Ombudsman
Česká republika je jednou z posledních evropských zemí, v níž dosud nebyl zřízen institut chránící občany před zvůlí veřejné správy. Každoročně je kvůli tomu Radou Evropy kritizována, že nectí lidská práva a svobody.
Vládní návrh zákona o ombudsmanovi mají již poslanci na stole, jeho osud je však opět velmi nejistý. Přitom najít člověka s velkou autoritou, který by mohl zastávat funkci veřejného ochránce práv, by nebyl podle vicepremiéra pro lidská práva Pavla Rychetského až takový problém. Tipů má hned několik - filozof Erazim Kohák, prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík, zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl, bývalá předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová či předsedkyně Výboru dobré vůle Dana Němcová.
Těžším úkolem bude najít dostatečnou podporu zákonodárců, aby úřad vůbec mohl vzniknout. Již teď je jasné, že se zřízením institutu ombudsmana nebudou souhlasit zástupci ODS a Unie svobody. Ti již dost dlouho dávají najevo, že tento institut považují za nadbytečný. Komunisté jsou připraveni návrh zákona o veřejném ochránci práv podpořit, a tak v Parlamentu o všem rozhodne postoj lidoveckých poslanců. Ti však před dvěma lety, kdy se sociální demokraté poprvé institut snažili prosadit, poslali v závěrečném schvalování návrh k ledu. ČSSD tehdy nechtěla vyhovět jejich podmínce, aby ombudsman nemohl ve státních úřadech vyšetřovat, nahlížet do spisů a klást otázky zaměstnancům. Pravomoc ombudsmana šetřit státní správu se v současném vládním návrhu zákona objevuje znovu. A lidovci opět křičí ne.
Spor o pravomoce
„Ombudsman by měl sloužit průměrnému občanovi, bohatstvím neoplývajícímu a právnicky ,nedotčenému individuu, ztracenému v houšti arogantní byrokracie, jako jednoduchá, nenáročná, a přitom relativně účinná forma domáhání se ochrany, píše se v důvodové zprávě k návrhu zákona. Podle vládních představ by ombudsman mohl provádět šetření a kontrolu na úřadech veřejné správy, tedy například ministerstvech, okresních úřadech či policejních úřadovnách, a v místech, kde jsou lidé umístěni proti své vůli, tedy ve věznicích, vojenských útvarech či psychiatrických léčebnách. Neměl by žádné výkonné pravomoci, mohl by jen sledovat, navrhovat další postupy a důkazy, zveřejňovat poznatky a informovat o nich nadřízené orgány.
Kompetence českého ochránce práv by tak byly například ve srovnání s polským ombudsmanem, který může sám vyvolat soudní řízení či napadnout rozsudek soudu, mnohem menší. Objevuje se proto názor, že ombudsman ve vládní verzi by byl jen další schránkou na stížnosti. „Ve všech evropských zemích funkci ombudsmana vykonávají osoby s vysokou mravní autoritou, takže jejich veřejná sdělení a zprávy parlamentu mají velikou váhu, i když nemají většinou žádné výkonné pravomoci. Takovou, že výsledkem je prakticky vždy zjednání nápravy, tvrdí Rychetský.
Lidovcům naopak připadá, že ombudsman dostal od vlády do vínku zbytečně moc. Jeho možnost navrhovat důkazy a vstupovat do rozhodovacího procesu je pro ně nepřijatelná. Ombudsman by se tak podle křesťanských demokratů totiž stal automaticky advokátem jedné strany. „Když navrhuje důkazy, když vstupuje do řízení, tak vždy ve jménu někoho. Tudíž nebude nikdy nadstranický, protestuje lidovecký poslanec Cyril Svoboda. A jaká je ideální představa lidovců o ochránci práv? Kdykoli se dozví o nějaké zásadní nespravedlnosti, zveřejní ji, a mobilizuje tak státní orgány, aby s ní něco udělaly.
„Jak by mohl mobilizovat veřejné mínění, když by se nemohl přesvědčit, zda je stížnost oprávněná? Aby ombudsman mohl svou funkci plnit, musí mít možnost zjistit, zda stížnosti mají alespoň trochu racionální jádro. Kdyby tu možnost neměl, tak vlastně nemůže vůbec vykonávat svou funkci. To je elementární podmínka, nesouhlasí s lidovci Rychetský. Minimální kompetencí je podle něj i možnost navrhovat důkazy a opatření, aby byla zjednána náprava - bez toho by funkce ombudsmana neměla smysl.
Komu se uleví?
V současné době míří veškeré stížnosti občanů do prezidentské kanceláře, poslancům, senátorům či členům vlády. Přičemž většinu z nich nemůže ani jedna z těchto institucí efektivně vyřešit. Institut ombudsmana by jim navíc výrazně odlehčil. Například Kancelář prezidenta republiky se ročně zabývá asi šestnácti tisíci dopisů a návštěv, které se týkají individuální právní porady. Podle mluvčího prezidenta Ladislava Špačka by jich asi více než polovina přešla na ombudsmana. Hlavě státu by pak byla adresována podání, která souvisejí s jeho právem udělovat milost. Takových žádostí dostává asi tři a půl tisíce ročně. Kancelář prezidenta republiky by také zkoumala rozmanité druhy stížností na postupy a rozhodování, které nejsou správní povahy a týkají se soudců, obcí a dalších orgánů a organizací, a žádostmi o právní radu obecně. „Veřejný ochránce práv by zřejmě ale dostával i jiný druh podnětů, než jsou nyní adresovány prezidentovi, domnívá se Špaček.
„Žijeme v zemi, kde se může stát, že ústavní činitel odepíše občanovi: Pokud to, co jste uvedl, je pravda, dochází nepochybně k porušení vašich práv a svobod. Ale neznám žádný právní prostředek, jak vám pomoci. To je zoufalé, muset psát takové dopisy občanům, a já se za to stydím, říká Rychetský, ke kterému podle jeho slov přichází dvacet stížností denně.
Všude v Evropě
Ochránce lidských a občanských práv poprvé vznikl ve Švédsku v roce 1809. Po vzoru Švédska začaly vznikat podobné instituty i v dalších státech. Postupně se rozšířily po skandinávských zemích. Po druhé světové válce jej přejalo na čtyřicet zemí světa včetně některých zemí Latinské Ameriky a Afriky. Havajský úřad ombudsmana se stal v roce 1967 prvním v USA.
Ve všech zemích, kde byl úřad veřejného ochránce práv zřízen, se těší velké oblibě a je hojně využíván. Například současný dánský ombudsman má pověst neobyčejně pilného a vzdělaného ochránce občanů, o kterém se říká, že nikdy neudělal vážný právnický přehmat. V Rakousku má ombudsman vyhrazený čas v televizi, aby vyložil občanům, jaké problémy právě řeší. Ve Španělsku je třináct let trvající úřad veřejného ochránce práv druhou největší autoritou po králi. Ze zemí střední a východní Evropy má ombudsmana kromě Polska také Maďarsko, Rumunsko, Litva a Estonsko.
