Když se německá kancléřka na konci června vrátila z posledního summitu eurozóny, bylo jen otázkou času, kdy se strhne bouře a zasáhne německou vládnoucí elitu a její eurointegrační konsenzus. Poprvé to totiž vypadalo, že Němci byli triumvirátem Francie, Itálie a Španělska zatlačeni do kouta a už neřídí záchranu eurozóny podle svých pravidel.
Poprvé se také zdálo, že byl učiněn krok k dluhové bankovní unii, neboť Němci souhlasili s tím, aby euroval a ECB mohly sanovat nesolventní banky, aniž by získaly přednost před soukromými věřiteli.
Neuplynul ani týden a respektovaný list Frankfurter Allgemeine Zeitung publikoval protestní dopis 172 ekonomů (později přibylo dalších třicet), který mimo jiné podepsal i šéf Ifo institutu Hans-Werner Sinn. Ten už delší dobu napadá paušální pomoc nesolventním bankám. Prý porušuje tržní princip věřitelské ztráty. Finanční pomoc nevede ani k vyšší produktivitě. Ekonomové varují, že garance Německa už nyní dosahují trojnásobku státního dluhu a zadluženost eurozóny dál stoupá. Vládní politika krizi eurozóny zjevně neřeší, ale zhoršuje.
Představa, že takový ekonomický konsenzus popírající logiku záchrany vůbec může existovat, vyvolala v německých vládních kruzích rychlou reakci. Našlo se zhruba dvě stě jiných ekonomů, kteří kontrovali a poměrně složitou teorií dokazovali, že další půjčky nemusí vést k zadlužování a integritu eurozóny mohou zachránit.
To už nevydržela ani „rada moudrých“, pětice elitních vládních ekonomů, a s německou důkladností se jala vysvětlovat krizi eurozóny: tři navzájem propletené potíže – nafouklé státní deficity, bankovní dluhy a makroekonomická hrozba. Znovu navrhují sloučit státní zbytkové dluhy nad maastrichtských 60 procent HDP do jednoho a ten jednorázově a společně garantovat a splácet 25 let.
Čtěte také:
Napětí v eurozóně stoupá. Politici se pouštějí do slovních přestřelek
Předsudky na vzestupu: krize ničí vztahy uvnitř Evropy
Protiněmecké nálady kvůli krizi propukají i v Itálii
Celonárodní diskuze rozpoltila národ i ekonomy do dvou táborů. Jsou to ovšem tábory politické. Problém totiž není v ekonomii, ale v ideologii společné a nerozborné měny. Jednotná úroková míra vytváří krizi platební bilance, špatné investice, rozdílnou inflaci a mění hospodářské cykly. Takové problémy je možné vyrovnávat buď přímo fiskální unií, jako to dělá Itálie od roku 1861, nebo nepřímo nekonečnými půjčkami. Jde ale o astronomicky drahou dotaci a ekonomickou krizi spíše oddaluje, než řeší.
Euro není Evropa a Evropa není národ. Jak říká bývalý bundesbankéř a v Německu zatím úspěšný disident Thilo Sarrazin: „Měnová unie je pokus zadními vrátky zrušit národní státy, jenže národní státy jsou v Evropě živá přítomnost.“ Pomáhat si mohou navzájem jen lidé, nikoli státy. To pořád nechce nebo nemůže německá politická elita pochopit.
Autor je nakladatel a politolog
