Když je s ekonomikou zle, oči lidí se s nadějí
otáčejí k vládám a centrálním bankám, které jsme si zřídili mimo jiné
proto, aby udržovaly finanční a hospodářskou stabilitu. Krize způsobená
pandemií nového druhu koronaviru není výjimkou, problém je, že nikdo neví, co
přesně v takové krizi dělat. Není to primárně krize ekonomická, finanční, peněz
se zdá být dost, a tak i centrální banky a vlády spíše improvizují a zkoušejí
připravit prostředí pro chvíli, kdy virus přestane být nebezpečím a věci se
vrátí k relativně známému normálu.
„My v tuto chvíli nemáme žádnou ucelenou prognózu, není to
technicky možné. Je ovšem zřejmé, že dojde k razantnímu útlumu ekonomiky. Říci,
jestli klesne k nulovému růstu, nebo dokonce do záporu, je velmi obtížné, ale s
každým dnem mimořádné situace narůstá pravděpodobnost horšího scénáře,“ řekl
před dvěma týdny guvernér České národní banky (ČNB) Jiří Rusnok, když oznamoval
snížení úrokových sazeb o půl procentního bodu. Ještě tři dny předtím spolu
s premiérem tvrdil, že svou měnovou pozici ČNB nemění, protože k tomu
není důvod a riziko růstu inflace zůstává vysoké.
Minulý týden se už mluvilo o propadu ekonomiky o pět
procentních bodů a centrální banka na základě rychlé vládní novely, kterou
schválil parlament, dostala povolení k výrazně širšímu, a tedy i
riskantnějšímu obchodování na trzích. Mimo jiné i možnost nakupovat státní
dluhopisy od komerčních bank a jiných institucí, aby zajistila dostatek peněz
na hrazení schodku státního rozpočtu. Jeho odhad kabinet zvýšil na pětinásobek
dosavadní částky, tedy na 200 miliard korun.
„Volnější limity obchodů naší centrální banky ještě víc
upevní silné postavení České republiky na dluhopisových trzích a zároveň jí
umožní pružněji reagovat na nepředvídatelné události vyžadující změny v
nastavení měnové politiky,“ komentovala změnu ministryně financí Alena
Schillerová, jejíž úřad chystá už v dubnu vydat první „koronavirové“
dluhopisy za 33 miliard korun.
Nová role centrální banky
Schválená novela zákona přímo uvádí, že úkol ČNB spočívající v udržování cenové stability se doplňuje o úkol provádět měnovou politiku pomocí měnových obchodů na finančním trhu. Jinými slovy: vláda ČNB rozvázala ruce k tomu, aby na trhu kdykoli získala dost likvidity, a to i navzdory tomu, že guvernér Rusnok považuje stabilitu a finanční zásobení českého bankovního trhu za velmi dobře zabezpečené. Pro uklidnění situace se ostatně odvolal na obrovské devizové rezervy, které Česko ve srovnání se světem má. ČNB jako věřitel poslední instance se stává i prioritním obchodníkem.
Komentář: Proč se Kalousek znovu mýlí
Situace se zkrátka dynamicky mění. Podobnou cestou jako ČNB
jdou i jiné centrální banky světa, upřímně není moc na vybranou. Ty, co ještě
mohou, snížily sazby, někdy dokonce v jasné koordinaci, jako se to stalo
na Novém Zélandu a v Austrálii. Centrální banky, které snižovat sazby už
nemohou, protože by šly do vyšších záporných čísel (jako Evropská centrální
banka), plánují peněžní bombardování ekonomik, kvantitativní uvolňování (QE) a
známé Friedmanovy „helikoptérové peníze“ (to nejlepší, co lze v těžkých
krizích udělat, je tisknout peníze a sypat je z helikoptéry vděčným lidem
na hlavu, řekl před padesáti lety v nadsázce držitel Nobelovy ceny Milton
Friedman).
Centrální banky zajišťují dostatek likvidity pro chvíli, kdy
se ekonomiky probudí z virového útlumu a budou chtít nahodit své ztichlé
motory. „Uděláme cokoli, co bude potřeba,“ slíbila šéfka Evropské centrální
banky (ECB) Christine Lagardeová, když oznamovala, že ECB je připravena od
krizových zemí vykoupit dluhopisy a jiná finanční aktiva za 750 miliard eur.
Nejvíc by měl tento krok pomoci silně zasaženým zemím, jako je Itálie a Španělsko.
Rozhodnost Lagardeové byla důležitá, přesto nemohla zakrýt,
že zejména Němci a Nizozemci se na politiku uvolňování všech zdrojů pro nový
rozjezd ekonomiky netváří nijak nadšeně. A to nejenom proto, že se dlouhodobě
z historických důvodů děsí rostoucí cenové hladiny. V německém deníku
Frankfurter Allgemeine Zeitung už čtrnáct dní před tímto rozhodnutím ECB vyšel
otevřený dopis bývalého bavorského premiéra Edmunda Stoibera a dalších
významných ekonomických jmen Německa včetně bývalého eurokomisaře pro rozpočet
Günthera Oettingera, jenž je přímou výzvou ke změně expanzivní politiky ECB,
kterou je třeba znovu vrátit do běžných mezí normálních úroků a inflačního
cílení. Dopis byl psán s vědomím, že koronakrize není způsobena
ekonomickými problémy, a už vůbec ne měnovými, proto by měla být řešena
především fiskálně, dobrou hospodářskou politikou jednotlivých vlád. Jenže ani
Stoiber a jeho přátelé v té době nemohli tušit, jak velká smršť nemoci
Evropu zasáhne.
