Škrty a úspory potápějí evropskou ekonomiku. Konečně se prokázalo, že zastánci stimulačních opatření měli pravdu, naopak zastánci škrtů se historicky znemožnili. Nebo je to přece jen trochu jinak?
Jaké strašlivé škrty vlastně nyní v Evropě probíhají? Průměrný rozpočtový deficit zemí eurozóny činil loni 3,7 procenta HDP, v nejtvrdším krizovém roce 2009 činil 6,4 procenta. Schodky tedy v posledních letech pomalu klesají, ale pořád jsou vyšší než v předkrizových letech. Obdobně celkové veřejné výdaje – loni v eurozóně mírně přesahovaly 49 procent HDP. Před krizí v roce 2007 se pohybovaly pod 46 procenty.
Ve skutečnosti se „škrty“ rozumí často pouze omezení výdajů ve srovnání s tím, kolik by si politici představovali. Výjimkou nejsou ani problémové státy jižní Evropy. Španělský stát loni utratil 47 procent svého HDP, téměř o pětinu více než před krizí. Španělské veřejné výdaje v poměru k výkonu ekonomiky ve skutečnosti nikdy nepřestaly růst. I když odečteme výdaje na sanaci Bankie, nejsou dramatické výdajové škrty pořád vidět. Podle údajů Evropského účetního dvora přitom Španělsko staví dálnice téměř dvakrát dráž než Německo, nějaké ty rezervy v rozpočtu tedy zjevně má.
Jistě, čísla o výdajích v poměru k HDP mohou být zavádějící. Výdaje na automatické stabilizátory, jako jsou podpory v nezaměstnanosti, v recesi nutně rostou a škrtat se musí v jiných kapitolách. Ale taková je prostě realita – od jisté meze nelze v zadlužování pokračovat.
Lord Keynes by se asi zděsil, kdyby viděl některé své dnešní následovníky. Zatímco on tvrdil, že v dobrých letech má stát šetřit a ve špatných utrácet, moderní státy provozovaly rozpočtovou „stimulaci ekonomiky“ prakticky neustále. Když došly na hranici předlužení nebo za ni, má být řešením další zadlužování? Tomu snad může věřit jedině profesionální ekonom.
Podle stimulačních nadšenců by prý stačilo utratit ještě o trochu více. Jenže kde je hranice? Když nestačí čtyřprocentní deficit, spraví to dvojnásobný? Připomíná to snahu vytáhnout sám sebe za vlasy z močálu.
A při tom tahání sebe sama za vlasy se Evropa ještě střelí do nohy. Aby mohlo utrácení pokračovat, mnohé státy zvyšují daně. Sahání hlouběji do kapes občanům a firmám se pak vydává za „úspory“, což už je zcela dokonalý newspeak. A nejde jen o daně. V indexu ekonomické svobody je Řecko na 117. místě před Malawi. Francouzský zákoník práce má 3650 stran. Problémy způsobené jednou regulací pak má vyřešit další regulace, například dotace na pracovní místa pro mladé. Geniální řešení. Státy zkrátka dělají vše, aby se ekonomika z recese pokud možno nikdy nedostala.
Situace v Evropě je samozřejmě daleko komplexnější. Nelze ale tvrdit, že zeštíhlování státu nefunguje. V Evropě ho dosud v podstatě nikdo nevyzkoušel.
Autor je analytikem společnosti Partners
Čtěte také:
