Alan Rickman: Bojím se o novou generaci herců

Známý je jako herec, nejvíc díky roli profesora Snapea z filmů o Harry Potterovi. Do Prahy na Febiofest ale přijel Alan Rickman jako režisér představit svůj snímek Králova zahradnice, který 16. dubna přijde i do české distribuce. Kostýmní melodrama o neurozené vdově, která chce vnést trochu chaosu do řádu právě budovaných versailleských zahrad, Rickman natočil sedmnáct let po svém režijním debutu Zimní host.

E15: Když jste začal s filmovou režií, inspiroval jste se nějakým režisérem, s nímž jste pracoval jako herec?

Vlastně všemi. Hlavně způsobem, jak zacházeli sami se sebou. Fakt, že se skvělí režiséři od sebe navzájem tak liší, je povzbuzující. Film je shovívavý, ať už jste jako režisér kdokoli, podporuje vás štáb. Jako herec-režisér mám nejspíš jiný vztah s herci, než je běžné. Chci, aby byli zapojení, ptám se na jejich názory.

E15: To není obvyklé?

Tlak na natáčení je takový, že řada lidí jen chce, abyste přišli včas a řekli své repliky ve správném pořadí. Hodně režisérů také touží zachytit ranou energii, ne o scéně intelektuálně debatovat. Neexistuje žádná bible o tom, jak se chovat ve vztahu herce a režiséra. Já mám rád, když je prostor mezi nimi co nejbohatší.

E15: Zadal jste svým hercům z Královy zahradnice úkol nastudovat si knihy o Versailles a zahradničení?

Ne. Předpokládal jsem, že to udělají. Jako režisér ale vyžaduji čas na zkoušení. Během něj sdílíme své znalosti, je to jako tržiště idejí a informací. Spousta tlaku při natáčení vychází z toho, že na zkoušení nebyl čas.

E15: Kate Winsletová, s níž jste hrál v Rozumu a citu, byla vaše první volba do titulní role?

Jakmile jsme věděli, že budeme mít dost peněz a opravdu začneme natáčet, tak ano. Měla i správný věk. Tedy není to jen kvůli tomu, ale kdybychom točili o pět let dřív, byla by na roli moc mladá. Naštěstí se všechno sešlo ve správný čas.

E15: Jak jste do druhé hlavní role našel Matthiase Schoenaertse? Brzy se objeví v dalších romantických kostýmních rolích, známý je ale jako ranař z dramat Býčí šíje a Na dřeň.

Jeho postava nebyla lehká, musel jsem najít muže, který se nebojí ukázat svou ženskou stránku. Jeho jméno mi někdo zmínil a já zrovna viděl Na dřeň a pomyslel jsem si, že je skvělý. Akorát jsem z filmu Na dřeň nepoznal, jestli má i smysl pro humor. Náhodou jsem ale zrovna natáčel v Bruselu, on žije v Antverpách, tak jsme se setkali. A přišel vřelý, usměvavý muž, ne ten člověk z Na dřeň. Ještě předtím jsem musel zkontrolovat, jakou má angličtinu. Podíval jsem se proto na internet, což moc často nedělám, a našel jsem nějaký jeho rozhovor, kde mluvil s dokonalým americkým akcentem.

E15: Vy sám ve filmu hrajete krále, což se hodí, když jste i režisér.

No vidíte. Nebyl to můj nápad, nechtěl jsem tam hrát, ale vím, že to pomohlo vzniku filmu. A ano, Ludvík je takový pozorovatelský typ, jako režisér. Navíc byl dobře napsaný. A povedený scénář vám sám říká, co máte dělat. Ve scénách, kdy jsem režíroval sám sebe, mi pomohla i kameramanka Ellen Kurasová. Na natáčení jsme byli jako dvojčata.

E15: Hlavním tématem Královy zahradnice je vztah mezi chaosem a řádem?

Ano, city, které jsou skryté, a city, které jsou vyjádřené. Disciplína versus svoboda. Fakt, že někdo se musí podívat na chaos a dát mu řád. To je přítomné všude. I v tomto rozhovoru, vy z mého chaosu uděláte svůj řád. Také se mi líbí poselství, že hlavní hrdinka je schopná čelit svému traumatu, až když ví, že je milovaná.

E15: Zajímavé je, jak ve filmu pracujete s historií. Skutečné postavy jako Ludvíka XIV. a zahradního architekta Le Nôtreho spojujete s postavou fiktivní, hlavní hrdinkou.

Přišlo mi to přitažlivé, je to trochu nezbedné. Líbilo se mi, že ten film je na 17. století docela moderní. Historie je pozadí, rám, který možná víc zaměří pozornost na emoce postav, protože nečekáte, že budou tak současné. Určitě je na světě místo i pro brutálně přesné historické snímky, které vám ukážou, jak bídný musel být tehdejší život, když jste nevěděli, jestli vám vypadnou zuby nebo vám umře dítě. Králova zahradnice není takový film. Ale ani není filmovým ekvivalentem bonboniéry, který se vás snaží přesvědčit, že všechno bylo tehdy hezké a milé. To nemám rád.

E15: Dřív než film vás proslavilo divadlo. Hodláte se zase objevit na jevišti?

Myslím na to a vedu nějaké rozhovory. Londýn je teď plný nových uměleckých ředitelů. Je to hlavně otázka organizace a času. A také výdrže, protože divadlo je zabiják.

E15: Chtěl byste být vy uměleckým ředitelem?

Ne, díky.

E15: Podílíte se ale na chodu herecké školy RADA, kterou jste vystudoval.

Ano, neučím tam, jsem v radě, má práce se týká organizace, administrativy, nekonečného hledání financí.

E15: Jsou nové generace vystudovaných herců jiné než ta vaše?

Spíš bych řekl, že se mění můj pohled na ně, víc se o ně bojím. Když jsem já vyšel z umělecké školy, existovaly herecké odbory, platila nějaká pravidla. Například nejdřív jste museli jít hrát na 44 týdnů do regionálního divadla, žádný West End, televize nebo film, leda se zvláštním povolením. Ale za Margaret Thatcherové tohle padlo a teď může být herec každý. Když opustíte školu, můžete si říct, že zítra chcete být filmová hvězda. A někteří jsou. Ale je to bláznivý svět. O talent musíte pečovat. To mě znepokojuje. Dnes to vypadá, jako když v zahradě utrhnete všechny nejlepší kytky, dáte je do vázy a pak jen sledujete, jak vadnou. Talent musí mít možnost dělat chyby. Teď uděláte jednu chybu a jste odepsaní.

E15: Můžu se zeptat na Harryho Pottera?

Samozřejmě. Nějaký novinář o mě řekl, že nesnáším otázky o Potterovi, ale to není pravda. Jen nechci moc prozrazovat, protože stále existují děti, které ho mají zrovna rozečteného.

E15: Četl jste nové knižní díly Pottera hned, jak vyšly, nebo jste čekal až na scénář?

Četl jsem knihy, to byla součást mé práce. Ve filmech je toho tolik vykráceno. Ale nemůžu ani popsat, jak se mi líbily, je dost divné číst něco, v čem hrajete. Navíc Potterovky vlastně nejsou ani psané pro dospělé. Byl jsem jednou v autě s dvanáctiletou dívkou, která si zrovna koupila nový díl, a přeju si, abych měl fotku její tváře. Byla v té knize naprosto ztracená. Pamatuju si z vlastního dětství, jak si při čtení vytváříte v hlavě obrázky. Je to magické.

E15: Jaké knihy měly na vás v mládí silný dopad?

Asi ty od Jane Austenové. U nich jsem měl nutkání někoho chytnout na ulici a ukázat mu, jak Austenová dává dohromady věty a slova, jak tvoří ironii a jak je elegantní a pravdivá. Já nejsem spisovatel, mé jméno je sice v titulcích Královy zahradnice mezi scenáristy, ale mělo by tam být jen jako editor, zasahovatel či organizátor. Psaní je pro mě kouzelná, záhadná věc.