Jasmínová revoluce by mohla být začátkem. Makroekonomické předpoklady tady jsou
Podle tuniské národní květiny pokřtila některá média události posledních týdnů v této zemi. Chtěla tím mimo jiné naznačit podobnost tuniského scénáře s nedávnými lidovými „převraty“ v některých postkomunistických zemích. Po všech možných diskusích o možnosti prosadit v arabském světě evropský demokratický systém vládnutí se iniciativy chopili ti, kterých se budoucnost těchto zemí týká především: lidé naštvaní kvůli chronické korupci a klientelismu panujícím ve státním aparátu i v ekonomice a z toho všeho plynoucími životními podmínkami, které si podle svého mínění opravdu nezaslouží.
Právě Tunisko je přitom optikou západní politiky jedním z „hodných“ arabských států. Na svých plážích každoročně vítá statisíce evropských turistů, přísně odděluje náboženství od veřejného života a vykazuje ekonomická čísla, která jsou na arabský svět velice příznivá. Spojené státy ve své klasifikaci „darebných“, lepších a ještě lepších zařadily Tunisko mezi „stabilní demokratické země“.
O demokracii si přitom mohli Tunisané nechat zdát, stejně jako lidé v jiných arabských zemích, v nichž vládly a vládnou pevnou rukou panovnické dynastie nebo autokratické režimy vzešlé často z vojenských převratů. Stabilitu si pak lidé dopřávali do chvíle, kdy si uvědomili, jak draze je vykoupena.
Liberalizace bez právního rámce
Za makroekonomické údaje se v daném regionu Tunisko stydět nemusí: s přibližně 9000 americkými dolary HDP na hlavu patří ke špičce arabských i afrických zemí (pro srovnání: údaj České republiky se zhruba stejným počtem obyvatel je kolem 25 000 dolarů). Za posledních deset let rostla tuniská ekonomika prakticky stabilně přes pět procent ročně. Země přitom není jednostranně závislá na příjmech z ropy nebo turismu: služby sice představují asi 63 procent HDP, ale následuje i průmysl se čtvrtinovým podílem a zemědělství s dvanácti procenty. Zahraniční dluh země ale za posledních dvacet let výrazně stoupl. Krátce řečeno: celkové ekonomické ukazatele Tuniska uspokojují instituce typu Mezinárodního měnového fondu, Tunisko bývá dokonce označováno za „afrického tygra“. Situace ale ztratí na svém lesku hned při bližším pohledu na distribuci výhod z makroekonomicky pozitivního trendu.
Stejně jako ostatní země regionu bylo mladé Tunisko až do konce osmdesátých let 20. století ekonomikou se silnou rolí státu. Na hromadící se problémy reagoval tehdy nový prezident Ben Alí liberalizačními kroky směřujícími k tržní ekonomice. Zahrnovaly privatizaci a otevírání zahraničnímu kapitálu. Právě privatizace firem, podobně jako například v Egyptě, byla ale doprovázena obrovskou korupcí: několik famílií spojených či spřízněných s vedením státu si Tuniskou ekonomiku zprivatizovalo do vlastních kapes (a na konta v evropských bankách). Jen osobní jmění prezidenta Ben Alího bylo v době jeho útěku ze země odhadováno na pět miliard dolarů.
Zmařený potenciál
Co tedy vedlo obyvatele jedné z nejúspěšnějších afrických ekonomik k sociálním bouřím? Problematická věková a sociální struktura obyvatelstva arabských zemí je v našich podmínkách těžko představitelná. Počet obyvatel Tuniska rostl rychle z 3,5 milionu v roce 1950 přes 6,5 miliónu v roce 1980 na 10,5 milionu v roce 2010. Přestože dříve vysoká porodnost klesla až na dnešních průměrných 1,7 dítěte na jednu ženu, což je číslo nedostatečné i pro pouhou obnovu obyvatelstva, představují dnes mladí lidé do 25 let přes polovinu tuniské populace (v České republice je to necelých 30 procent). A v důsledku masivního rozvoje moderního vzdělání, kdy se počet vysokoškolských studentů zvýšil ze 40 tisíc v roce 1986 na 350 tisíc v roce 2010, jde o obrovské počty mladých vzdělaných lidí, kteří očekávají uplatnění odpovídající jejich kvalifikaci. Nezaměstnanost, jež se oficiálně pohybuje kolem patnácti procent, se koncentruje právě mezi mladými. A právě lidé, kteří po ukončení studia zoufale hledají pracovní uplatnění, postupně ztrácejí iluze o životě na rozumné úrovni.
I když 26letý pouliční prodavač zeleniny Muhammad Bouazizi, který se v prosinci upálil po konfiskaci svého zboží policií, nebyl absolventem univerzity, jak některá média uvádějí, stal se symbolem. Zástupcem početné mladé generace, kterou zkorumpovaný státní aparát systematicky zbavuje vyhlídek na lepší budoucnost.
