Na světovém šampionátu v hraní počítačových her se točí miliony dolarů.
Z hráčů se stávají téměř hollywoodské hvězdy
Řev fanoušků ve sportovní hale narvané po strop nabývá nesnesitelné intenzity. Světla reflektorů kloužou z obrovského stříbrného poháru na závodníky, kteří jej mají převzít. Moderátoři zápasu, který před chvílí skončil, chrlí do mikrofonů své postřehy a pak… prásk, do vzduchu letí desetitisíce blyštivých konfet a euforie diváků i účastníků vrcholí při tradičním ceremoniálu – pohár přebírá pětice subtilních asijských puberťáků. Jsou nejlepší na světě. Mistři v hraní počítačové hry League of Legends.
Nejde o sen nějakého uťáplého pařmena, který slunce viděl naposledy, když mu maminka vypnula počítač a vyhnala jej ven mezi „normální“ děti. Je neděle večer a já v té sportovní hale sedím mezi tisícovkami lidí, kteří se jednoduše přišli bavit, podívat se na své favority a jejich herní styl. Na přidruženém výstavišti si také omrkli nejnovější komponenty pro počítače, případně si koupili na památku nějaké to tričko nebo figurku postavy ze své oblíbené počítačové hry.
Jsem z generace, která komerční začátky organizovaného hraní počítačových her víceméně zažila na vlastní pubertální kůži na přelomu tisíciletí. V maloměstě, odkud pocházím, jsme měli rovnou dvě „počítačové herny“. Potemnělé prostory vysloužilých kluboven tehdejší geekové-podnikatelé zaplnili pár tucty intel pentií první či druhé generace, nainstalovali na ně Counter Strike a Dotu, účtovali sto korun za hodinu a občas uspořádali víkendový „turnaj“ o to, komu to hraní jde nejlépe. Po čase samozřejmě zjistili, že jen tímhle se živit nedá, a svá království zavřeli. Možná právě proto, že s tím začali v Česku. Ale o tom později.
Koho by tehdy napadlo, že by se na to, jak teenageři hrají, chtěl někdo další ještě dívat? Tedy kromě jejich kamarádů, kteří jim tehdy postávali za zády a moudře radili či blbě kibicovali. A dnes je z toho stamilionová zábava a byznys, který diktuje trendy nejen mezi mládeží, ale i v korporátní sféře.
Streamovaná závislost
Přispěly k tomu technické možnosti internetu – streamování takových zápasů a turnajů prostřednictvím YouTube nebo stále populárnějšího a právě k těmto účelům určeného kanálu Twitch. Kamarádi tak při sledování vašeho hraní už nemusejí postávat za vaší židlí, ale v klidu si vás pustí na internetu.
Pokud jste opravdu dobří, dostanete se do nějakého poloprofi, nebo dokonce profi týmu a váš herní um už mohou sledovat desetitisíce fanoušků z celého světa. A když jste skutečná špička, proniknete až na hlavní pódium do sportovní haly.
Ta, v níž sedím, se jmenuje Spodek a nachází se v polských Katovicích. Probíhá tu už desátý ročník (v Katovicích potřetí) finále světového šampionátu Intel Extreme Masters (IEM) v hraní počítačových her League of Legends, Counter-Strike: GO, StarCraft II: Legacy of the Void a Hearthstone. To vše pod hlavičkou německé Electronic Sports League (ESL), jedné z největších korporací, které se podařilo „paření“ z kluboven pozdvihnout na úroveň srovnatelnou s vrcholovými sporty.
Vždyť takový řev jako tady jsem naposledy od fanoušků slyšel na finále Fed Cupu 2015, kdy Češky vyhrály nad Ruskami.
