Mahamadou Issoufou měl sedmého července prima den. Nigerský prezident si oddechl, když z Niamey, hlavního města jeho země, odjížděli zástupci čtyřiapadesáti afrických států coby signatářů dohody o vytvoření Africké zóny volného obchodu (AfCFTA). Jediný, kdo odolal tlaku Africké unie, jinak volného sdružení všech zemí černého kontinentu, byla nepěkná eritrejská vojenská diktatura.
Ještě o dva dny dříve přitom hrozilo, že projekt zůstane také bez účasti Nigérie, největší africké ekonomiky. Důvody, proč Nigerijci dělali drahoty, než jejich prezident Muhammadu Buhari na poslední chvíli dokument podepsal, mají mnoho do činění s tím, co stojí v cestě zářnému rozvoji africké ekonomiky i nadále.
(Jen) jako Kalifornie
Afričtí politici jsou z dohody právem nadšeni. Tiskové výstupy z nigerského summitu, založené na údajích Africké unie a OSN, mluví velmi optimisticky. Dohoda má do dvou let odstranit 90 procent celních tarifů, jež dnes prodražují vzájemný obchod mezi jednotlivými africkými zeměmi.
Přečtěte si esej: Vylidněná, ne přelidněná planeta
Tamní ekonomika dnes čítá plus minus tři biliony dolarů, tedy asi jako Kalifornie. Zmíněné instituce očekávají, že AfCFTA ji řádně popostrčí kupředu: objem kontinentálního obchodu by se měl za tři roky zvednout o polovinu a spotřebitelské výdaje by si měly vést zhruba podobně (viz box).
| Volný africký obchod v číslech |
|---|
| 54 zemí dohodu o vytvoření AfCFTA podepsalo. |
| 27 zemí dohodu ratifikovalo. |
| 3 biliony dolarů čítá objem „sjednocené“ ekonomiky. |
| 90 procent vnitroafrických celních tarifů má do roku 2030 zmizet. |
| 52 procent by měl čítat nárůst vnitroafrického mezinárodního obchodu do roku 2022 ve srovnání s rokem 2018 (ekvivalent 35 miliard dolarů ročně). |
| 1,4 miliardy dolarů - na takovou výši ze současné zhruba miliardy má do roku 2020 stoupnout objem afrického spotřebitelského trhu. |
Kdyby se skutečně podařilo africkou ekonomiku stmelit ve funkční blok, bylo by to výhodné nejen pro místní, nýbrž i pro Západ. Jak píše americký server Nationalinterest.org, stav, za něhož musejí USA vyjednávat s 55 potenciálními partnery, je pro Američany zbytečně zdlouhavý (a tedy drahý), zatímco pro africké partnery je nebezpečný.
Když loni Washington náhle změnil podmínky bezcelního dovozu textilu ze Rwandy, řečené odvětví se tam téměř položilo. Nejméně stovky lidí přišly o práci, o důvěře investorů v takové uspořádání věcí ani nemluvě. Kdyby Američané měli jednotnou smlouvu s AfCFTA, riziko takového tahu by bylo řádově nižší.
Podobně to platí i pro Evropskou unii (ačkoli zde jsou hlavním tématem spíš evropské zemědělské dotace než co jiného): obchod s jednotnou Afrikou by byl nepochybně snazší a levnější, než jak je tomu za statu quo. A jako bonus by funkční AfCFTA mohla hrát důstojnější roli ve vztahu k čínskému investičnímu tlaku.
To vše by ovšem mohlo platit pouze za předpokladu, že volný obchod bude fungovat jako na drátku – a to není v afrických podmínkách úplně reálné. Země se sice dohodly, že zruší bariéry, ale neexistuje mechanismus, který by je k tomu mohl donutit. Africká unie nemá k dispozici žádný článek 7, jímž by mohla hrozit neposlušným zemím.
