Z restaurovaných lunet Mikoláše Alše v Národním divadle vystupuje epos amerických indiánů
Ve foyer Národního divadla restaurátoři právě dokončují část opravy čtrnácti lunet z cyklu Vlast, jehož ideovým a výtvarným autorem byl malíř Mikoláš Aleš. „Jsme tady za nejnižší cenu, protože jen tak to můžeme dělat,“ vítá mě na lešení pod stropem trochu překvapivě Tomáš Berger, šéf skupiny restaurátorů. „Do soutěže se přihlásila i nějaká parta, která nabídla poloviční cenu, takže soutěž nakonec museli zrušit. Dnes je trend, že všechno řídí tabulky. Kde je ale kvalita a tradice?
Vždyť jde o Národní divadlo! Když jsem se o tom bavil s ředitelem divadla, uznal, že když chtějí primabalerínu, tak taky nehledají tu nejlevnější. Bereme práci tady tak, že nás to prostě baví.“
Podle Bergera se Národní divadlo k opravě historické výtvarné výzdoby foyer staví, jako by samo úplně nevědělo, jestli ji vlastně chce. „Mám pocit, že je jim to vlastně jedno. Za celou dobu, co tady pracujeme, se ale nepřišel podívat ani žádný z herců,“ říká Berger. Přitom podle šéfa restaurátorů, nadšeného obdivovatele Mikoláše Alše, jde o skutečně unikátní malby. „Alšovi tehdy bylo pouhých pětadvacet let, svou koncepcí ale všem vytřel zrak. Přesně totiž vystihuje ideu českého národa.
Dole v chodbě defilují múzy, tehdy běžná dobová produkce. Tohle je ale naprosto originální a mistrovské!“
Originálně se oprava stropu a lunet financuje. Vlastním peněžním darem ji zaštítila česko-německá lékařka, podnikatelka a mecenáška Dadja Altenburgová-Kohlová, která už zaplatila nedávnou opravu Hynaisovy opony s rozpočtem zhruba milion korun. „Stav lunet je kritický, stejně jako byl před několika lety stav Hynaisovy opony. Začínáme restaurovat, protože škody by mohly dílo nenávratně poškodit,“ řekla mecenáška před loňským zahájením oprav. Je v tom jistá historická ironie. Už při stavbě českého Národního divadla, symbolu češství uprostřed německého světa, se mluvilo převážně německy. Ostatně finančně divadlo podpořil i rakouský císař.
Pořád nic nevíme „Nejzajímavější na té práci je, že se o lunetách pořád dozvídáme nové věci,“ vysvětluje Berger, zatímco spolu stojíme pod největší, prostřední nástropní malbou Františka Ženíška. Jmenuje se Úpadek umění a pochází z triptychu Zlatý věk, Úpadek a Znovuvzkříšení umění. „Sám Ženíšek z toho možná maloval jen hlavu Čechie, zbytek malovali jiní umělci,“ upozornil Berger.
Není to další ironie? Zlatá kaplička Čechů – a největší čeští umělci svůj příspěvek národu pouze signují a zbytek za ně udělají jiní, klidně i cizinci, jak se dnes děje třeba ve světě módy? Nepředešli vlastenci dnešní outsourcing?
„I Mikoláš Aleš signoval pouze jedinou lunetu, Žalov,“ říká Berger, „kdo maloval ty ostatní, to se teprve snažíme zjistit. Právě to mě na té práci baví nejvíc: pátrání po tom, jak to ve skutečnosti vznikalo. Pořád toho o lunetách víme strašně málo.“
Alšovy lunety i Ženíškův triptych připomínají typickou vlasteneckou ságu plnou zrady a nepochopení. Mýty vždy tvoří další mýty, dá se říct. Komise pro výtvarnou výzdobu Národního divadla se totiž inspirovala tehdejším nadšením pro slovanskou mytologii plnou udatných buclatých hrdinů a samozřejmě i falešných rukopisů, motivu jedné z lunet. „Josef Zítek stavěl Národní divadlo jako novorenesanční budovu, jenže Aleš pojal lunety po svém. Zítek prosazoval renesanci a vytýkal Alšovi truchlivost jeho návrhů, ale ten na to nedbal a prosadil si českou zemitou malbu,“ říká Berger, „v tom byl asi jejich největší konflikt.“
Konflikt vypukl i mezi Alšem a Ženíškem, dvěma vítězi soutěže o výzdobu foyer. Cyklus lunet vytvořili spolu, záhy se ale rozešli, především kvůli jejich autorství. Aleš proto od dalších zakázek odstoupil. „Ani nevíme, jestli tady Aleš někdy stál na lešení,“ usmívá se Berger. Nejasný je tak i vznik Žalova, jediné Alšem podepsané lunety. „Jsou tam asi některé jeho tahy, ale možná to nakonec jen signoval.“
Podobně však dopadlo i dílo Ženíška. Když divadlo krátce po otevření vyhořelo a zničenou střechou zatekla voda i do foyer, podle Bergera umělecky nejhodnotnějšího prostoru divadla, který ovšem málokdo zná, vzkázali Ženíškovi, ať si přijde své malby opravit. „Poslal za sebe Janeze Šubiče,“ dodává Berger.
Indiáni z Národního O jednom však není podle Bergera sporu: o výjimečnosti Alšova malířského pojetí lunet.
Jinoch, připomínající v některých výjevech trochu dívku, kráčí českou krajinou, sjednocuje národ a páchá různé ušlechtilé skutky. Na udatnou pouť vychází ze Šumavy, zastaví se u léčivých zřídel, nechá si ukout meč, pěje písně svého lidu, dostává koně, potkává husity, načež jej slovanská bohyně smrti Morana posílá k Žalovu, aby zde své velkolepé putování ukončil.
„On byl opravdu mistr, podle mě nejlepší.
Všechno je to úžasně propracované,“ ukazuje mi Berger Alšovy kresby k lunetám. Dílo zobrazující slovanskou mytologii překvapivě vychází z indiánské mytologie. „Aleš se o indiány hodně zajímal, byl jejich velkým obdivovatelem. I lunety jsou inspirované Longfellowovým indiánským eposem Píseň o Hiawathovi. Ten vypráví o hodném » indiánovi, který sjednotil kmeny a naučil je žít v míru.“ Takže výzdoba Národního divadla ve skutečnosti vychází z amerických indiánů?
„Dá se to tak říct,“ usmívá se Berger.
A nevadilo to komisi plné českých vlastenců? Koneckonců málokteré století bylo tak háklivé na národní bájesloví jako to devatenácté, kdy se Národní divadlo stavělo. Vždyť komise dohlížející na divadelní oponu, jíž maloval podle francouzské modelky v Paříži žijící malíř Vojtěch Hynais, ji nikdy oficiálně nepřevzala s tím, že postavy vypadají nečesky hubeně. Když české divadlo, tak s pořádně buclatými lidmi! Z dnešního pohledu to musela být nádherná doba, co ještě uměla upřímně oslavit obezitu. „Alšovy lunety komise převzala,“ říká Berger. Tím však velký mistr malby v podstatě skončil.
Zpátky k Alšovi Průzkum stavu lunet, poničených nejdřív požárem divadla v srpnu 1881 a později několikrát odděleně restaurovaných, byl zahájen v roce 2007. Nejponičenější se ukázal být strop, z něhož odpadává barva, napříč lunetou Chrudimsko zase prochází široká, hluboká puklina. „To je tektonická prasklina, od povodní i tramvají. Můžeme ji pouze zamáznout tmelem a čekat, až to pukne znovu,“ krčí rameny Berger.
Práce jeho týmu je pomalá a také dost náročná, fyzicky i odborně. Národní divadlo původně počítalo, že se foyer opraví za dva měsíce během divadelních prázdnin. Několikačlenný tým pracuje už od začátku loňského roku. „Někdy skutečně za den uděláme decimetr čtvereční, jindy zase víc,“ říká Berger v narážce na televizní reportáž, která jeho tým vykreslila jako partu lidí, kteří si umí užít čas. Po několika předchozích pokusech jde nyní o první kompletní opravu lunet a nástropních maleb. „Chceme celé dílo sjednotit, aby bylo co nejpodobnější Alšovi. Předtím se lunety opravovaly odděleně, takže každá nebyla pouze jinak degradovaná, ale jinak i vypadaly.“
Po dvou hodinách na lešení se ptám Bergera, jestli nejsou při práci přiotráveni toluenem, který používají při čištění maleb. Nebo spíš přesněji: nejsou omámeni? „Měli bychom nosit respirátory, jenže celý den je to nepříjemné,“ říká jedna z restaurátorek, „odpoledne z toho ale býváme veselé.“ A co je vlastně na jejich práci nejtěžší? Udržet celý den ruce nad hlavou a mít v nich stále detailní cit? Nebo klečet u lunet? Když totiž stojíte s restaurátory na lešení, vůbec jim nezávidíte. „Pokora,“ odpovídá Berger.
Chceme celé dílo sjednotit, aby bylo co nejpodobnější Alšovi. Předtím se lunety opravovaly odděleně, takže pak vypadaly každá jinak. Alšovi tehdy bylo pouhých pětadvacet let, svou koncepcí ale všem vytřel zrak. Přesně totiž vystihuje ideu českého národa.
O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz
