S architekturou vídeňského architekta Alberta Wimmera se brzo seznámí hodně Čechů, až vlaky z Česka začnou zajíždět na jeho nové vídeňské hlavní nádraží. Architekt Wimmer má za sebou kromě rezidenční a komerční výstavby i několik budov pro početnou veřejnost jako jsou například nádraží nebo stadiony. Proto ví, že není důležitá jen samotná krása architektury, ale i bezchybné a užitečné začlenění budov do života města.
Začal bych tím, že je to především logický důsledek mé osobní kariéry. Vystudoval jsem vídeňskou architekturu. Pak jsem dělal městské plánování. Když jsem se stal architektem, musel jsem jít do architektonických soutěží a měl jsem štěstí, že jsem brzo vyhrál docela velké soutěže. Revitalizoval jsem městské centrum v belgické Lovani, vodní elektrárnu na Dunaji u Vídně a pak přišlo mnoho masterplanů. A můj ateliér se na masterplany adaptoval. Je pro nás tedy už možné se pustit do i projektů jako je vídeňské hlavní nádraží, které trvají pět, deset let. A zároveň po předchozích zkušenostech víme, jak postavit moderní stavbu, která nebude moderní jen nyní, ale i za dvacet let.
E15: Těším se, až začne fungovat železniční spojení mezi Prahou a novým vídeňským hlavním nádražím. Mělo by to být tento rok, nebo začátkem příštího roku. Vy a váš ateliér projektoval masterplan této monumentální stavby, nové křižovatky tří mezinárodních železničních koridorů. Je to největší věc, jakou jste kdy dělal?
Jakmile ovládnete řemeslo, jste svobodný
E15: Zkuste mi popsat, jak těžké je přijít na ten správný nápad pro tak rozsáhlé nádraží. Je zde tolik dopravních požadavků a technologických omezení. Je zde vůbec prostor na nějaké velké architektonické vize?
Pro mě je to pořád to samé. Není to tak, že vím, jak bude vypadat toto a tamto. Moje myšlenky se stále plynule vyvíjejí. Nejprve jsme dělali menší nádraží, takže jsme pochopili tamní infrastrukturu a technické požadavky. A jakmile obsáhnete toto řemeslo, jste svobodný. Jste svobodný si položit tu správnou otázku: Co to vlastně děláš? Za prvé to musí být především funkční budova. Za druhé to musí být svého druhu osvěta, protože v nádražích je spousta emocí. Jen zkuste říct příteli, že ho čekáte na nádraží. To není jako čekat na letišti a naložit ho. Tam se vše koncentruje do příletové a odletové haly, nikam jinam. Na nádraží přijíždí vlak stovky metrů městem do stanice, do nádražního prostoru stejně jako v 19. století. Nádraží je vizitka města, nejen ve fyzickém slova smyslu, ale i v tom duševním. Když se tedy mám setkat s přáteli, vždy jsem raději, když to je na nádraží v kavárně. Obě dvě strany se tam cítí příjemně.
Chci se svými architekty přinášet architektonický luxus do každodenního života
E15: Vídeňské hlavní nádraží je novátorské i v dopravním ohledu. Na skoro stejném nástupišti přestupujete z vlaků do tramvaje či metra. Okolo nádraží nejsou žádné stěny, ale nádraží plynule přechází do parků a komerčních budov. Zdá se mi, že nebývalá otevřenost je hlavní charakteristikou vídeňského nádraží. Je to tak?
Na to jsou dvě odpovědi. Nejprve zmíním svůj svůj přístup, že lidé by měli architektuře rozumět. Měli by ji být schopni číst. To je velmi důležité. Druhou věcí je pak to, jakou má Vídeň atmosféru. Jsou to věci jako hudba, Dunaj… Tak jsme se snažili udělat něco, kde se to vše setkává. Když přijíždíte, cítíte se volný, máte dobrý výhled na historické centrum, jste na křižovatce. Skoro až máte pocit, že slyšíte i tu hudbu. Takže to není jen technický problém. Říká se, že nová nádraží jsou katedrály 21. století. A já si myslím, že je fér používat tento výraz. Musíte se podle nich orientovat, vyvolávají silné emoce a mají také svou nezastupitelnou funkci. Takže jde o velmi koncentrovaný prostor.
Krása nejen v muzeu. I na stanici
E15: Vy jste renovoval i několik dalších nádraží ve Vídni. Předpokládám proto, že jste si musel promyslet celý smysl dnešní dopravy v moderním městě 21. století, především té veřejné. Jaká je tedy vaše vize přístupné a praktické dopravní architektury?
Chci se svými architekty přinášet architektonický luxus do každodenního života. Architektura nemá být jen hvězdná, ale má přinášet i pozitivní náladu do běžného dne. Když jedete do práce a nemáte zrovna dvakrát dobrou náladu, vejdete do metra či na nádraží, vidíte světla a architekturu a mělo by vám být trochu lépe. Podle mě by tedy nemělo být nutné za krásou chodit jen do muzeí. Mělo by stačit si normálně zajít na železniční stanici.
Nové hlavní nádraží ve Vídni
E15: Upřímně, hodně se mluví o současné architektuře v Berlíně, nebo v postkomunistických metropolích, ale o Vídni není mnoho slyšet. Můžete zmínit něco nového z Vídně?
Odpověď na vaši otázku je velmi jednoduchá. Máme tolik tradic, že se jen těžko pozná, co je nové. Máme léta vyvíjený systém rezidenční výstavby. Vídeň je neuvěřitelně dobrá, co se týče stavby domů pro různé sociální skupiny, pro různé cíle. Takže máme spoustu nových domů, ale nemluví se o tom tolik ve světě. Vezměte si třeba ve Vídni Sonnwendviertel. To není jen jeden dům, to je celá čtvrť. A to je podstatné. Vídeň v této chvíli myslí v celých plochách, nejde o jeden dům, ale o dvacet domů. Může pak lépe myslet třeba na parky. Takže při zkoumání Vídně nyní musíte hlouběji pod povrch. Nejde jen o jeden objekt v katalogu, ale o celou infrastrukturu oblasti.
E15: A předpokládám, že tomuto přístupu vy fandíte.
Ano, je to vývoj velmi dobrým směrem. Máme tak velmi kvalitní kancelářské budovy či dobrou infrastrukturu. Tento vývoj je ale výsledkem i poměřování jednotlivých oblastí v Rakousku mezi sebou. Rakousko je malé a tak ve Vídni sledujeme, jak podobný prostor řeší ve Štýrském Hradci či v Linci.
Kde jsou veřejné peníze, tam férovou soutěž
E15: Mluvíme o komplexním městském plánování. V Praze bohužel chybí něco jako hlavní architekt či smysluplný architektonický a územní plán rozvoje města. Proto také často v Praze nevíme nejen, co stavět, ale i co a proč bořit. V Praze nyní máme jednu kauzu kolem zboření domu na Václavském náměstí v samém srdci města. Bylo by možné například na vídeňském Stephanplatzu zbořit dům?
Bylo by to možné. A už se to i stalo v případě domu Hanse Holleina na Stephanplatzu. Ovšem bylo to s řádnou architektonickou soutěží. Hollein místo renovace navrhl nový dům. Časy se prostě mění. Pokud ale stavíte v historickém zástavbě, vždy musíte podstoupit otevřenou debatu, řídit se podle pravidel a samozřejmě i mít odvahu. Pokud jste hrdý na své město, musíte být hrdý nejen na to, co se stalo, ale i na to, co přijde.
Je také dobrým zvykem pozvat i architekty ze zahraničí. Rozvíjí to myšlení o městě
E15: Zmínil jste architektonickou soutěž. To je v Česku velký bol. Ke stavbám stačí jen projekty v obchodních soutěžích ve snaze ušetřit. Například v tak Praze bohužel rostou nové stanice metra bez otevřených architektonických soutěží, což je škoda, protože by mohly mít mnohem lepší design.
To by ve Vídni neprošlo. Jakmile jsou ve hře veřejné peníze, musí být architektonická soutěž. Jak jinak zajistit kvalitu v té neposlednější fázi? Je také dobrým zvykem pozvat i architekty ze zahraničí. Když jsou jsou lepší, vyhrají. Když ne, tak nevyhrají. Ale rozvíjí to myšlení o městě. Je beze smyslu rozvíjet myšlenky jen v úzké skupině lidí. Soutěž musí být ale dobře připravená. Musí být jasné, co vlastně chceme. Musí se myslet na všechny okolnosti jako je ekologický stopa a další věci.
E15: Právě na ekologické aspekty a celkovou udržitelnost staveb jsem se chtěl zeptat. Tyto požadavky se mi zdají nyní velmi vyžadované v nové vídeňské architektuře.
Je to tak. A to platí samozřejmě i pro nové vídeňské nádraží, ať už jde o získávání energie z fotovoltaiky, nebo využití podzemní vody. Ale to jsou jen technické věci. My jsme šli ještě dále a vtáhli do projektu lidi, aby stavba byla opravdu užitečná i v budoucnu. Bylo kolem toho samozřejmě hodně dohadů a debat, ale moderování této debaty je velmi důležité. Nelze říct lidem jen takto to bude, ale informovat je i jak to nyní provádím.
E15: Debata o udržitelnosti staveb mi připomněla nový kampus vídeňské Wirtschaftsuniversität u Prateru. Jde o ohromný komplex pro 25 tisíc studentů a šest hlavních budov v architektonické soutěži vyhráli Zaha Hadid či Hitoshi Abe. Ale komplex je prý také velmi soběstačný, vytápí se geotermálně a snaží se minimalizovat svou ekologickou stopu.
Ano. Přesně tak. Mám tu budovu Zahy Hadid velmi rád.
Nejde jen o budovy, ale o to mezi nimi
E15: Pojďme také k české architektuře. Zaujalo vás něco z toho, co vzniklo v poslední době v České republice či konkrétně v Praze? Hodně cizinců říká: Fajn, Tančící dům od Miluniče a Gehryho se vám v 90. letech povedl, ale nic dalšího už nemáte?
Nebavme se jen o budovách. Velmi podstatné je celé řešení veřejného prostoru. Mám jen zkušenost turisty, ale není důležité mít pouze výjimečnou budovu. Je podstatné i jak funguje. A to je velká otázka dneška. Jsem si jistý, že máte spousty dobré architektury, ale je potřeba řešit i to, co je mezi ní.
E15: To je pravda, například některá náměstí českých měst jsou sice levně a rychle renovovaná, ale také hrozná a pro setkávání zcela nevhodná. Nicméně byl jste zde v Praze na konferenci o architektonických plánech. Zaujalo vás přece jen něco?
Určitě na mě zapůsobila Národní technická knihovna, kde se konference konala. Či plány Jana Kaplického. Ale opakuji, pro mě není důležitá jen budova, ale i to, jak bude městu sloužit. Aby byli lidé na budovu hrdí, musí mít v sobě elementy města: něco z jeho historie, něco z jeho budoucnosti.
Za inspirací do Kodaně či Osla
E15: Když jsem se připravoval na rozhovor, uvědomil jsem si, že váš ateliér dělal i mnoho stadiónů. V Klagenfurtu, Innsbrucku, Salzburgu, dokonce v Nikósii či ve Lvově. To je pro nás zajímavé, protože v Česku máme několik stárnoucích poloprázdných stadiónů a jako bychom se trochu báli stavět nové, aby zase nebyly odtržené od městského života. Jaké jsou vaše zkušenosti, aby stadióny byly živoucím místem i po skončení sportovních událostí?
V tomto bodě se zcela rozcházíme s minulostí. Nepřemýšlíme o budovách jako o stadiónech, ale jako o velké tržnici budoucnosti, kde bude k dostání kde co. Například u stadionu v Salzburgu vás ani nenapadne, k čemu všemu slouží. Samozřejmě ke koncertům, ale mají tam i soutěže ve vaření, cokoliv. Multifunkční – to je klíčové slovo dneška.
E15: Stále mluvíme o rozvoji města a vhodné architektuře pro město. Je v Evropě nějaké příkladné město, které byste dal za vzor?
To je to samé, jako když jsem vyprávěl, jak se poměřuje Vídeň, Štýrský Hradec či Linec. Není to nic jasně daného. A na světové úrovni to platí také. Velmi dobře se renovovala některá města ve Španělsku či Itálii, ale v tomto momentu je zajímavá třeba Kodaň či Oslo. Ale co je podstatné: politici nemohou jen přejímat to, co uspělo jinde. Musí tomu dát základní rámec podle regulace toho kterého města. A pak musí mít také odvahu říct, chci dát peníze například do vědy a výzkumu. Teprve pak já jako architekt mohu tento vývoj města nějak vizuálně ztvárnit.
Albert Wimmer (66)
Vystudoval vídeňskou architekturu. Vedl Komoru vídeňských architektů. Ve svém ateliéru realizoval například revitalizaci centra belgické Lovaně či vodní elektrárny Freudenau u Vídně. Vystavěl kromě rezidenční a komerční zástavby i několik oceňovaných stadionů v Rakousku, ale i na Kypru či na Ukrajině. Ve Vídni rekonstruoval několik nádraží. Nyní do plného provozu uvádí novátorské Hauptbahnhof Wien, kterým denně projde na 125 tisíc lidí.
Čtěte také:
