S l o v e n s k á c e s t a p r i v a t i z a c e
U našich východních sousedů začalo poslední kolo privatizace - úklid nepohodlných svědků. Posledním, který „věděl příliš , byl bývalý ministr hospodářství Mečiarových vlád, poslanec HZDS a ředitel vlivného Slovenského plynárenského priemyslu Ján Ducký.
První den nového roku 1993 znamenal pro Slovenskou republiku zároveň první den samostatnosti. Byla nastartovaná takzvaná slovenská cesta, během které se privatizovaly podniky některých klíčových odvětví, nebo naopak přešly do správy státem dosazeného managementu. To vše s sebou přineslo více než kde jinde praktiky „klientismu a provázání politické a hospodářské korupce. Vliv politických elit na státní či polostátní hospodářské giganty je na Slovensku nesporný. Stejně tak i zpětná vazba v podobě financování politických stran a jejich volebních kampaní spřátelenými hospodářskými subjekty, respektive jejich majiteli či managementem.
Doposud nejmarkantnějšími kauzami je vzestup a pád Východoslovenských železáren (VSŽ) a Slovenský plynárenský priemysel (SPP), spojený právě s osobou Jána Duckého. Jeho aktivity v rámci slovenské privatizace a následného fungování některých klíčových firem ho přivedly do zájmového střetu s ostatními „kohouty na smetišti . Věděl hodně a navíc slovenský ministr vnitra Ladislav Pittner potvrdil, že Ján Ducký naznačil určitou ochotu o některých kauzách případně vypovídat.
Velká domů
V prosinci roku 1993 oznámil ředitel odboru slovenského plynárenského průmyslu Ministerstva hospodářství SR Imrich Szitás, že byl vypracován harmonogram privatizace státního podniku Slovenský plynárenský priemysel, podle kterého se tato firma měla k 1. únoru 1994 přetransformovat na společnost holdingového typu s majoritou Fondu národního majetku SR. Zároveň se do konce roku měl od SPP oddělit Transgas jako samostatná společnost holdingového typu. Pro případného zahraničního investora se v privatizačním projektu počítalo s přibližně dvacetiprocentní účastí.
Zájem o vstup do tohoto strategického odvětví na Slovensku tehdy vyjádřili například představitelé německého Ruhrgasu AG, britské společnosti British Gas či francouzské Gaz de France. Privatizace strategických odvětví však byla pozastavena. Přednost dostala slovenská cesta - státem dosazený management tak doposud řídí stoprocentní státní podnik, který své zisky odvádí státu. Jejich převod byl dokonce zajištěn zákonem, podle kterého SPP odvádí do státního rozpočtu takzvanou dodatkovou daň. Její výše se pohybuje od jedné do dvou miliard slovenských korun ročně.
Koncem března 1997 se generálním ředitelem SPP stal Ján Ducký, který začal firmu a její aktivity transformovat.
Již v lednu 1998 však musel tehdejší ředitel čelit obvinění, že SPP je tunelován prostřednictvím dceřiných společností a nesmyslných operací s cennými papíry, které byly pro koncern jednoznačně nevýhodné. Jediný opoziční zástupce v tehdejším prezidiu Fondu národního majetku SR a bývalý ministr privatizace Ivan Mikloš při této příležitosti dokonce zmínil konkrétní případ nevýhodného nákupu, akcie Povážských strojíren.
V září Ivan Mikloš své obvinění zopakoval a zároveň oznámil, že Slovenská demokratická koalice má důkazy o tunelování SPP. Obvinění se konkrétně týkalo například nákupu akcií Slovnaftu Bratislava od soukromých vlastníků, a to v ceně 1197 Sk za akcii, přičemž FNM SR předtím prodal tyto cenné papíry za cenu 150 Sk, respektive 368 korun za akcii.
