Není to jen skákání po zdech. Pavel Cibulka píše o parkouru diplomovou práci a začíná podnikat
Skok od teenagerovské zábavy k solidnímu podniku nemusí být náročný. Navíc když má Pavel Cibulka skoky téměř v denním popisu práce. Řeč je o jeho týmu In Motion. Z party kluků, která začala v patnácti přeskakovat zídky a lavičky v Podolí, se postupně posunul do role propagátora městského parkouru, provozuje s přáteli sportovní parkourovou halu, jedinou svého druhu v zemi, a s týmem In Motion začal rozjíždět i speciální kolekci oblečení pro tenhle v Česku nový sport.
Začátek u videa
Pavel Cibulka se o parkouru poprvé dozvěděl zhruba před devíti lety. Dnešní student Vysoké školy tělesné výchovy a sportu Palestra tehdy končil základní školu a sledoval první videa, na nichž byla hvězda parkouru David Belle. „Začali jsme to napodobovat, a přitom moc nevěděli, co děláme. Skákali jsme přes zábradlí, přes zídky, do písku. Z dnešního pohledu jsme to nedělali moc dobře a divím se, že jsme se nezranili,“ vzpomíná Pavel Cibulka.
Většina kluků, se kterými v Praze začínal běhat a skákat, už parkour opustila. Dva prý ale pracují u hasičů a u policie, takže se jim získané dovednosti hodí. Postupem času začal Pavel sledovat další a další videa, soustředil kolem sebe nové přátele, začali společně trénovat a pilovat techniku. Nacházeli také nová místa v Praze, kde se dá parkour provozovat. „Dříve nás občas vyháněla policie, ale dnes už vědí, že nekrademe hromosvody a že ani nejsme sprejeři,“ usmívá se.
Postupem času začala v Praze také vznikat parkourová hřiště, kluci s nimi ale nejsou příliš spokojení, Brno je má údajně lépe vybavené a koncipované. Scházeli se tak u stanice metra Vltavská, kde je prý jedno z nejlepších míst na skákání v zemi. „Nejtěžší je, že se pokaždé skáče jinde. Můžete mít tisíckrát nazkoušeno, pak přijdete ven a je tam trochu jiné zábradlí, jiná výška, jiná vzdálenost,“ popisuje.
A co ho na parkouru baví? „Nejsme svazováni pravidly a trénink probíhá, jak kdo chce. Nejsou cíle a žebříčky, člověk překonává jen sám sebe. Někdo se spokojí, když skočí snožmo ze zídky na zídku, jiní mají radost ze salta. Je to také praktický sport. Když běžíte třeba na autobus, tak víte, jak přeskočit zídku a stihnout ho. Je to lepší, než když hrajete třeba tenis. Tam odejdete z kurtu a už ty schopnosti nevyužijete“, říká Cibulka. Ona nezávislost parkouru je také do určité míry nevýhodou. Třeba při jednání s úřady se parkouristům těžko vysvětluje, koho vlastně zastupují. Ani sami nemají přesný přehled, kolik jich je. Pavlův odhad na Prahu se pohybuje kolem tří set až pěti set lidí. Počítají se těžko. Není soutěž, registrace, žebříčky.
Byznys třída?
Ale kdoví, kam tenhle sport zajde. Snowboardisté byli také na začátku pankáči, co je ostatní vyháněli ze sjezdovky, a dnes se jejich sport řadí mezi olympijské disciplíny. A právě na začátku nové éry pouličního parkouru Pavel Cibulka nyní stojí. S kamarády dali dohromady tým In Motion, který je dnes už regulérním „eseróčkem“. Pronajali si bývalou výrobní halu na pražském Jarově, vzali své úspory plus výtěžek z crowdfundingové kampaně a začali ji přebudovávat na vnitřní parkourové hřiště. Zájem o sport byl velký, tréninky začali pořádat jak pro děti, tak pro dospělé od 18 do 35 let.
„Mám pocit, že když se to někdo dozví, začne chodit půlka třídy. Pro děti je to dobře, většinou předtím žádný sport nedělaly a z města nejsou zvyklé na lezení venku třeba po stromech, jako je to jinde mimo město. Paradoxně mnohé k nám přivedly počítačové hry s tematikou parkouru a chtějí si to vyzkoušet opravdu,“ říká Pavel Cibulka.
Nyní přes prázdniny prochází hala novou úpravou a kurzy se rozběhnou zase od září. Při opravách pomáhá i parkourová komunita z celého Česka. Lidé jezdí na víkendy a pracují, aby hala byla co nejlepší.
Kromě haly se kluci z In Motion také prosazují u filmu a reklam jako kaskadéři a začali šít vlastní oblečení speciálně pro parkour. „Zatím je to hlavně pro nás, abychom se v tom cítili dobře, ale s tím, jak sport poroste, to může mít větší potenciál,“
popisuje Pavel Cibulka.
Sport, který se rozvinul na předměstích Paříže, dnes opravdu roste. Například v Dánsku mají dvě střední a jednu vyšší odbornou školu přímo zaměřenou na parkour. Sportu se už reklamně chytl i Red Bull. Pořádá na řeckém ostrově Santorini běhání a skákání po střechách místních domů. „I tím je to zajímavé, že všude je sport trochu jiný. Proto by se těžko hodnotil, pokud by v něm měla být nějaká globální pravidla,“ říká Cibulka.
Parkour má podle všeho před sebou velký rozmach.
Nikdo přesně nedokáže říct, jak velký bude. Také záleží na tom, jak dlouho se dá tenhle sport dělat. Zatím to nikdo vyzkoušet nemohl, protože nejstarší skákající je pořád dost mladý na to, aby mohl sportovat.
O autorovi| Petr Weikert, weikert@mf.cz
