Když se krátce po „sametové revoluci“ analytici americké Komise pro mezinárodní obchod snažili odhalit prostřednictvím různých statistických metod naše komparativní výhody, dospěli k závěru, že nad zbytkem světa vítězíme vysoko na body pouze v objemově bezvýznamné položce „akvarijní rybičky a exotická zvířata“. Až daleko za nimi byla „česká klasika“ v podobě výrobků s vesměs malou přidanou hodnotou. Jinak řečeno, komparativní výhodu jsme neměli v ničem, na čem by se dala nějak výrazně postavit budoucnost.
Pozoruhodný vývoj.
Za deset let se v české exportní výkonnosti změnilo skoro všechno, a posun ve struktuře a dynamice zahraničního obchodu je pozoruhodný i v mezinárodním srovnání.
V roce 1990 činil celkový vývoz zboží tehdejší československé federace necelých dvanáct miliard amerických dolarů. O deset let později však dosáhl - jak uvádějí údaje Světové obchodní organizace (WTO) - samotný český vývoz 29 miliard dolarů. Se započtením Slovenska by to bylo skoro 41 miliard, tedy téměř třiapůlkrát více. Toto číslo je dobré si zapamatovat, neboť na celém světě je skutečně jen hrstka států, které měly v roce 2000 vývoz alespoň deset miliard dolarů a zároveň svůj exportní výkon zvedly v průběhu desetiletí přinejmenším trojnásobně.
Pevně integrováni s Německem.
Český vývoz už dlouhou dobu není o surovinách a polotovarech a zcela zjevně se na tom podepisují především zahraniční investice. Masivní strukturální posuny v českém exportu v poslední dekádě minulého století způsobily, že dnes náš vývoz zhruba odpovídá západoevropskému průměru s mírně výraznější orientací na stroje a dopravní zařízení. Pokud jde o teritoriální orientaci, potvrdily se gravitační modely ze začátku 90. let, které předpovídaly výrazný růst obchodu se západní Evropou, zejména s Německem. Přesto je však česká závislost na obchodu s Německem i v mezinárodním srovnání zcela ojedinělá. Čísla Spolkového statistického úřadu říkají, že loni byla Česká republika čtrnáctým největším exportérem do Německa, vyvezla mimochodem více zboží než čtyřikrát větší Polsko a stejně jako Rusko se 150 miliony obyvatel. Přes všechny potíže s pevnou korunou zatím trend vysoké dynamiky růstu vývozu do Německa pokračuje - za letošní první pololetí se Česko v žebříčku nejvýznamnějších německých dodavatelů posunulo na jedenáctou příčku. Pro zajímavost: na desátém místě byli Japonci, za Českou republikou Španělé, Rusové, Irové, Maďaři, Norové, Švédové a Dáni. Česko si jako jediná země z první dvacítky udržela dvoucifernou dynamiku vývozu do Německa v situaci, kdy normou byly stejně vysoké poklesy. Měřeno podílem exportu k hrubému domácímu produktu je dnes česká ekonomika s německou integrována podstatně těsněji, než je tomu v případě Rakouska nebo Švýcarska.
Rizika pevné koruny.
Působivá dynamika exportní výkonnosti v uplynulých letech neznamená, že máme našlápnuto k nezadržitelným úspěchům. Epizoda nominálního zpevňování koruny, jíž jsme momentálně svědky, nemusí dobře skončit. Pracovně náročné, technologicky zastaralé, vysoce zadlužené a přitom exportně orientované podniky nemohou dlouho přežít tak rychlý růst mzdových nákladů vyjádřený v eurech. A to ani za předpokladu mírně rostoucích korunových mezd a velmi nízkých sazeb korunových úvěrů. Jistěže budoucnost nelze zakládat na firmách, jež nejsou schopné platit svým zaměstnancům více než v přepočtu pár set eur měsíčně. To není ve střednědobém horizontu ani udržitelné, ani žádoucí. Potíž je v tom, že prudké zpevnění koruny je schopné způsobit nevratné změny, jež nebudou odčiněny, až koruna opět oslabí. Současný vývoj pak ovlivní i budoucí investiční rozhodnutí, opět nikoli pouze v pozitivním slova smyslu.
Pokles sazeb a intervence.
V málo produktivní části českého zpracovatelského průmyslu může velmi snadno dojít k tomu, co se stalo i v jiných zemích: nadhodnocená měna vyhodí nejméně adaptabilní a kvalifikované pracovníky na dlažbu a nešikovně nastavený sociální systém se postará, aby se na formální pracovní trh jen tak nevrátili. Jejich zaměstnavatelé na tom budou nepochybně lépe, ale ani je nepotěší perspektiva předčasného odchodu z trhu s negativní návratností vynaložených investic.
Zastáncem jednostranného převzetí eura jako radikálního řešení neúměrně rychlého zpevňování koruny nebyl jen profesor Jan Švejnar, ale třeba i velmi respektovaný, nedávno zesnulý americký ekonom Rudiger Dornbush. Jednostranný přechod na euro je ovšem drahý, fixace kursu požadovaná exportéry rovněž není ideálním řešením. Vzhledem ke snížení sazeb ČNB pod úroveň Evropské centrální banky se jako nejlacinější řešení jeví případný další pokles sazeb a intervence na trhu, na nichž ČNB vydělá (úložky v eurech převyšují výnosy v korunách) a mohou znejistět finančních trhy, doposud přesvědčené o trendu nominálního zpevňování koruny. ČNB je tak v naprosto unikátní pozici: intervencemi, na kterých vydělá, je schopna dosáhnout kursu, který by umožnil po několik let udržet pracovní místa pro ty pracovníky, které není snadné rekvalifikovat a s vysokou pravděpodobností by se stali další zátěží nabobtnalého sociálního systému. Připusťme alespoň, že jde o mnohem levnější řešení než vytvářet drahá subvencovaná místa prostřednictvím investičních pobídek.