SPP také podle Mikloše investoval nesmyslně například 230 milionů korun do nákupu akcií Povážských strojíren, kde získal pouhých dvacet procent základního jmění, a neměl tedy možnost ovlivňovat chod firmy. Podobně investoval státní podnik i 122 milionů korun do koupě akcií Oravských ferozliatinových závodů, kus po 800 Sk, které měly zanedlouho hodnotu jen 60 korun. Podle Mikloše poskytl SPP také záruky soukromé společnosti Baňa Záhorie za získání úvěru ve výši 100 milionů Sk. Přitom plynárenský podnik vlastní další dluhopisy této společnosti za 40 milionů korun. Podobným příběhem je i půjčka v podobě směnky pro společnost Petrimex, která se zanedlouho dostala do konkursu. Ivan Mikloš ztrátu v tomto případě odhadl nejméně na 100 milionů korun.
Na mušce
Parlamentní volby loni v říjnu ukončily Mečiarovu éru a znamenaly zároveň i konec jeho lidí v klíčových postech slovenského průmyslu. O tom, že Jána Duckého měla opozice již dlouho (obrazně řečeno) na mušce, nikdo nepochyboval. Například ještě 23. října kritizoval tehdejší ekonomický expert opoziční Slovenské demokratické koalice Ĺudovít Černák právě SPP za podporu vládní HZDS v předvolební kampani. A 4. listopadu 1998, krátce po svém zvolení a nástupu na post ministra hospodářství SR, odvolal tento muž Jána Duckého z funkce generálního ředitele nejziskovějšího slovenského podniku. Ten však se ještě v období své vlády stačil zasadit o některé kroky, které stály a ještě budou stát slovenské daňové poplatníky se vší pravděpodobností nemalé sumy.
V SPP byly v rámci několika restrukturalizačních kroků sloučeny a rozpuštěny sekce a oddělení a vznikly nové firmy, jako například Gazfin, který se staral o veškeré finanční toky SPP (bývalý finanční ředitel SPP a Duckého pravá ruka Ivan Maroš je prý nezvěstný), Datagaz, obhospodařující informační technologie (již se vyšetřuje nákup výpočetní techniky ve výši 3,5 miliardy Sk s možností jejího navýšení až na 6,5 miliardy korun), a rusko-slovenská firma Slovrusgaz. Posledně jmenovaný joint - venture SPP a Gazpromu měl na starosti fungování barterového obchodu s ruskými dodavateli plynu. Koncem ledna loňského roku se v Banské Bystrici uskutečnilo setkání 27 představitelů slovenských firem s představiteli Slovrusgazu a zástupci ruských partnerů z Vladimirska a Tuly, kteří se dohodli na až čtyřicetiprocentních platbách za nadkontraktové dodávky ruského plynu výměnou za slovenské zboží.
Podle informací slovenských žurnalistů žádný takový barter doposud neproběhl.
Podnikatelé z Trnavy
Kauza SPP a jméno Jána Duckého však figuruje i v dalším klasickém případu „klientismu v rámci slovenského hospodářství. Slovenský plynárenský priemysel drží přes šest procent akcií donedávna vysoce ziskové Nafty Gbely, která se zabývá těžbou ropných surovin a zejména obhospodařuje slovenské podzemní zásobníky zemního plynu.
Privatizace tohoto podniku odstartovala první srpnový týden roku 1996. Přes ujišťování ze strany Vladimíra Mečiara směrem k levicové SDL, že privatizace strategických podniků nebude pokračovat, rozhodl Fond národního majetku SR o privatizaci 41 podniků, mezi jinými i Nafty Gbely se základním jměním 3,2 miliardy korun. Z toho FNM držel 45,9procentní balík akcií. Ne nadlouho. Celý balík státních akcií byl totiž vzápětí fondem prodán téměř potajmu za 500 milionů slovenských korun neznámé firmě Druhá obchodná, která vznikla 4. června téhož roku v Bratislavě se základním jměním jeden milion Sk. Jejím vlastníkem však byl úspěšný trnavský podnikatel, předseda regionálního sdružení HZDS a hlava takzvané skupiny „Trnavských podnikatelů Vladimír Poór. Tato okolnost stačila, aby Druhá obchodná převálcovala svou nabídkou (150 milionů do 30 dnů a zbytek podle splátkového kalendáře do deseti let, pokud by ovšem investovala do vlastního podniku, tak ani to ne) takové světové giganty jako německý Ruhrgas, rakouský OMV či Gaz de France s nabídkami až o 600 milionů korun vyššími a splatnými okamžitě. Fond si ani neponechal zlatou akcii, která by mu zajišťovala právo veta nad klíčovými rozhodnutími.