A to šlo o českou národní hrdost proti odvěkému rivalovi. Tady jde s trochou nadsázky jen o fandění bandě geeků, kteří se se svými virtuálními pimprlaty a jejich dovednostmi honí po zrcadlově stavěné mapě, případně po sobě střílejí v simulaci boje policejního komanda s teroristy. Národní hrdost jde stranou, tady se fandí podle barev týmů – SK Telecom T1, Fnatic nebo Royal Never Give Up, Team Liquid, to jsou jména týmů, která se skandují (a to jsou mimochodem nejúspěšnější týmy dnešní doby). Je to něco, jako když jdete na hokej spíše „na Jágra“ než na ten manšaft, ve kterém hraje.
Předsudky o p ařanech
Ano, vyjádření v předchozím odstavci není lichotivé a odráží zhruba to, co by o celém konceptu této zábavy (tedy sportovním hraní počítačových her) řekla nejedna maminka, která si nepřeje, aby se její ratolest „kazila“ u těch násilných, charakter ničících a od reality vytrhávajících videoher (na počítačích, konzolích, tabletech…).
Jenže ono to tak v podstatě nikdy nebylo. Na pár extrémních případech se vytvořil pokřivený obraz kultury, která v posledních letech zažívá renesanci a plné uznání. Když počítače přinesly e-maily, e-shopy, e-byznys, e-peníze, e-seznamky a e-bůh ví, co ještě, proč by se v nich nenašlo místo i na nějaký ten e-sport, tedy soupeření v tom, kdo je lepší v té či oné hře?
V ESL ten drajv vycítili stejně jako ti výše zmínění maloměstští provozovatelé počítačových heren, jen na to měli krapet větší rozpočet a otevřenější „zápaďáckou“ byznysovou mentalitu. Přístup, který se, slovy klasika, k nám „domů“ zatím prokousává jen stěží. Sice se stále vysmíváme Polákům za některé jejich zpátečnické postoje související možná s náturou či náboženstvím, minimálně v jednom nás Čechy ale předčí – a to v otevřeném a vstřícném přístupu k hernímu průmyslu a hraní her obecně.
Tenhle fakt je tu vidět na každém rohu a to radši ani nepočítám aktivního starostu Katovic, který celý event IEM již před několika lety pochopil jako příležitost k oživení kulturního života ve svém městě a organizátorům poskytl takřka bezmeznou podporu (bodejť by ne, když jen v průběhu světového šampionátu IEM do Katovic zavítá celá čtvrtina z veškerých návštěvníků Katovic v roce).
Během turnaje se polské televizní stanice snažily o zpravodajství z místa dění, pořádaly prostřihy a živé vstupy z akce. O přítomnosti standardních reklam na „áčkové“ herní tituly v průběhu vysílání hlavních večerních filmů v Polsku nemluvě. To u nás jsme zažívali takovou menší reklamní revoluci ze světa her, když se před lety poprvé objevily bigboardy na třetí díl ze série Assassins Creed, nedávno na čtvrtý díl hry Fallout nebo těch pár dnešních TV reklam na World of Tanks, jinak je tu „ticho po pěšině“.
Je to šoubyznys
Do Katovic se sletěli starší i mladší nadšenci a také překvapivé množství zástupkyň něžného pohlaví. Je tu hlava na hlavě a pamětníci z řad kolegů novinářů lamentují, že tolik lidí tu ještě nezažili.
Davy od rána od devíti večer vytrvale korzují mezi hlavní halou, kde už od čtvrtka probíhala osmifinálová a čtvrtfinálová vyřazovací kola, a obřím předsálím, kde se odehrává doprovodný program.
Desítky výrobců počítačových komponent a periferií zde mají své stánky, ti významnější rovnou celé stage, z nichž polští moderátoři, či spíše motivátoři hulákají do mikrofonu nejrůznější hesla typu „Raz, dva, tři, MSI!“ a hecují mačkající se davy k co nejhlasitějšímu ryku. Jako odměnu jednou za čas vhodí do chumlu fanoušků tričko, roztleskávátko nebo jinou řádně obrandovanou drobnost. Sem tam „pustí“ i něco cennějšího – myš, novou hru, flash disk…
O kousek dál je zase nával u tuctu počítačů, na nichž si zájemci (poté, co vystojí patřičně dlouhou frontu) mohou zahrát jedno či dvě kola nejnovější počítačové hry Rainbow Six: Siege. O enormním zájmu o veřejnou hernu s desítkami zasíťovaných počítačů s Lolkem, CS:GO, HoSkem či Hearthstonem, kterou organizátoři zpřístupnili zdarma, asi nemá moc smysl se rozepisovat.
Vedle zase prodávají herní myši, sluchátka a klávesnice s různorodými designy a funkcionalitami. Chvíli uvažuji, že si na to své „domácí hraní“ také nějakého myšáka na památku pořídím, pak ale mé oko padá na další stánek – přívěsky, peněženky, figurky a trička s herní tematikou. Jsem „tričkař“, neodolám a kupuji, zloté nemám, ale to nevadí, jsme naštěstí v Polsku, kde podobně jako v Česku berou vážně placení kartami.
V pauzách mezi hlavními turnaji (ale i v jejich průběhu) se tu na malých pódiích konají drobné mače i mezi samotnými návštěvníky nebo mezi ženskými týmy. Nejvíce mě zaujalo finále Intel Global Challenge v CS:GO, kdy nejlepší amatérští hráči dostali možnost zahrát si proti hráčům z profi týmů (a pokud by aspoň třikrát vyhráli, odnesli by si nejnovější herní notebook za desítky tisíc). Taková virtuální jatka jsem dlouho neviděl. Pět amatérů proti jednomu profíkovi. Všichni chvíli vzdorovali, ale byli bez šance. Pokud vím, tak žádný z notebooků nového majitele toho dne nenašel.
Nedílnou součástí akcí s herní tematikou je cosplay. Fenomén, který proslavili hlavně Japonci, ale který se velmi rychle a dobře uchytil i jinde. To se nejen fanoušci, ale i profesionální „herci“ obléknou do kostýmů hrdinů z her a promenují se na přehlídkovém molu nebo jen tak mezi návštěvníky v průběhu celé akce a fotí se s nimi. Zadarmo. Za úsměv. Za tu chvilku slávy.
Je nutné také připomenout, že hlavní cílovou skupinou počítačových her jsou mladí muži, a podle toho to tedy při cosplay občas vypadá. Genderoví či rasoví aktivisté se sice v posledních letech snaží herní průmysl donutit k jakési „vyváženosti“ či „střídmosti“, uměle jej ohnout podle svých pravidel jakési pseudokorektnosti, která pramení z nedostatku schopnosti akceptovat jistou formu zábavního trendu. Nicméně byznys je byznys a sexuální podtext jednoduše nejsnáz prodává.
Bez trenéra to nejde
Pokud chce člověk (respektive tým) hrát na vrcholné úrovni tady v Plocku, musí tomu, stejně jako třeba fotbalista, věnovat hodně tréninku. A to klidně i šest hodin denně, prostě klasickou šichtu. Do toho je dobré mít také trenéra. Ten se vám stará jednak o strategické zhodnocení vašeho stylu, případně připravuje některé pasti či signály do hry, zároveň vás ale seznamuje se stylem týmu, proti kterému nastupujete.
Je to možná trochu úsměvné, pozorovat dvě pětice hráčů ve skleněných boxech na pódiu (aby se k nim nenesl ryk arény), jak se nechávají obsluhovat od svého trenéra – ale pokud jste se někdy ponořili do nějaké hry, tak víte, že třeba jen přinést si pití je problém. Tady je od toho trenér.
Ten by také měl dbát nejen na to, jestli dodržujete zdravý životní styl (žádná pizza a kola a hraní do noci!), ale také zda jste nepodlehli nějakému návyku. ESL tuto stinnou stránku sportu rozhodně nepodceňuje a spolupracuje se Světovou antidopingovou agenturou. Doping v e-sportu se prý ještě zatím neprokázal, ale lepší je prevence než pak být nemile překvapen, s čímž se dá naprosto souhlasit.
Ona prevence však pramení i z toho, že za celým turnajem je pořádný balík peněz. Jak dary od sponzorů, nájemné za jednotlivá pódia, tak samotné prize money, které se v letošním ročníku vyšplhaly na půl milionu dolarů. Za deset uplynulých ročníků bylo na šampionátech IEM rozdáno výhercům jednotlivých turnajů dohromady přes 5,5 milionu dolarů.
Pro trochu orientace: Jedna víkendová vstupenka do katovického Spodku se prodávala od zhruba třiceti dolarů (přes 700 korun), lupen do prémiové zóny s nějakými těmi dárky v balíčku však fanouška vyšel klidně i na 240 dolarů. Vzhledem k tomu, že hala Spodek má kapacitu kolem 11 tisíc návštěvníků (a byla narvaná k prasknutí po oba dny), je jasné, že jde o slušný byznys.
K tomu je zapotřebí připočítat nejen prodeje nějakého toho zboží na místě, ale hodnotu samotné propagace zúčastněných brandů a her. Hráči jsou do svého koníčka ochotní investovat nemalé prostředky – vytuněná výbava, exkluzivní myš, profesionální klávesnice, výkonnější procesor či grafická karta, fanouškovské tričko nebo třeba jen přívěsek na klíče.
5,5 mil. USD bylo za deset uplynulých ročníků na šampionátech IEM rozdáno výhercům jednotlivých turnajů.
700 Kč je zhruba částka, na níž začínala cena jedné víkendové vstupenky do katovického Spodku.
Herní průmysl • Na světě je podle odhadů 1,8 miliardy „hráčů“; 1,2 miliardy z nich hraje na počítači, zbytek na konzolích. • Ekonomika e-sportu v roce 2014 vygenerovala příjmy o objemu zhruba 194 milionů dolarů, v roce 2017 by se tato suma měla přiblížit až k půl bilionu dolarů. • Kompetitivní hraní her v roce 2014 pravidelně sledovalo 89 milionů fanoušků, pro rok 2017 by jich mohlo být až 145 milionů, dalších 117, respektive 190 milionů sledujících spadá do kategorie „příležitostných diváků“. • Výhry na turnajích e-sportů dosahují desítek tisíc dolarů – dle velikosti turnaje, kategorie zápasu a typu hry; některé turnaje umožňují fanouškům posílat příspěvky a tím pádem tyto sumy dále navyšovat. • Valve, vývojář hry Counter-Strike, letos v únoru oznámil navýšení turnajového sponzoringu. Do hlavních turnajů v CS:GO (Major Championships) v roce vloží namísto obvyklých 250 tisíc dolarů rovný milion. Ročně se konají čtyři „majors“. • Profesionální týmy nevydělávají jen na výhrách z turnajů, ale také na prodeji triček, mikin, čepicí či in-game nálepek na zbraně se svými logy. Podle Valve vydělaly v roce 2015 týmy prodejem těchto in-game nálepek přes osm milionů dolarů. • Jedno triko s herní tematikou stojí podle kvality od 350 do 600 korun. • Cena AAA počítačové hry (velká značka od velkého studia) se pohybuje kolem 1600 korun. • Značkové herní PC sestavy se dají pořídit od 25 do 30 tisíc korun, s vyšším výkonem pak samozřejmě roste cena. • „Turnajové hry“ (CS:GO, LoL, Hearthstone, Dota 2 apod.) nejsou příliš náročné na hardware, aby je mohlo hrát co nejvyšší množství lidí. • Streamovací kanál Twitch nabízí několik desítek herních kanálů, kde lze sledovat jak amatérské, tak profesionální hráče streamující své hraní. Zdroje: Intel, Newzoo, Repucom, Valve, Twitch.tv
A pokud jste opravdu dobří, dostanete se do nějakého poloprofi, nebo dokonce profi týmu a váš herní um už mohou sledovat desetitisíce fanoušků z celého světa.
O autorovi| Marek Schwarzmann, schwarzmann@mf.cz