V praxi to pak vypadá jako s Nigérií. Zatímco v celé Africe obstarávají 80 procent veškerého zahraničního obchodu malé a střední podniky (opět podle OSN), v Nigérii hraje prim vývoz ropy, který se na obchodu podílí 90 procenty. Lagos tak byl v pozici, kdy dohodu nijak zvlášť nepotřeboval, zatímco sousedé o jeho dvousetmilionový trh naopak velmi stáli. „Bez Nigérie by AfCFTA byla handicapovaná,“ připustil Issoufou. Prezident Buhari a jeho lidé toho podle všeho využili a kladli si požadavky, o nichž se jejich partnerům ani nesnilo, napsal bez bližších podrobností jihoafrický server Fin24.com.
Snaha jednotlivých aktérů hrát sólo však zdaleka není jedinou překážkou světlé - či snad prostě lepší - africké budoucnosti. Hlavní problémy jsou hned dva: aby mohli Afričané lépe obchodovat se zbožím, musejí napřed něco žádaného vyrábět. A když už něco takového vyrobí, musejí mít možnost nějak to dostat od výrobců ke spotřebitelům. Obojí je oříšek.
Scházejí patenty
Pokud jde o samotnou produkci, je tu nepříjemnost: Afrika jako celek nezažívá žádný boom vzdělanosti, jako je tomu třeba v zemích jihovýchodní Asie. Podíl na celkovém počtu mezinárodních patentů, což je asi nejspolehlivější měřítko takové komplikované věci, v letech 2006 až 2016 poklesl, ačkoli Afričanů přibylo (viz graf). Jedinou výjimkou bylo Maroko - ovšem jeho patentové žádosti podávali v 75 procentech případů cizinci, jak uvádí World Intellectual Property Organization.
Nigérie a JAR: Mnoho rizik, ale i příslib značných zisků
Manažerka bezcelní průmyslové zóny v Lagosu Amy Jadesimiová v časopise Forbes tvrdí, že by Západ měl trvat na tom, aby 50 procent veškerého afrického duševního vlastnictví bylo domácí provenience. Smutným faktem, je, že kdyby na tom někdo začal trvat hned, odsoudil by Afričany k zaostalosti ještě markantnější, než jakou trpí dosud.
A to není nic ve srovnání s největším problémem, infrastrukturou. Jednak je tu ona nepěkná hříčka přírody, že všechny slušné řeky především na východě kontinentu jsou před ústím přerušeny strašlivými vodopády. Ty jsou parádní k velkovýrobě selfíček, jste-li ten typ; jsou však také zcela k ničemu, pokud potřebujete po řece něco dostat do přístavu, abyste se uživili.
Na krutost přírody navazuje krutost lidská, tentokrát v podobě letectví. Vnitroafrické letenky jsou kvůli absenci jakékoli integrace trhu nesmyslně drahé.
Poprvé s tím tamní vůdci chtěli něco provést v roce 1999, kdy se dohodli na založení Jednotného afrického leteckého trhu (SAATM). A jak řekli, tak učinili - jen s tím nedostatkem, že se tak stalo až loni, tedy se zpožděním 19 let. Kromě toho polovina zemí se SAATM nespolupracuje, což půvab integrace krapet kazí.
Cyklický charakter leteckého byznysu pak umí dokonat zbytek: jen v roce 2017 šlo ke dnu 37 afrických aerolinek a nigerijská vláda upustila od nápadu obnovit činnost jediné tamní letecké společnosti, když do ní předtím nasypala 300 milionů dolarů. Africký letecký provoz roste o něco pomaleji (v roce 2017 +7,5 procenta) než světový průměr (+7,9 procenta), ačkoli začíná z nízkého základu.
Zbývá pozemní doprava, která si nevede o nic lépe. Podle místopředsedy komise Africké unie Kwesiho Quarteyho spolyká údržba starých a výstavba nových tamních silnic a železnic ročně 130 až 170 miliard dolarů. Jak sám dodal, nejméně 68 (ale spíš až 107) miliard dolarů však schází a nikdo neví, kde by se měly vzít.
Celkem vzato je integrace africké ekonomiky cílem lákavým, ale dosud velmi vzdáleným. Prezident Issoufou má pravdu, když mluví o úspěchu; ale jeho děti a vnuci jich budou muset absolvovat ještě mnoho, než bude Afrika moci být tak hrdá, jak si před půlstoletím představovali národně osvobozenečtí bossové.
Čtěte také:
Esej: Planeta afrických žen
Vyprahlý Sahel aneb Odkud přijdou
