Není dnes mnoho českých výtvarníků, o kterých lze říci, že jsou světoví. Grafik a ilustrátor Adolf Born k nim patří. Bytostně český, přesto se prosadil v zahraničí se svým nezaměnitelným výtvarným projevem, s humornými, často groteskními ilustracemi. „Musím říci, že hodně věcí mne dnes už nezajímá. Třeba politika.“
Jsem trošku pomalejší, připouštím, ale to je jediné. Že bych přestal? Co bych jinak kristepane dělal? Mladým vždycky říkám: Užívejte si, natáhněte se do trávy, zajděte do pěkné vinárny, bavte se. Protože od padesáti budete makat a až do konce se nezastavíte ani chvíli. Do padesáti si užívejte, pak je konec.
E15: Za pár dní vám bude 85 let a pořád překvapujete. Naposledy ilustracemi pro knihu Tři banány nakladatelství Mladá fronta. Nehodláte polevit?
E15: A co výstavy? Chystáte nějaké?
Pravda je, že když dnes někdo nějakou chce, tak už trošku kličkuji. Letos ne, až příští rok, říkám. Trošku to rozmělňuji. Už se do toho nehrnu. A dávám si také větší pozor při chůzi, na různé vyčnívající kameny.
E15: V tvorbě zatím žádné kameny na vaší cestě nevyčnívají?
Vyčnívají, vždycky vyčnívaly. Pořád bylo třeba překonávat překážky. Ale s tím si musí člověk rychle poradit. Jak my starší Češi říkáme: Eins, zwei, drei.
E15: Co vás přesvědčilo, že jste se rozhodl ilustrovat knížku Tři banány spisovatele Zdeňka Slabého?
Spisovatele Slabého jsem znal z dřívějška, už jsme spolu pracovali před třiceti lety nebo tak nějak. Takže když mě vydavatelství oslovilo, kývl jsem. Je to taková žertovná sci-fi– trochu tajemná, s humorem. A to mám rád, to odpovídá mému ilustračnímu pojetí. Kniha vyšla před několika dny a teď jsem ji na pražském Světu knihy podepisoval čtenářům. Měl jsem z toho radost, u našeho stolku stála pořád fronta. Lidé přinášeli i jiné knihy s mými ilustracemi.
E15: Dosud jste ilustroval více než 350 knih. Jak to začalo?
Za první republiky byla kniha něco. Hodnotný dar. Rodiče na ně šetřili, dávali je dětem k Ježíškovi. Dodnes si pamatuji, jak na mne některé zapůsobily. Když mně bylo dvanáct třináct let, přečetl jsem několikrát po sobě Robinsona Crusoea. Už tehdy jsem si představoval, jak asi na tom opuštěném ostrově žil. Později jsem si říkal, že bych tu knihu rád ilustroval. A musím říci s potěšením, že osud bývá někdy velmi laskavý. Poněvadž jsem měl možnost tuhle knihu ilustrovat. A ještě jsme udělali s přítelem režisérem Stanislavem Látalem celovečerní loutkový film Robinson Crusoe.
Američané a Japonci odbourali v animovaných filmech scénáře. Všechno je jenom legrační nebo pseudolegrační, postavené na akci. Někdo spadne z mrakodrapu, rozplácne se a zase vstane a jde dál
E15: Asi jste ale také hodně děl ilustrovat odmítl…
Třeba u poezie jsem byl velmi opatrný. Nemám rád takovou tu lyrickou, kde se třpytí ranní mlha a podobně. Vždycky jsem ale měl rád zvláštního německého spisovatele Christiana Morgensterna. Jeho knihy u nás vyšly po válce. Vypadalo to, že kvůli autorským právům už to později nepůjde. Ale povedlo se a já jsem u toho mohl být. Poezie s takovým zrnkem humoru mi byla vždy blízká. A kupodivu to později vyšlo i jako kalendář v Německu.
E15: Vaše grafiky jsou nezaměnitelné. Vždycky byla vaše linka taková? Poznal byste dnes svoje nejstarší věci?
Ty úplně nejstarší bych asi nepoznal. Ale grafiky takových posledních padesáti let mám všechny zaevidované. Přesto při pohledu na ně někdy váhám. To je normální.
E15: Kdo vás nejvíce ovlivnil?
Výtvarník, ke kterému přicházím s mírnou úklonou, byl třeba Filla. Jenže kdyby nebylo Picassa a Braqua, tak by nebyl ani Filla. Tak to chodí ale na světě všude. Když jsem se dostal v roce 1949 na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, byli tam Strnadel, Svolinský, Muzika, Bauch. To byly špičky. Ale už jako mladí kluci jsme hned věděli, že Tichý a Zrzavý byli absolutní špičky. Oslovili nás svými náměty, tvorbou.
Ale když se zmiňuji pochvalně o Františku Tichém, musím říci, že na něho spousta kolegů vzpomínala se skřípajícími zuby. Nechal studenty dělat třeba uhlem cylindr. Tehdy se to dělalo na napnutý balicí papír, nebyly peníze na luxusní čtvrtky. A Tichý šel a říkal: Tak tohle ne! A jen máchl svou hůlkou a papír prorazil. Žák to musel pracně napnout znovu.
E15: O spisovatelích se s mírnou nadsázkou říká, že píší celý život jen jednu knihu. Máte to také tak?
U výtvarníků asi hodně záleží na spojení s dílem, kolegou spisovatelem nebo režisérem. Třeba s Milošem Macourkem – bohužel příliš brzy odešel do věčných lovišť – jsme dělali jistě takových třicet pětatřicet let. Ale ne že by byl jeden odkázaný na druhého. Vždy jsme věděli, že přijde něco, na čem spolu budeme chtít pracovat. Když jsme dělali třeba večerníčky Macha a Šebestovou a Žofku, pochopil jsem, jak důležitá je souhra. Připravil jsem třeba návrh na postavičku a on jen zavrtěl hlavou a řekl: Hele, zkus to ještě jednou. Nikdy jsem neřekl ne. Když máte vedle sebe někoho, s kým jsou vztahy na bázi vzájemné úcty a sympatie, je možné cokoli. Ovšem to se stane jen jednou dvakrát za život.
E15: Jak se vám líbí americké a japonské animované filmy?
Ovládly trh a jsou často příšerné. Jejich tvůrci totiž povětšinou nedávají hlavní důraz na scénář. Tím naopak vynikal Jiří Trnka, můj starší kolega, na kterého jsem se díval vždycky s úctou. Byl to ve své době opravdový šéf uměleckých filmů tohoto charakteru. Také Brdečka byl v tomhle slova smyslu originální. Zato Američané a Japonci odbourali scénáře. Všechno je jenom legrační nebo pseudolegrační, postavené na akci. Někdo spadne z mrakodrapu, rozplácne se a zase vstane a jde dál.
E15: Při pohledu na vaši kariéru se zdá, že vše bylo bezproblémové. Získal jste prestižní cenu v Montrealu, vysoké francouzské vyznamenání, sklízel obdiv doma i v zahraničí. Přesto nikdy jste nezaváhal?
Nejhorší váhání nebylo v uměleckém slova smyslu, ale když mě nutili podepsat antichartu. Byli jsme tehdy pozvaní s režisérem animovaných filmů Břetislavem Pojarem, který natočil třeba medvídky od Kolína nebo seriál Pojďte pane, budeme si hrát. Vykroutit se z toho dalo práci.
E15: Žijete v odlehlé pražské ulici v domě ukrytém pod břečtanem, stranou ruchu velkoměsta. Většinu času trávíte v ateliéru. Vnímáte stále stejně silně, co se děje „venku“?
Okolní svět pro mne byl samozřejmě vždycky impulzem. Ale hodně věcí mě dneska už nezajímá. Třeba politika, ta mě zklamala, absolutně mě přestala zajímat. Na ni nelze dnes reagovat nijak než nadávkami. To je zbytečná ztráta času. Člověk by měl dělat, a ne se věnovat jen nadávkám a pláči. Poněvadž nadávky jsou vždycky spojené s vnitřním pláčem.
E15: Jak k vám dolehla střelba na karikaturisty francouzského časopisu Charlie Hebdo?
Samozřejmě to bylo hrozné, člověk je okamžitě na jejich straně. Ale musím říci jedno: ty jejich karikatury nebyly dobré. To tedy ne. Pro mne jsou pořád těmi nejlepšími jiní, třeba Američan Saul Steinberg nebo Francouz Roland Topor. Takoví už nejsou. Mám s tím problém. A nejhorší je, když mě pozvou jako předsedu nějaké mezinárodní poroty.
E15: Proč?
Protože my v Evropě se na to díváme úplně jinak. Na prvním místě je kvalita kresby. A těsně za tím nápad, idea. Kdežto Američané říkají, hlavně musí být legrace, gag. Tak s těmi my v Evropě vůbec nemůžeme mluvit. Až do pětašedesáti jsem dělal i karikatury. Byly takové intelektuální, podobné těm od jiných kolegů, třeba od Jiránka. Ale přestal jsem. Ta etapa se pro mne najednou uzavřela a věnuji se již jen grafice a ilustraci.
| Adolf Born (84) |
|---|
| Narodil se 12. června 1930 v České Velenici. V letech 1949–1950 studoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UK, později přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru Antonína Pelce a na AVU. Zpočátku se specializoval na humoristickou ilustraci, v šedesátých a sedmdesátých letech se představil hlavně jako karikaturista a potom se nejvíce věnoval grafice. Ilustroval přes 350 převážně dětských knih a podílel se na vzniku 62 filmů. V roce 1974 získal v Montrealu cenu karikaturista roku. Je držitelem české medaile Za zásluhy I. stupně a francouzského řádu Rytíř umění a literatury. Oženil se v roce 1962, o dva roky později se mu narodila dcera Erika. |
E15: Jak je na tom česká grafika?
Grafika dnes ztrácí na té obrovské oblibě, které se těšila dříve. Lidé ji pořád shánějí a kupují, ale zájem se přesunul k originální kresbě nebo akvarelu. Uvidíme, jak to půjde dále. Protože si myslím, že ke grafice se zase vrátí.
E15: Je chytré investovat do výtvarného umění?
Je to investice riskantní. Ale investice v dobrém slova smyslu. Buď se vrátí desetinásobně, nebo to dotyčný projede.
E15: Vy jste jistá investice?
Zatím. A doufám, že později ještě tuplovaně. Picasso dělal takových deset námětů. Věděl, že osm nestojí za nic. Ale že dva jsou senzace. Dneska se těch osm zbývajících, na které se kdysi díval s přimhouřenýma očima, také prodává za miliony. Tak to v životě je. Tak to má být.
E15: Pablo Picasso vytvořil 34 tisíc grafik. Spočítal jste si někdy vy, kolik jste jich udělal?
Jistěže ne. Dělal jsem asi dvanáct až patnáct grafik ročně. Teď dělám i záměrně méně. Musím se tedy s pokorou skrčit. Jeho čísla už opravdu nedohoním.