Tuniské bouře tak sice mají sociálně ekonomické důvody, jejich cíle jsou ale především politické. Tunisané přes relativně dobré hospodářské výsledky země cítí, že autoritativní režim vládnoucí zemi prakticky od jejího vymanění z francouzské koloniální správy v roce 1956 a potlačující jakékoliv politické aktivity včetně svobody slova brání velké části ekonomicky perspektivních lidí, aby se podíleli na výhodách hospodářského růstu země. Vzhledem k úspěšné politické demobilizaci obyvatelstva tu není ani žádná silná a důvěryhodná opoziční síla, která by vystupovala proti režimu Bena Alího. Proto byly jedinou možnou formou revolty za dané situace lidové nepokoje, podpořené odborovými svazy a nepřímo i armádou.
Tíha arabského dědictví
Vysoký podíl frustrovaného mladého vzdělaného obyvatelstva, vysoká nezaměstnanost, přechod od státem ovládaných ekonomik k tržnímu hospodářství a s tím spojená privatizace doprovázená korupcí a převodem velkého majetku do rukou vládnoucích rodin a elit. To vše zastřešeno autoritativními režimy, které se po dlouhá desetiletí drží u moci s použitím represí proti opozičním skupinám, novinářům, projevům občanské společnosti a případně předstíráním demokratických procesů v podobě neregulérních voleb. A to navíc s podporou západních zemí, které jsou arabskými potentáty úspěšně přesvědčovány, že pokud by nevládli oni, nastala by v oblasti vláda islámských radikálů. Takový je průměrný dnešní stav většiny arabských států oblasti MENA (severní Afriky a Blízkého východu). Podmínky pro tuniský vývoj jsou tam tedy podobné, i když reálné rozložení sil v jednotlivých zemích tak snadnou transplantaci nepředpokládá.
Tunisko je součástí oblasti Maghribu, arabského západu, spolu s Alžírskem a Marokem. Někdy se k Maghribu počítá i Libye a Mauritánie. Tyto země jsou si kulturně blízko a mají i mnohé společné politické a ekonomické rysy. Například marocká královská rodina je největší podnikatelskou skupinou v zemi, nezaměstnanost v Alžírsku zase dosahuje čísel kolem 30 procent. Počet obyvatel Maghribu se už dnes blíží 100 milionům a ekonomiky všech jeho zemí jsou těsně spjaty s Evropskou unií. Zatímco politické rozepře, především mezi Marokem a Alžírskem o území Západní Sahary, dosud brání fungování Arabského maghribského svazu (UMA), založeného v roce 1989, staly se všechny země součástí Euro-středomořského partnerství. To však nepřineslo Maghribu jen výhody: pevná pravidla a kvóty například omezují export zdejších zemědělských produktů do EU. Evropská unie je přesto největším obchodním partnerem těchto zemí. Jejich stabilita a zdravý ekonomický vývoj jsou tak i pro Evropu velice důležité.
Perspektivní Maghrib
Alžírsko i Maroko mají oproti relativně malému Tunisku více než trojnásobnou populaci. V Alžírsku vedly podobné příčiny jako v Tunisku, k velkým nepokojům na konci 80. let. Nastalo desetiletí občanské války a následně ekonomických reforem. Ekonomika Alžírska se stále opírá především o příjmy z ropy, i když se vláda prezidenta Boutefliky snaží zrychlit její diverzifikaci. Podobně jako v tuniském případě jsou makroekonomická čísla z poslední doby povzbudivá: konstantní růst kolem čtyř procent ročně, výrazné snížení zahraničního dluhu, na druhé straně ale stále obrovská nezaměstnanost opět především mezi mladými lidmi a absolventy škol. Společenské napětí je tu už čtvrt století kritické. Přestože země není soukromým podnikem jedné rodiny, jako tomu bylo v Tunisku, a poslední prezidentské volby byly považovány za regulérně demokratické, zůstává ekonomická moc do velké míry v rukou skupin spojených s vojenským režimem vládnoucím zemi od osvobození v roce 1962 prakticky dodnes. Rovněž Maroko, nejchudší ze tří hlavních maghribských zemí, se snaží ještě více liberalizovat svou ekonomiku a realizovat programy podpory chudých regionů a společenských vrstev. Velký pokrok udělalo během posledního desetiletí za vlády krále Muhammada VI. v oblasti politických svobod. Maghrib je vzhledem ke své poloze ekonomicky velice perspektivním regionem pro evropské investory a výrobce. Tím spíše, že reformy směřující k plně otevřené tržní ekonomice v jeho zemích již významně pokročily. Nebezpečím ale nadále zůstává především velké sociální pnutí, nezaměstnanost a zklamané naděje celé generace lidí, kteří investovali svůj čas a peníze do vysokoškolského vzdělání. Politické reformy, které jdou s velkým zpožděním za ekonomickými, jsou přitom nezbytné, aby byly slyšet názory lidí dříve, než se začnou ze zoufalství demonstrativně upalovat. Tunisko je nyní velkou nadějí. Má šanci stát se vzorem středomořské arabské země, která se díky existenci právního státu může zdravě ekonomicky rozvíjet.
