Alsaská vinná stezka: 170 kilometrů radosti

24. 12. 2016

Autor: Archiv

Alsaská vinná stezka nabízí to nejlepší z Francie i Německa. Pro Čechy je jak dělaná.

Oficiálně se jmenuje stezka, ve skutečnosti ale jde o běžnou asfaltovou silnici. Alsaská vinná stezka měří jen 170 kilometrů, vede z Marlenheimu na severu do Thannu na jihu, protíná asi stovku starobylých hrázděných městeček a vesnic a určitě patří mezi nejkrásnější na světě. A také kolem ní dělají nejlepší bílá vína na světě. Možná i proto, že se o Alsasanech říká, že vlastně vyrábějí německá vína po francouzsku.

Zhruba se tím myslí to, že zdejší vinaři dělají francouzská vína z tradičních německých odrůd, jako třeba ryzlink. Vlastně je to jen logické. Alsasko má výrazné místo v mocenské a válečné historii Evropy, takže podobně jako spousta jiných evropských regionů nebo rovnou celých zemí několikrát změnilo pána. Ne vždy ke své škodě.

Žádný Balkán

V podstatě lze říct, že Alsasko patřilo Francii pokaždé, když s ním nemělo vlastní plány sousední Německo, což bývalo zatraceně často. Ostatně historii se nevyhnete ani na zdejší vinné stezce. Spousta městeček nese názvy jako Kaysersberg, Kientzheim nebo Katzenthal, což určitě nezní úplně francouzsky. Lidé tady nějak německy vypadají. Němčinu tu ale přesto téměř neuslyšíte.

Je to však úplně jedno. Alsasko dávno není Balkán, zdejší lidé na sebe nevytahují staré náboženské, národní a etnické běsy, takže tu od místních neuslyšíte nic o tradiční francouzsko-německé rivalitě, jež za sebou nechala nemálo mrtvol. Spíš naopak. Když do alsaského vinného regionu přijedete jako já na přelomu října a listopadu, budete si připadat jako v ráji daleko vzdáleném od ošklivé reality.

Vinařství Gilg v Mittelbergheimu (Zdroj: Archiv)

Takhle nějak si představuji ideální snový svět podle EU: štědře dotované zlatě zbarvené vinice, v nichž místní ručně sklízejí poslední sladké načervenalé hrozny tramínu, se lesknou v podzimním slunci, které přes den stále krásně hřeje. V téměř každé restauraci se dobře najíte za 13 eur. A v nejlepších vinařstvích si nakupují zimní vinné zásoby bohatí západoevropští důchodci.

Navíc tu Francouzi nepraktikují svou pověstnou aroganci, jak se vám občas stane na jihu. Tady bývají naopak velmi vstřícní, až srdeční. Dokonce se vám ochotně snaží prodat i své víno, na což dávno rezignovali třeba ve slavném Châteauneuf-du-Pape. Tam už jen čekají, že vykoupíte krám, zaplatíte a vypadnete. Ne tak v Alsasku. Když jsem po velkorysém obědě v Château D’isenberg v Rouffachu, skvělé restauraci s výhledem na vinice v údolí, zazvonil v nedalekém vinařství Vorburger-Meyer, protože mi u oběda chutnalo jejich Rulandské modré, ochotně mi otevřela starší Francouzka v domácím oblečení.

Přes hodinu nám pak v chladném sklepě rozlévala všechna vína vinařství a vyprávěla nejen o Alsasku. A stejně tak i ve vinařství Gilg v Mittelbergheimu. Nejvíce si z toho dodnes pamatuji slova o příšerných exportních nákladech a také o tom, jak je Praha plná pouličních zlodějů. Nakonec manažerka vinařství sáhla do šuplíku a podala nám českého průvodce Alsaskem. Voila!

Německá Francie

V podstatě náhodou jsem tři dny bydlel v již zmíněném Kaysersbergu, který leží výhodně zhruba v půlce vinné stezky. Může za to hotely tolik nenáviděný Airbnb, díky němuž jsem se ubytoval přímo na hlavní městské třídě. Tu sice stejně jako jiná zdejší městečka proměnil masový turismus v turistickou past plnou předražených kýčovitých cetek a „řemeslných“ obchodů s pečivem nebo foie gras, což je poslední dobou eufemismus pro nejhorší zlodějinu. Kdo by ale nadával, když může za 60 eur bydlet v podkrovním bytě s velkou vanou uprostřed ložnice a z okna se dívat na historický dům, v němž se narodil i Albert Schweitzer?

Ano, doktora Schweitzera jsem si musel zpětně vygooglit, přiznávám. Je totiž slavný díky tolika svým profesím, že už si dnes snad jen v profesorských kruzích pamatují, čím vlastně lidstvo nejvíc obohatil. Navíc vás to právě v jeho rodišti nebude příliš trápit, existují tu lepší rozptýlení. Alsasko je výrazně germánské, což je element blízký i nám, a to gastronomicky, architektonicky i esteticky. Vlastně jde o pofrancouzštělou střední Evropu, kde ulice lemují tradiční hrázděné domy, v obchodech prodávají středověké hadry, když se doma potřebujete proměňovat v kováře, a v restauracích podávají nejen šukrut.