Nevhodné politiky
Všechna dosavadní opatření jsou stále spíše přípravná, protože přímý dopad na umrtvenou ekonomiku to zatím mít nemůže. Jak vidno, centrální banky nasazují podobné nástroje jako v době finanční krize v roce 2008, jen v ještě větší a provázané mohutnosti. Přestože tato krize, která přichází a která podle OECD bude větší než ta před dvanácti lety, není finanční, nýbrž zdravotní. Výroba ani konzumní stroj kapitalismu se nezastavily kvůli špatným či riskantním investicím nebo kvůli hromadění špatných úvěrů ve finančních bilancích světa, ale kvůli strachu o život celých společností.
Je to sice krize nabídky, tvrdí měnoví teoretici, neboť se
nevyrábí (proto také centrální banky snižují úroky a chystají peníze, které by
se měly napumpovat do ekonomiky a nabídku obnovit), jenomže krize
z nabídkové lehce sklouzne k poptávkové. Lidé přicházející o výdělky
(nejvíce se to dnes týká osob samostatně výdělečně činných, ale i lidí, kteří
jsou doma na překážkách v práci a berou 70 až 80 procent mzdy) rychle
snižují svou spotřebu a především ze strachu z budoucnosti zcela mění své
spotřební návyky. Jde tedy o krizi, která ukazuje provázanost nabídky a
poptávky. Jeden šok následuje druhý a společně se podílejí na propadu
ekonomiky, která se zakousla.
„To je situace, kterou jsme tu ještě nikdy neměli. Proto také v diskusích o odpovědi na krizi slyšíte slovník, který vůbec nemíří na cíl,“ soudí americký držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz. „Mnoho lidí mluví o stimulaci ekonomiky. Ale toto není rok 2008 ani velká deprese, ani jiný takový propad hospodářství, kterému chybí nabídka. Když teď dáte lidem víc peněz, nebudou víc létat letadlem. Problém ekonomiky je teď v odpovědi na virus. A proto musíte politiky, které byly vhodné v roce 2008, změnit,“ soudí Stiglitz. „Velká úcta k panu Stiglitzovi, ale hibernace ekonomiky ani u nás není tak úplná. Je pravda, že většina odvětví poklesla až skoro o sto procent a prakticky spí, ale třeba v internetovém byznysu vidíme dvousetprocentní nárůsty. Těmto firmám by zlevnění peněz ČNB mohlo pomoci hned, ne až po koronakrizi,“ říká ekonom Petr Zahradník.
Peníze pro všechny
Centrální banky ani ta česká kruh do sebe zakousnuté nabídky a poptávky sama nerozetnou, pouhým snížením úroků nebo sypáním peněz už vůbec ne. Jejich hlavní příspěvek spočívá ve stabilizaci důvěry v systém. V silném, psychologicky působivém gestu, v jasném prohlášení: nebojte se, jsme tady, peněz bude dost, systém nenecháme padnout, takže až všechno skončí, můžete se o nás opřít a začít znovu naplno podnikat a konzumovat. To hlavní je teď na vládě, aby finančními injekcemi a výhodnými půjčkami pomohla udržet při životě co nejvíce efektivních firem. To platí nejen pro Česko, ale i pro zbytek virem napadeného světa.
„Dát každému pár tisíc dolarů, to je naprosto základní. Měly
by se na tom podílet i firmy, které pomohou svým lidem přežít to nejhorší.
Musíme zajistit, aby ty nejhorší důsledky, tedy to, že lidé nemají peníze, byly
co nejvíce zmírněny,“ soudí ekonom Stiglitz, který v tom vidí základní
rozdíl proti finanční pomoci skrze záchranu finančního sektoru v roce
2008. „Tehdy jsme dali spoustu peněz bankám a snížili úroky a pak čekali, že to
přinese ekonomický růst. Devadesát procent těchto peněz ale zůstalo zase mezi
těmi nejbohatšími. Toto je opačný postup, pomůže všem.“
Česká vláda, která formou úlev, rozšířeného ošetřovného či
bezúročných půjček schválila finanční pomoc skoro každému, jde víceméně
stiglitzovským směrem. „To je určitě dobře, vláda na to díky nízkému zadlužení
má a může to dělat přímo z rozpočtu, nikoli formou firemních příspěvků,
jak to doporučuje Stiglitz,“ soudí ekonom Zahradník. „Otázkou je, jak dlouho
celá krize bude trvat, protože náklady na tuto aktivní hibernaci nebudou úplně
malé.“
Ať už konec koronakrize přijde za tři, nebo za pět měsíců,
jisté je, že změní nejen chování centrálních bank. Dá se počítat i s tím,
že změní chování spotřebitelů a výrobců, kteří si budou muset zvyknout na to,
že ekonomika bude nějakou dobu přivřena světu. Z hlediska českého
hospodářství, které dvě desetiletí žije z výhod maximální otevřenosti, to
může být něco jako malá revoluce. Centrální banka a vláda na to musejí být
připraveny.
