného díla do zahraničí. Všech pět obrazů však je již v Americe, kde Adélini dědicové žijí, a rakouská vláda se k nákupu nechystá.
Obrazy, jejichž cenu americký tisk odhaduje na 300 milionů dolarů, jsou od začátku dubna vystaveny v losangelském Muzeu současného umění, což samotné muzeum na svých webových stránkách komentuje slovy: „Pokud jde o moderní umění, je teď Los Angeles nejšťastnějším městem na světě.“ Jaký bude jejich další osud, není zatím rozhodnuto. Devadesátiletá Adélina neteř Marie Altmannová se sice nechala slyšet, že by chtěla, aby byly přístupné veřejnosti, možnost, že by je do Vídně zapůjčila, ale vylučuje. „Měli je půjčené 68 let,“ řekla New York Times.
Restituce vzácných obrazů ukradených za války nacisty probíjí již řadu let,
Výjimečnost kauzy restituce obrazů ukradených za války nacisty tkví v tom, co Klimtova díla pro Vídeň znamenají. „Tyto obrazy jsou pro Rakousko stejně důležité jako Picassova Guernica pro Španělsko nebo Rembrandtova Noční hlídka pro Nizozemsko,“ snaží se rakouskou vládu přimět k nákupu petice, kterou podepsali přední rakouští kulturní pracovníci. V petici je zlatý Adélin portrét prohlašován za stejně významný manifest rakouské kulturní identity, jako jsou díla Sigmunda Freuda, Wolfganga Amadea Mozarta nebo Arnolda Schönberga.
Pocit trpkosti vyvolává fakt, že samotná Adéla Bloch-Baur si přála, aby obrazy jednou v Rakouské národní galerii visely. Ve své závěti (zemřela 1925) žádala svého manžela, aby je v budoucnu odkázal státu. Nebýt arogantního chování vlády v poválečných letech, která její příbuzné pod tlakem donutila, aby dodatečně schválili jejich konfiskaci nacisty, nejspíš by její přání bylo naplněno.