Kdo má firmu zastupovat před soudem? Výhodou advokáta je, že vyhraje-li spor, protistrana je nucena uhradit náklady na něj. Firemní právník je zas se zaměstnavatelem v každodenním kontaktu.
Autor: Jakub Stadler
Dojde-li na jednání před soudem, firmy obvykle vsadí na specialistu, který je před soudem zastupuje. Základní otázkou, kterou musí vyřešit před tím, než svůj případ svěří konkrétní osobě, je, zda by tou osobou měl být jejich vlastní zaměstnanec, nebo advokát.
Pověření není plná moc
Obchodní společnost může být účastníkem občanského soudního řízení stejně jako kdokoliv jiný. Soud může rozhodovat o jejím sporu s obchodním partnerem, se zákazníkem či třeba se zaměstnancem. Občanský soudní řád umožňuje, aby za právnickou osobu (tou je například obchodní společnost) jednal v soudním řízení její zaměstnanec. Tím bývá zpravidla podnikový právník – pracovník s právnickým vzděláním. K jednání za společnost ho může pověřit pouze statutární orgán jeho zaměstnavatele, respektive osoba, na kterou z nějakého důvodu jednatelské oprávnění přešlo. (Typickými příklady těchto osob jsou likvidátoři či nucení správci společností.)
Může se přitom jednat o konkrétní pověření pro určitý soudní spor. Pověření zaměstnance jednat za jeho zaměstnavatele před soudem však může být rovněž obecně zakotveno například ve vnitřním předpisu nebo ve stanovách zaměstnavatele.
Pověření, které statutární orgán zaměstnanci udělí, bývá často zaměňováno s plnou mocí. O plnou moc se však v tomto případě nejedná. Pověřený zaměstnanec nevystupuje jako zmocněnec účastníka řízení. Je třeba si uvědomit, že jedná-li za právnickou osobu jí pověřený zaměstnanec, považuje se takové jednání za jednání samotné právnické osoby. Oproti tomu jedná-li za právnickou osobu někdo na základě plné moci, nejde o jednání právnické osoby, ale odlišného subjektu – zástupce.
Diskriminace fyzických osob
Obchodní společnost si může vybrat, zda jednáním před soudem pověří svého zaměstnance, či k jednání zplnomocní jinou osobu – například advokáta či obecného zmocněnce. Podnikatel – fyzická osoba ale takovou možnost volby nemá. Fyzická osoba může před soudem vystupovat buď samostatně, nebo být zastoupena na základě plné moci. Svého zaměstnance k jednání před soudem pověřit nemůže. Právní úprava je tak vůči zaměstnavatelům – fyzickým osobám – diskriminační. Nejedná se jen o pouhou formalitu, ale o skutečný problém. Soud totiž zásadně nemůže odmítnout jednání zaměstnance pověřeného jeho zaměstnavatelem – právnickou osobou. Zastoupení zaměstnavatele – fyzické osoby jeho zaměstnancem však nemusí připustit. Stává se to zejména v případech, kdy zaměstnanec za svého zaměstnavatele jedná před soudem opakovaně.
Nejčastější alternativou k pověření podnikového právníka je v civilním soudním procesu zastoupení advokátem. Účastník řízení může advokátovi (tedy osobě zapsané na seznamu advokátů České advokátní komory) udělit plnou moc kdykoliv.
Firma si může zvolit zástupcem též notáře. Ten ho však může zastupovat jen v rozsahu, ve kterém může poskytovat právní pomoc. Osoba se může nechat zastoupit rovněž patentovým zástupcem. Ten ji ale může, stejně jako notář, zastupovat jen v rozsahu oprávnění, které mu přísluší podle zvláštního předpisu. V tomto případě je to zákon o patentových zástupcích. Při volbě vhodného zástupce je důležité pamatovat na to, že v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.
Pro řízení v prvním stupni a před odvolacím soudem není povinnost kvalifikovaného právního zastoupení předepsána. To znamená, že se účastník řízení může teoreticky nechat zastupovat v podstatě kýmkoliv. Zastoupení advokátem (eventuálně notářem) je v civilním soudním procesu povinné jen v řízení o dovolání. Na fyzické osoby s právnickým vzděláním a na právnické osoby, za něž jedná podnikový právník, se však tato povinnost nevztahuje. Právník může obchodní společnost, která ho zaměstnává, zastupovat i v dovolacím řízení.
Pro obchodní společnost tedy neplatí žádná formální omezení, která by ji nutila dát přednost advokátovi před vlastním právníkem. Co by tedy mělo její vedení při volbě mezi advokátem a firemním právníkem zohlednit?
Bezprostřední kontakt s problémem
Výhodou podnikových právníků je především bezprostřední kontakt s vedením zaměstnavatele, eventuálně i s druhou stranou sporu. V jejich prospěch hovoří i znalost prostředí a geneze sporu. Díky své pozici zaměstnance jsou zpravidla detailně seznámeni se spory svých zaměstnavatelů s třetími osobami. O právních vztazích svého zaměstnavatele mají obvykle přehled ještě před tím, než dospěly do stadia soudního sporu. Velkou předností podnikových právníků je také bezprostřednost osobního kontaktu s vedením zaměstnavatele. Obrátí-li se zaměstnavatel na větší advokátní kancelář, zpravidla neví, kterému z advokátů bude případ přidělen, ani nemá jistotu, že ho bude po celou dobu konání řízení zastupovat stejný člověk. Advokát je totiž oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem a v zákonem povolených případech též advokátním koncipientem.
Podnikový právník jednající za svého zaměstnavatele má v řízení před soudem stejné postavení jako advokát, který zastupuje firmu. Jen v jednom si nejsou rovni – v otázce přiznání náhrady soudních výloh spočívajících v palmární odměně. Tento problém představuje při vyřizování soudních sporů významnou nevýhodu podnikových právníků.
Advokát může být levnější
Účastníku sporného řízení, který měl ve věci plný úspěch, přiznává soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Účastník, jenž spor prohrál, tedy nese nejen své náklady, které v průběhu řízení měl, navíc je povinen nahradit úspěšnému účastníkovi jím vynaložené náklady. Odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát, popřípadě notář nebo patentový zástupce.
Jestliže tedy ve sporu zaměstnavatel, za nějž jedná nebo ho zastupuje jeho zaměstnanec, zvítězí, nebude mu přiznána náhrada odměny, kterou svému zaměstnanci – právníkovi vyplatí.
Náklady na odměnu podnikového právníka nelze uznat ani za ostatní náklady řízení. A to i přesto, že může jít o náklady, které by zaměstnavatel nemusel vynaložit, kdyby k soudnímu řízení nedošlo.
