Spravování resortu připomíná praktiky první republiky
Ferdinand Peroutka ve svém Budování státu na adresu prvorepublikových poměrů v oblasti agrární politiky a agrární strany Antonína Švehly, která zemědělství tehdy opanovala, píše: „Opevnili stranu početnými hospodářskými institucemi, jejichž význam pochopili lépe než vůdcové jiných stran. Kde část ostatních spěla za tím, aby jejich duše byla ukojena a hledala hlavně světový názor, odpovídají cí době, oni (agrární strana) pilně šli za konkrétními a užitkovými cíli: vymáhali hospodářské školství, meliorace, ústav pro očkování zvířat, pojišťování proti ohni, krupobití a pádu dobytka. Z každé situace, která takto vznikla, dovedli učinit svou politickou baštu. V ústavech, které ovládají, bez velkého ostychu provozují politiku své strany. Subvence ze státní pokladny, pokud oni mají vliv na jejich rozdílení, přicházejí k dobru hlavně jejich příslušníkům. Podle teorie je možné, aby subvenci dostal i rolník, který není organizován v agrární straně. V praxi je to značně obtížné…
Jako by nám to něco důvěrně připomínalo. Za šest let, kdy českému zemědělství kralovala KDU-ČSL (1992 až 1998) se příslušníci této politické strany zabydleli v resortu stejně dokonale jako Švehlovi agrárníci před osmdesáti lety. Lidovci pod vedením Josefa Luxe postupně dostali pod kontrolu nejen všechny významnější posty na samotném ministerstvu zemědělství, ale i ve Státním fondu tržní regulace, v Pozemkovém fondu, Podpůrném a garančním fondu a Agrární komoře. Členská legitima ce se tak klidně mohla stát poukázkou na dotace. I na komunální úrovni, v obcích, se začalo lépe žít těm, kteří měli v čele lidoveckého starostu. Dotace na nový vodovod či kanalizaci totiž taktéž přiděluje ministerstvo zemědělství.
Ferdinand Peroutka na adresu agrární strany dále říká, že „nikdy ministerstvo zemědělství nedá dobrovolně z rukou , protože je základem její moci. „Nedovedeme si skoro ani představit katastrofu, jež by byla schopna ji o ně připravit. Subvence a meliorace, jimiž disponuje toto ministerstvo, zajišťují jí trvalou vládu nad venkovem. Agrárníky o moc připravila až nacistická okupace. Mohlo by se zdát, že v nynější České republice lidovou stranu od agrárních financí násilně odřízla loňská opoziční smlouva. Čekalo by se, že otěže nad všemi důležitými zemědělskými institucemi pevně převezme ČSSD.
Měřeno počtem sociálních demokratů na všech rozhodujících postech to však zatím tak nevypadá. Stranická svévolnost je limitována počtem parlamentních křesel. ČSSD nemůže jako její vládní předchůdci těžit z výhod většinového kabinetu a podivné praxe, kdy kritika ze strany koaličního partnera na poměry v resortu se považovala za vměšování do vnitřních stran ických záležitostí.
V Parlamentu se tak v minulých měsících utvořila podivná tajnosnubná subkoalice ČSSD-KSČM-lidovci, která v zemědělských záležitostech postupuje ve shodě. Zákonodárná spolupráce agrární trojky se odráží i v personálním obsazení ministerstv a zemědělství a přidružených fondů. Jen tak si lze vysvětlit, že na svých místech mohli zůstat i letití lidovečtí úředníci, o jejichž práci se v minulosti tak často museli vést pochybnosti (výkonný výbor Pozemkového fondu).
Jestliže si Moravané někdy po právu stěžují, že jejich zájmy jsou Prahou přehlíženy, v zemědělství to určitě neplatí. Agrární brnocentrismus, nebo jak zvětšování vlivu podnikatelů z jihovýchodu republiky na státní správu n azvat, se stává skutečností. Do jisté míry je to přirozené, protože střední a jižní Morava vždy byla obilnicí republiky, a tak by tomu mělo odpovídat i její personální zastoupení. Podnikatelská skupina, rekrutovaná z bývalých družstev níků, se však často o moc hlásí neoficiálními cestičkami, na základě kamarádských vztahů, mimo budovy ministerstva i Parlamentu.
Zesílení vlivu této lobby lze pozorovat i na takových drobných detailech, jako je vysílání České televize. Některé její pořady z cyklu Náš venkov, vyráběné brněnským studiem, jako by přímo poskytovaly reklamní prostor jedné skupině politiků a podnikatelů. Jako odstrašující příklad je možno uvést pořad „Zemědělství po deseti letech , vysílaný v sobotu 25. září na ČT 1, který měl hodnotit průběh transformace. Jaké jiné médium by dalo resortnímu ministru, šéfu profesní komory a předsedovi jedné strany (Strany venkova) možnost několik minut přednášet politické monology?
Resort zemědělství je pro lobbisty zajímavý, protože jím protékají značné částky státních peněz: jde již zhruba o dvacet miliard korun. Jeden zemědělský podnik se na nich může přiživit, druhý nemusí dostat nic. A právě to je naprosto základní nedostatek české agrární politiky - v boji o dotace nerozhodují přesně stanovená pravidla, ale síla loktů.
Kdyby ministerstvo zemědělství fungovalo jako ministerstvo práce a sociálních věcí, nikdy by k podobným bojům nemohlo dojít. Sociální dávky (co jiného jsou dotace a subvence?) by mohli podnikatelé nárokovat, ne se o ně doprošovat, úř edníci v čele s ministrem by se změnili v pouhé distributory státní pomoci a správce zákonem nalajnovaných penězovodů. K vytvoření takového systému však zřejmě chybí politická vůle i u sociálních demokratů. Je příjemné vidle mi přehazovat miliardy a nemuset se ohlížet na to, co si o tom myslí daňový poplatník.
Část politického spektra si z (ne)nalajnovaného dotačního systému naopak udělala kolbiště mocenských soubojů. Není pak divu, že při hlasování o důležitých zemědělských normách táhne za jeden provaz.