Podívejte se na rozhovor s vinařem Pavlem Chrástem pro Euro TV:

Tedy nám velmi blízké kysané zelí s uzeným masem a uzeninami. Vtip je v tom, že i když ho bývá plný hospodský talíř, není to nijak těžké jídlo. Francouzi nezahušťují zelí moukou a uzeniny dělají na rozdíl od nás stále z masa. Svůj poslední alsaský šukrut jsem si dal i s lahví suchého řízného Rulandského šedého v Obernai v knajpě jménem La Halle aux Blés. Obsluha tady sice nevěstila nic moc extra, jídlo ale bylo skvělé. A přesně taková je i většina Alsaska: není francouzsky snobské, přesto je ale francouzsky dobré.

Kaysersberg je vyhlášený ryzlinky, ve zdejších restauracích ale samozřejmě rozlévají všechna nejlepší alsaská vína: rulandské šedé a bílé, tramín, sylvánské, rulandské modré a samozřejmě i alsaský crémant. Ten je na rozdíl od toho burgundského, vyráběného především z odrůdy Chardonnay, spíš suchý a řízný než kyselý a v celém Alsasku teče proudem. A to i celkem levným proudem, skoro jako u nás pivo: dobrý crémant tady koupíte za deset eur, což vám může celou zdejší vinnou stezku zahalit do mlžné páry. A proč také ne?

Vína k jídlu

„Řekni ne dubu,“ nepřehlédnete nápis v degustační místnosti starého vinařství Trimbach, které prestižní časopis Decanter zařadil mezi desítku nejlepších bílých vinařů na světě. To sídlí v městečku Ribeauvillé severně od Kaysersbergu, kde je mimochodem krajina i scenerie hezčí než v jižní části vinné stezky. Městečka jsou tu starobylejší a vinice kopcovitější, zatímco směrem ke Colmaru se blíží polabské placce. Odmítnutím dubu ve vinařství myslí hlavně to, jak mi vysvětlil zdejší mladý manažer, že svá vína dávají do sudu jen na dozrání, nikdy ne na dochucení.

Zdánlivě nenápadná nuance má ve světě kvalitního vína velký význam. Od 90. let totiž postihla vinný svět móda mohutných a často uměle barikovaných červených i bílých vín, do nichž se během zrání házely nejdřív dubové třísky, které později doplnily i různé práškové dochucovače. I levná vína najednou chutnala jakoby po dubu, byť ten byl mnohdy stejně falešný jako laciná plovoucí podlaha. Před pár lety se svět naštěstí téhle bláznivé módě podpořené i některými vlivnými profíky vzepřel a vrátil se k tradici.

Zdejší víno se nepodobá. To od Trimbachu prostě chutná jinak než to od Alberta Manna (Zdroj: Archiv)

V Trimbachu i ve většině Alsaska se bohudík nemají k čemu vracet. Většina zdejších vinařů kultu dubu nikdy moc nepodlehla a ti, co svá bílá dávají do dubových sudů zrát, to dělají téměř odjakživa. Alsaská vína jsou totiž naprosto unikátní. Můžete je milovat i nenávidět, vždycky je ale spolehlivě poznáte. Ta nejlepší s klasifikací Grand Cru jsou nejen dražší, ale i sladší, zatímco svěže suchá a také krásně minerální jsou ta základní.

Obojí se ale perfektně hodí k jídlu, v tom je málokterá vinná oblast porazí. Zkuste foie gras se zdejším tramínem, sušší rulandské šedé s kuřetem a třeba rulandské bílé s telecím a navždy pochopíte, co znamená párování jídla s vínem. Za výjimečnost alsaských vín může speciální polokontinentální klima chráněné před oceánem pohořím Vogézy, jež se táhne podél vinic. V Alsasku prší nejméně z celé Francie a současně je tu sucho, teplo a také hodně sluníčka. Réva tady proto zraje pomalu a dlouho, což vínu dává bohatou delikátní chuť. Například tramín z nejvýše položených vinic Grand Cru se sklízí ještě začátkem listopadu.

Dlouhých 170 kilometrů

Alsaská vinná stezka sice měří pouhých 170 kilometrů, dopřejte si na ni ale podobný čas jako na D1 z Prahy do Brna – tedy několik dnů. Zdejší městečka se hodně podobají a za chvíli, jako byste je znali zpaměti. Nepodobá se ale zdejší víno. To od Trimbachu prostě chutná jinak než to od Alberta Manna. Ten se stal alsaským kultem a zmínku o něm najdete ve většině nejlepších světových publikací o víně, byť máloco postihla poslední dobou taková devalvace jako právě většinu kultovních věcí.

Mann, sídlící ve Wettolsheimu, ale určitě stojí za návštěvu. Není ovšem nejlevnější, to spíš naopak. Můžete tu však ochutnat typické alsaské víno v nejlepším provedení. Jeho ryzlink chutná po medu, nenechává vám ale v puse sladkou chuť cukru. Ve zdejších vínech můžete cítit petrolej, přestože chutnají delikátně. A můžete je ve sklepě klidně zapomenout i celá desetiletí – budou jen lepší. Ostatně podobně jako my muži. I když nás nezapomenou ve sklepě.

Více informací na www.alsace-wine-route.com

Dále čtěte: