Zbrojaři nezískali mnoho, ale více kooperují
Čeští manažeři věřili, že vstup do NATO zachrání obranný průmysl, který se po celá devadesátá léta potýkal s velkými problémy. Konzultant v oblasti obranného průmyslu Josef Fučík tyto naděje v jedné ze svých prací označil za falešná očekávání. NATO se mělo stát novým protektorem, Atlantická aliance měla automaticky pomoci českým výrobcům zbraní. Zapomínalo se na to, že podniky nediriguje a že základem je především suverénní rozhodování těch, kteří řídí národní průmysl.
Prezident české Asociace obranného průmyslu (AOP) Jiří Hynek říká, že vstup do NATO byl svým způsobem nepříjemnou ranou. Podniky se musely přizpůsobit standardům aliance, upravit kódy, vykonat spoustu byrokratické práce. „Firmy se dost nadřely,“ uvádí Hynek v rozhovoru pro týdeník EURO.
Už nejsme opice.
Přesto je Hynek přesvědčen, že celý proces nakonec přinesl i řadu pozitiv. Česko bylo nuceno vytvořit legislativu, která je kompatibilní s právním řádem jeho spojenců. Členství v NATO přispělo i k tomu, že se začala navazovat komunikace s firmami partnerských států, což dříve nebylo možné. „Nejdříve se na nás dívali jako na opice, které právě slezly ze stromů,“ vzpomíná Jiří Hynek. „Později ovšem naši partneři zjistili, že Češi mají značný potenciál v oblasti technického intelektu,“ dodává. Česko sice v současné době nemá velké zbrojovky, ale může nabídnout chytré lidi, kteří umějí reagovat na měnící se požadavky. Firmy obranného průmyslu dostaly příležitost zapojit se do mezinárodních projektů či získat nové zahraniční vlastníky.
Pocit nevyužitých příležitostí, či dokonce zklamání z toho, že NATO žádný výrazný zlom nepřineslo, je ovšem stále tu. „Vstup do aliance neměl prakticky žádný ekonomický dopad,“ říká šéf jednoho významného podniku českého obranného průmyslu.
České produkty, jež měly být chloubou zdejšího průmyslu, se zatím na mezinárodních trzích neprosadily. Například výrobci podzvukového dvoumístného bitevního letounu L-159 B potřebují nutně získat zakázky v zahraničí, aby se situace firmy AERO Vodochody (majetkový podíl drží i americký Boeing) podstatně zlepšila. Nyní se zdá, že zájem by mohla mít Indie a další asijské či africké země. Nic však není jisté. Také pasivní sledovací systém Vera, který navazuje na proslulou tamaru, se zatím uplatňuje pouze na území České republiky. Naděje, že se více prosadí v NATO, se zatím nepotvrdily. Systém Vera vyžaduje další modernizaci. Přesto šance do budoucna zřejmě existují.
Chybí jasné představy.
Kritici dnešního stavu českého obranného průmyslu vidí příčiny v chybách vlád v devadesátých letech. Konzultant Josef Fučík v publikaci pražského Ústavu mezinárodních vztahů píše o „nepřipraveném a překotném rozprodeji zbrojovek se značnými ztrátami a dlouhodobými negativními důsledky“. Zatímco ve světě firmy obranného průmyslu spojovaly síly a fúzovaly, Česko se vyznačuje značnou roztříštěností.
Fučík uvádí, že v České republice se vyskytují převážně oddělení a malí výrobci, s jedinou výjimkou – zmíněnou firmou AERO Vodochody. Soudí však, že program letounů L-159 vyčerpá většinu investičních prostředků vojenského rozpočtu v letech 2000 až 2004. Ekonomické přežití většiny společností se stává plně závislé na jejich civilní produkci.
Prezidentovi Asociace obranného průmyslu Jiřímu Hynkovi jasná představa o budoucnosti české armády stále chybí. Armáda ví, čím chce přispět do společných projektů NATO: pasivními sledovacími systémy i prostředky v oblasti protichemické obrany, biologie a zdravotnictví. Chybí však jasný vyzbrojovací plán české armády, který odborníci považují za klíčový.
Vládní zakázky pro průmysl v Česku téměř nejsou. Kromě projektů předchozích vlád (AERO) vyčerpává vojenský rozpočet restrukturalizace armády. „Vše bude jiné, až armáda konečně ustálí svůj početní stav, prodá nevyužitelné budovy a odstraní vše, co nepotřebuje. Pak lze očekávat, že firmy budou zapojeny do modernizačních systémů, výstavby vojsk,“ vysvětluje Hynek.
Výtky i vůči NATO.
Lidé, kteří se pohybují ve zbrojařské branži, mají ovšem výhrady nejen k vládním úřadům, ale také k Atlantické alianci. Ta je označována za byrokratickou strukturu. Jeden z kapitánů českého obranného průmyslu si stěžuje, že při výběrových řízeních v NATO nerozhodují pouze technické parametry. V situaci, kdy čeští politici příliš neumějí lobbovat za zájmy domácího průmyslu, je pak Česko v nevýhodě.
O úspěchu českých firem na poli NATO však rozhoduje mnoho faktorů. Jiří Hynek upozorňuje, že český podnik bude mít potíže zapojit se do jakéhokoliv výrobního programu NATO, u kterého se vyžaduje spolufinancování členského státu. Vidí nicméně šanci v tom, že díky spolupráci se zahraničním partnerem se české podniky mohou dostat ke kvalitnějším technologiím a bohatší součástkové základně: „Můžeme se dostat o patro výš, což by znamenalo lepší výrobky a větší obchodní možnosti.“
