Předseda vlády, ostatně tak, jak bylo v této zemi zvykem vždy, má detailní přehled o kandidátech na šéfa veřejnoprávního média. Zdrcující. Slávku, je mi 60 a chtěl bych odpovídající post politického náměstka kdekoliv. Sprostý handl, který nemá obdoby.
Neonacisty ukradené e-maily premiéra a jeho spolupracovníků ukazují z politického zákulisí hodně, ale to je tak všechno. Slabota. Není v nich jediný náznak toho, že by premiér jednal neeticky nebo snad nezákonně. Selanka.
Tedy alespoň oproti Nečasovi s Nagyovou, Topolánkovi s Dalíkem nebo Zemanovi se Šloufem. Sobotka s Novotným vedle nich působí jako neškodní úředníci. Ve značně pikantní situaci se při komentování tohoto „skandálku“ ocitla ODS. Zvlášť poté, co před necelými třemi lety tvrdě odsoudila zveřejnění odposlechů tehdejší vrchní ředitelky zeměkoule Jany Nagyové.
Teď se ale občanští demokraté náhle zamysleli. Obsah soukromé konverzace by prý za určitých okolností mohl být důležitý. Z této šlamastiky dokázal s bravurou vybruslit první místopředseda strany a europoslanec Jan Zahradil. „Prolomení soukromé mailové stránky je samozřejmě skandální a nepřijatelné, nicméně uniklé skutečnosti jsou možná ještě děsivější,“ konstatoval. Poté už Zahradil jen propásl příležitost mlčet.
V této diskusi však uniká podstata věci. Máme vůbec znát poštu premiéra? Je ještě soukromá nebo veřejná nebo snad poloveřejná?
Politiku v této zemi mají podle něj v rukou „nevolení úředníci“. A vláda je prý v „submisivním postavení“. Moment. Mluví zde Zahradil ještě o Sobotkovi nebo vzpomíná na svého bývalého submisivního šéfa Petra Nečase a jeho nevolenou vrchní ředitelku všeho?
Premiérova korespondence ale není nuda. Ukazuje jasně, kdo má na jeho rozhodnutí velký vliv a jak se utváří jeho postoje k Evropské unii, Německu a k migrační krizi. Ovšem nezjistili jsme nic takového, že premiéra ovlivňuje nějaký tajemný kmotr, jehož jméno dosud nikdo neznal.
Zveřejnění ukradené pošty možná ve svých funkcích nepřežijí politický poradce Oto Novotný či předseda Rady Českého rozhlasu Petr Šafařík. Pravděpodobně neporušili žádný zákon, ale svými e-maily se diskreditovali ve svých postech.
V této diskusi však uniká podstata věci. Máme vůbec znát poštu premiéra? Je ještě soukromá nebo veřejná nebo snad poloveřejná? Jedna rovina je právní. V té by médiím nemělo nic bránit některé e-maily za určitých podmínek přetisknout.
Média nehrála při nezákonné krádeži žádnou roli. Získala poštu zákonnou cestou a především je řada z e-mailů věcí veřejného zájmu. Tolik kritéria z případu Bartnicki versus Vopper, která platí ve Spojených státech, zemi s nejrozvinutější judikaturou svobody projevu.
Co bylo cílem?
Druhá rovina je ale etická. A tady je několik problémů. Novináři by se vždy měli při zisku jakékoliv informace ptát po motivaci jejího zdroje. A poměřovat ji s významností pro veřejnost. Neonacisté zveřejnili jen minimum ze skutečně ukradených e-mailů.
S výběrem zveřejněné pošty manipulovali tak, aby něčeho dosáhli. Navíc i policie pracuje s velmi pravděpodobnou verzí, že si celou kauzu někdo objednal a odpovědnost jen hodil na neonacisty. Jejich motivace ke zveřejnění e-mailů je přitom celkem jasná.
Premiér Sobotka odmítl potápět lodě plné imigrantů, případně je beztrestně střílet přímo v Praze na ulici. Předseda vlády naopak po svém vstřícném projevu k uprchlíkům 17. listopadu leží v žaludku mnoha lidem i politikům. Někteří z nich velmi dobře využívají „z nebe spadlou” migrační krizi k posilování vlastní popularity. Vyhovuje jim napjatá atmosféra ve společnosti, aby mohli jako mesiáši přinášet jednoduchá řešení.
Z těchto důvodů je velmi problematické přepisovat z neonacistického webu přesné znění e-mailů, kterého se dopustila některá česká média.
I v již zmíněných Spojených státech lze pracovní poštu politiků zcela legální cestou získat až po jejich odchodu z funkce, jak nedávno ukázal případ e-mailů Hillary Clintonové, které zveřejnil novinář Jason Leopold. Opisování plného znění e-mailů politika ve funkci by bylo ospravedlnitelné jen v případě, že by z nich vyplývalo porušení práva. Na to si ještě budeme muset počkat.
Čtěte další komentáře Jana Novotného:
