Albánie: římské památky mimo civilizaci

Do Albánie necestují jen manažeři ČEZ, aby tam hasili mnohamiliardové ztráty. Míří tam i řada turistů, kteří chtějí nahlédnout do římské historie.

Po spořádaném Chorvatsku a Černé Hoře okamžitě poznáte, že jste vjeli do Albánie. Divoká tráva kolem cest, jednoduché domy halabala rozházené kolem cesty, před vámi hory, v nichž se line Via Egnatia, cesta postavená ve třetím století před naším letopočtem a jediná spojnice po souši mezi západní a východní částí římské říše. Kráčel po ní i Julius Caesar se svými bojovníky.

Do Albánie jsme vjeli v létě v dopoledních hodinách s tím, že zemi přejedeme a večer se vyspíme v Řecku, kam jsme mířili autem na Lefkadu. Jízda po silnici v Albánii je ale přinejmenším dobrodružná. Zvířata na cestě nepočítám, když však na jednom místě probíhala kvůli opravám uzavírka, byla objížďka tak promočená deštěm, že jsme se brodili v hlubokých kalužích hnědé vody a ploužili se krokem. Navíc zatím jen v Albánii se mi stalo, že proti mně na dálnici jelo v protisměru auto.

Němečtí důchodci

Albánie samotná je obecně divoká a nádherná země s úchvatnou přírodou. Když jsme vpodvečer začali hledat nocleh, míjeli jsme málo osvětlené vesnice, které nevypadaly obydleně. Pak jsme ale najednou sjeli po serpentinách dolů a před námi se ukázal nádherný záliv. A v něm městečko Fushë-Draçi s množstvím nových hotelů.

Druhý den jsme se zdrželi na oběd. Tříchodové menu pro dvě osoby v dobré restauraci složené hlavně z ryb a plodů moře vyšlo dohromady na něco přes 15 eur.

Přečtěte si další tipy Eura, kam v létě vyrazit:

Přes železnou oponu do Venezuely a zpět

Hanoj a severní Vietnam, který byl a už není

Timor je místo, kde se nakazíte štěstím

Cítili jsme se jako hvězdy, když nás obsluhovali střídavě dva až tři číšníci. Po pobřeží jsme potom potkali desítky rozestavěných hotelů. Albánie zřejmě čeká obrovský příliv turistů. A možná se nemýlí. Nejčastěji byla na pláži slyšet němčina z houfů penzistů, kteří mají na levné destinace čich.

Butrint

Perla naší krátké cesty však přišla až na samotném jihu země, kde leží nejvýznamnější antický areál a národní park v Albánii – Butrint, který je pozůstatkem starověkého města Buthrotum a od roku 1992 je na seznamu světového dědictví UNESCO. Silnice, po níž jsme k němu přijížděli ze Sarandë, vznikla v roce 1959 u příležitosti návštěvy sovětského vůdce Nikity Chruščova.

V areálu jsou velmi zachovalé římské památky. Největší z nich je amfiteátr ze třetího století před naším letopočtem. Divadlo mohlo pojmout až dva tisíce diváků. Kvůli vyšší hladině podzemní vody je dnes původní jeviště zaplavené a překryté novou dřevěnou podlahou. Představení se tu konají i dnes. U divadla stojí zbytky římských lázní, podlahová mozaika je bohužel chráněna vrstvou písku. Centrem města byl vrcholek kopce, akropole, odkud se dá zhlédnout celý areál, Butrintské jezero, ústí kanálu Vivari i linie někdejšího akvaduktu.

Z Butrintu jsme autem přejížděli po dřevěném voru na nejjižnější výspu Albánie, která hraničí s Řeckem.
Po cestě, kde místní lidé vodí oslíky naložené různými věcmi, jsme se ptali, kudy dál, místního staršího muže. I když jsme nerozuměli ani slovo, ukázal nám směr a vzápětí si přisedl do auta. Svezli jsme ho asi dvacet kilometrů, přičemž nás stačil nakrmit švestkami a dovyprávět svůj příběh, z něhož jsme rozuměli pouze tomu, že mu ujel autobus. Pak jsme přejeli řeckou hranici a znovu se ocitli v „civilizaci“. Ale nudnější.

Ilustrační mapa Albánie