AGONIE TRVÁ

Privatizace distribučních společností se protahuje

Liberální veřejnost opatrně zajásala, když byla v rámci kryptokoaličních hrátek přijata zásada dokončení privatizace energetické distribuce „bez předchozího zestátňování . Zdá se ale, že nadšení bylo opět předčasné. Na privatizaci si zřejmě ještě dlouho počkáme. Prvním krokem totiž musí být schválený vládní privatizační koncept. Ještě v „předtolerančním období byl konec února určen jako termín, do kterého mají ministerstvo financí společně s ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO) předložit kabinetu společnou zprávu o dalším postupu. Není tajemstvím, že názor na dokončení privatizace, reprezentovaný úřadem ministra Mertlíka, je na hony vzdálen představám Grégrova ministerstva. Otevřené české hlavy. Zpráva o politicky vynucené změně původního privatizačního konceptu, jehož přijetí se zdálo být neodvratné, vyvolala v českém plynárenství protichůdné reakce. Úlevu přinesla jak manažerům plynárenských distribuček, tak zahraničním investorům, kteří na získání akciových podílů vynaložili mnohamiliardové částky. Rozčarování naopak zaznívá nejen z Transgasu, ale i z MPO. To by ovšem nesměly být otevřené české hlavy, aby nepřišly na způsob, jak elegantně obejít striktní politické zadání. Zjednodušeně lze jejich návrh na další postup formulovat takto: FNM akcie distributorů Transgasu sice neprodá, ale poskytne je formou opční smlouvy (za kterou ovšem Transgas státu nějakou tu miliardu zaplatí). Po transformaci Transgasu a prodeji jeho 33 procent akcií některému strategickému investorovi se opční smlouvy naplní a akcie budou Transgasu převedeny i právně. Je to stejný princip, jaký užili zahraniční investoři při získávání obecních akcií. Cíl je jediný: obejít text dodatku k opoziční smlouvě tím, že Transgas jako státní akciová společnost sice nebude „skutečným vlastníkem až do doby, nežli bude zčásti privatizován, avšak na podkladě opčních smluv bude moci vykonávat vlastnické aktivity. Konečný převod akcií tak nebude možno označit za „zestátňování . Zestátněný - nezestátněný. Nad touto machiavelistickou hříčkou je navíc natahována maskovací síť jakési „přepravní společnosti , do níž by měly vplynout všechny tranzitní a vysokotlaké plynovody. Tato analogie „přenosové soustavy ČEZ má ovšem jednu systémovou chybu: zatímco v případě elektrické energie je oprávněnost samostatné přenosové soustavy dána potřebou záruky rovného postavení značného počtu tuzemských výrobců a importérů elektřiny na trhu, je dovoz plynu omezen na dva zahraniční producenty a není příliš pravděpodobné, že by jejich počet nějak dramaticky rostl. Nedá se předpokládat, že by se distribuční plynárenské společnosti dobrovolně vzdávaly svých regionálních vysokotlakých plynovodů, na které jsou napojeni všichni významní odběratelé. Jakkoliv by podle představ Transgas získal opčními smlouvami s FNM nadpoloviční většinu v šesti až sedmi distribučních společnostech, pro souhlas s převodem majetku - zvláště tak klíčového, jakým vysokotlaké plynovody jsou - je třeba na valné hromadě dosáhnout kvalifikované většiny. Jen těžko je možné si představit, že by zahraniční investoři souhlasili s takto významným oslabením majetku i podnikatelského potenciálu „svých firem. Zlomyslnost pod dohledem. Hlavním argumentem, využívaným ke strašení úřednictva a matení veřejnosti, je jakési temné nebezpečí, plynoucí pro Transgas z dlouhodobých kontraktů, jež obsahují doložku „take or pay . Chmurná vize předpokládá zlomyslný zájem všech zahraničních investorů, dovážet si „svůj plyn mimo Transgas, který pak zhyne, neboť bude muset platit Rusům či Norům za neodebraný plyn. Ale není to ani zdaleka tak horké, jak to v podání Transgasu vypadá. Lze si totiž jen obtížně představit, že zahraniční investoři vybudují nové propojovací plynovody, jestliže stejným teritoriem prochází Transgas. Čistě hypoteticky je taková situace možná. Avšak míra ohrožení Transgasu nezávislými dovozci ze západní nebo severní Evropy představuje zlomek z celkové roční spotřeby plynu v ČR. Skutečnost, že žádný z nynějších strategických investorů nedisponuje významnější vlastní těžbou plynu, je argumentem daleko závažnějším. Díky hydraulické podstatě plynovodní sítě ve střední Evropě se na našem území nachází povětšinou jenom plyn molekulárně shodný s plynem ruským. Jediným významným útočníkem na český trh s plynem mohou tedy být (a bohužel i budou) firmy buď ruské, nebo společnosti s nimi spojené. Toto ohrožení však nezasáhne Transgas, jehož dlouhodobý kontrakt s Gazexportem výslovně vyjímá přímé ruské dodávky z principů „take or pay , ale především distributory, jejichž velcí zákazníci mohou v době otevírání trhu podlehnout lukrativním cenovým nabídkám ruských a kvaziruských firem. Názorným příkladem, který považuji za „testovací balonek , je uzavřený barterový kontrakt na dovoz 100 milionů m3 plynu mezi Transgasem a rusko-českým podnikem Gas-Invest. Jakkoliv je objem plynu z pohledu spotřeby ČR zanedbatelný (jedná se asi o jedno procento), finanční vyjádření importu dosahuje více jak čtvrt miliardy korun. Na úspěchu tohoto obchodu zřejmě závisí i budoucí strategie Ruska na našem trhu. Nejzávažnější je zveřejněná mylná informace o tom, že obchod se uskutečnil nad rámec současného dlouhodobého kontraktu. Ve skutečnosti byl tento barter uzavřen v rámci kontraktu s využitím dohody o neuplatnění podmínky „take or pay . MPO může mít radost, že na oblíbených východních trzích uplatní české výrobky za více jak 250 milionů Kč, avšak ČR to může v budoucnu přinést nevídané strategické ohrožení. Předpokládejme, že po všech peripetiích bude zpráva obsahující zásady pro dokončení privatizace vládou schválena do konce března a autorizována politickým jednáním s opozičním partnerem. Co bude dál? V prvé řadě se bude opakovat výběrové řízení pro volbu asistenční poradenské firmy. Domněnka, že poradci, původně vybraní za Tošovského vlády, se dočkají podpisu svých kontraktů, je málo pravděpodobná. Nový tendr na poradce by tak mohl být vypsán v květnu, rozhodnutí lze očekávat v létě, jejich činnost by mohla být zahájena až letos v září. To je ta špatná část jinak dobré zprávy.