Případ této privatizace již byl tak do očí bijící, že se od něj distancoval i premiér Mečiar. Slovenské ministerstvo hospodářství dokonce 9. října 1996 prostřednictvím svého mluvčího oznámilo, že považuje privatizaci Nafty Gbely za nelegální. Až do podzimních parlamentních voleb však zůstalo jen u konstatování.
Takzvaná Trnavská skupina, ve které byl Poór vedoucí osobností, totiž hrála na Slovensku jednu z klíčových rolí. Kromě Poórova podílu v Druhé obchodní, potažmo Naftě Gbely, ovládala skupina spolu s další výraznou privatizační osobností Jozefem Majským Trnavské automobilové závody (TAZ), měla pod kontrolou farmaceutický koncern Slovakofarma (Poór je člen dozorčí rady), AG Banku v Banské Bystrici a měla i nepřímý vliv na Všeobecnou úverovou banku.
Podle dostupných informací však měl Ján Ducký údajně zájem, aby se sám podílel na privatizaci Nafty Gbely. To se mu ale nepodařilo. Vliv v tomto podniku se nicméně snažil získat i pro SPP a argumentoval tím, že Nafta Kbely vlastní strategické zásobníky plynu. Kvůli dlouholetému sporu (představitelé Nafty Gbely trvali na tom, že zásobníky pustí jen v případě, že za ně SPP zaplatí několik miliard korun) se nakonec slovenský plynárenský podnik spojil s Moravskými naftovými doly a s pomocí české firmy SPP Bohemia začal budovat zásobníky na Moravě.
Zhruba ve stejné době však zřejmě pro jistotu začal skupovat i akcie Nafty Gbely. V ní má nyní SPP 6,9 procenta akcií. Některé důvěrné zdroje hovoří o značné averzi mezi vedením SPP a majiteli Nafty Gbely ohledně padesátimilionového kontraktu právě mezi vedením Nafty Gbely a českým Transgasem, který Ján Ducký podle některých zdrojů překazil osobní intervencí.
Vedení Nafty Gbely totiž prezentovalo cíle společnosti, podle kterých měla firma do roku 2010 disponovat podzemními sklady v objemu sedm miliard metrů krychlových, což si mělo vyžádat investice ve výši přibližně 30 miliard korun. Největšími klienty byly právě SPP a český Transgas. Slovenský plynárenský prie- mysel se však začal starat o to, aby nebyl na Naftě Gbely závislý. K uskladňování zemního plynu využíval ukrajinské zásobníky a půdu pro výstavbu nových zásobníků si začal připravovat i v České republice. Přes dceřinou společnost SPP Bohemia postupně ovládl akciovou společnost Moravské naftové doly, která v ČR jako jediná vlastní pozemky vhodné k výstavbě podzemních zásobníků.
Mezi Duckým a Poórem však existuje ještě jedno poněkud bizarní pojítko. Téměř přesně na den Duckého vraždy byl podle informací nezávislého rádia Twist před rokem zavražděn Poórův řidič a osobní strážce.
Nitky vedou hlavně na Moravu
Jméno Jána Duckého a jeho aktivity v SPP pronikly i do českých firem. Mnohé z těchto aktivit jsou rovněž předmětem vyšetřování. Jedná se například o prodej akcií firem Východočeské plynárenské a Severomoravské plynárenské. Trestní oznámení zatím na neznámého pachatele podal nynější ministr hospodářství Ĺudovít Černák 23. prosince 1998. Prodej akcií, který kvůli tomu uvázl v půli cesty, ovšem podepsal právě Ján Ducký.
O akcie, které měl podle některých zdrojů koupit původně český Transgas, nakonec projevil zájem německý Ruhrgas, ani tento obchod se však kvůli intervenci slovenské vlády neuskutečnil.
S plynárenskými akciemi a jejich prodejem možná souvisejí i další vyšetřované aktivity. Ducký totiž koncem září 1998 podepsal směnku v hodnotě 400 mi- lionů korun pro moravskou firmu Sezooz Holding. Z úvěru, který získala na základě této směnky, pak firma Sezooz a její majitel Roman Zubík prý financovali převzetí Chemapol Group, které proběhlo koncem minulého roku. Jak Zubík, tak dříve i Ducký (viz EURO 9/1998) však popřeli, že by se Ducký sám a osobně v nákupu akcií Chemapolu nějak angažoval.
Tím ovšem spojení Chemapol Group - Ducký nekončí. Vyšetřuje se totiž i sponzorský dar v hodnotě půl milionu marek, který SPP poskytl s posvěcením Duckého těsně před jeho odvoláním fotbalovému klubu FC Drnovice. Tento fotbalový klub patří do skupiny Chemapol Group, která ho vlastní z 98 procent. Jeho předseda a zároveň prezident Chemapol Group Václav Junek však tvrdí, že vůbec nešlo o sponzorský dar. „Byla to platba za hráče. Konkrétně za útočníka, slovenského reprezentanta Majoroše, vysvětluje Junek. Jeho slova potvrdil v rozhovoru pro EURO i Ducký, který jako fotbalový fanatik útočníka Majoroše měl v oblibě.
Junek také tvrdí, že Majoroše FC Petra Drnovice v létě minulého roku prodala Slovanu Bratislava za dohodnutou cenu 1,5 milionu marek. Podle dohody měl milion dát Slovan za převod hráče a půl milionu měl v reklamách zaplatit SPP. Slovan podle Junka zaplatil podle dohody, SPP však ne. Nakonec se proto v říjnu s Jánem Duckým domluvili, že slovenský podnik zaplatí přímo.
Dvanáct motivů k vraždě
Slovenská policie vyšetřuje podle prezidenta Policajného sboru SR Jána Pipty dvanáct verzí Duckého vraždy. Novináři byli o této skutečnosti informováni minulou středu po neveřejném zasedání Výboru Národnej rady pre obranu a bezpečnosť. Přešetřují se veškeré Duckého aktivity ve spojení se Slovenským plynárenským priemyslem, stejně jako i jeho aktivity v České republice, zejména ve spojitosti s kauzou Chemapol Group. Jednou z verzí je i možný vztah vraždy s Duckého aktivitami v zemích bývalého Sovětského svazu, konkrétně například se společností Gazprom.
Odtud pramení úvahy o možném propojení činu s ruským podsvětím. Jak zjistil týdeník EURO, nebyly Duckého vztahy k ruské mafii příliš průkazné. Podle jeho spolupracovníků naopak při smlouvání kontraktů vystupoval vůči ruským partnerům velmi tvrdě. Spekulace, že by za vraždou stáli ruští plynaři, není příliš pravděpodobná, neboť Ducký jim vždy vycházel vstříc. Možná, že kromě Gazpromu se zapletl i se zcela jinými ruskými podnikatelskými skupinami.
Byl Ducký nepohodlný poté, co ztratil svou moc? Zřejmě ano. Druhým motivem však mohlo být i to, že příliš mnoho věděl. Nicméně obě varianty úzce souvisejí.
Aktivity Duckého nezasahovaly jen do plynárenství, ale podle mnohých zdrojů do celé slovenské energetiky. Sám Ducký byl dvakrát ministrem pro energetiku a je možné, že ho firmy za jeho služby odměňovaly. Podle zatím nepodložených dohadů by mohl být tichým společníkem desítek strategických firem.
Nabízí se však ještě jedna spojitost. Přesně 11. ledna 1999 totiž informovalo nové vedení SPP o výsledcích resortní a vnitřní kontroly v podniku. Ta potvrdila podezření, že na úrovni bývalého generálního ředitele došlo k vážným chybám a porušení základních pravidel a principů podnikání, interních směrnic a zákonů SR. Případ byl předán finanční policii a rovněž byl dán podnět k obvodní prokuratuře v Bratislavě. Kontrola upozornila především na 21 případů uzavření smluv jednoznačně nevýhodných pro SPP.
Směnka (34 KB)
