Alternativa měnových krizí

Od vyvrcholení krize tehdejšího Evropského měnového systému (EMS), respektive jeho mechanismu měnových kursů (ERM), uplynulo již deset let. Mechanismus ERM, ve kterém bylo před vypuknutím krize zapojeno jedenáct zemí tehdejších Evropských společenství (ES), se vyznačoval stanovením parit každé měny k evropské měnové jednotce (ECU), od kterých byly odvozeny bilaterální střední kursy. Od těchto kursů byly povoleny maximální odchylky ± 2,25 procenta, pro některé země (zejména s vyšší inflací) ± šest procent. Větším odchylkám bránily centrální banky kursovými intervencemi na devizových trzích.

Němci i Dánové.

Šlo tedy o relativně fixní kursy s cílem vytvořit příznivé podmínky pro vzájemný obchod. Změny parit k ECU byly časté v období do roku 1986, jak se však postupně jednotlivé ekonomiky sbližovaly, byl kursový systém stabilnější. Počátkem 90. let se však nakupily ekonomické a politické problémy, které vyústily v krizi několika měn zapojených do ERM.
Pozadí této krize bylo ve sjednocení Německa v roce 1990, spojeném s výraznými subvencemi do východních částí země, a tudíž s rozpočtovými deficity a inflačními tlaky. Protiváhou této fiskální expanze měla být restriktivní měnová politika, která však vedla k růstu německých úrokových sazeb a k tlakům na apreciaci marky. Vysoké úrokové sazby v Německu byly navíc v kontrastu s jejich nízkou úrovní ve Spojených státech, kde měly podporovat oživení americké ekonomiky. Příčinou krize bylo také to, že dánské referendum v červnu 1992 neschválilo Maastrichtské dohody. Totéž se očekávalo v nadcházejícím referendu ve Francii. Tento vývoj vedl ke zpochybňování dodržení přísných maastrichtských kritérií zejména v rozpočtové oblasti a k úvahám o jejich zmírnění.

První na řadě Itálie.

Očekávané prohloubení rozpočtového deficitu a nárůstu inflace, a tím vyvolané devalvační očekávání vyvolalo v polovině září spekulační útok vedoucí k devalvaci liry o sedm procent a o tři dny později k vystoupení Itálie z mechanismu ERM. Také britská libra, která byla do ERM zapojena teprve od roku 1990, nevydržela nápor agresivních spekulantů a investorů diverzifikujících svá portfolia od libry k marce. Ani pokles německých úrokových sazeb a jejich zvýšení v Británii, ani silné kursové intervence britské a německé centrální banky (odhadované na 30 miliard USD) tlak na kurs libry neoslabily. Dne 17. září 1992 libra vystoupila z ERM a zavedla floatingový režim. Do učebnic mezinárodních financí se při útoku na kurs libry zapsal slavný George Soros, který na této spekulaci vydělal (jak sám prohlásil) miliardu dolarů. Španělská peseta podlehla v polovině září spekulačnímu útoku poměrně snadno, neboť nepříznivý stav španělské ekonomiky neumožňoval centrální bance příliš zvyšovat úrokové sazby, a tím zadržovat odliv kapitálu ze země. Peseta byla devalvována o pět procent a další devalvaci zabránilo zavedení kontroly pohybu kapitálu.
Koncem listopadu 1992 začala další vlna krize devalvací pesety o šest procent a ve stejné výši také portugalského escuda (totéž se opakovalo v polovině května 1993 ve výši osm procent). Devalvace portugalské měny vyplývala z obchodní propojenosti se Španělskem – devalvace pesety se přenášela do oslabení konkurenceschopnosti portugalského exportu a tím také do očekávání devalvace escuda. Také při devalvaci irské libry začátkem února 1993 ve výši deset procent se prosadil tento takzvaný obchodní kanál šíření měnové krize (propojenost irského obchodu s Británií a vliv znehodnocující se britské libry).

Letní krize.

Vyvrcholení krize EMS přišlo v létě 1993. Zhoršení ekonomického vývoje v ES vedlo k očekávání expanzivní měnové politiky, a tudíž k očekávání další vlny devalvací. Bundesbanka však nebyla ochotna vzhledem k obavám z inflace snížit své úrokové sazby, jak to učinila při první vlně krize. Sílící útoky a nemožnost udržet kursy ve fluktuačním pásmu ani přes rozsáhlé intervence vedly 2. srpna 1993 k jeho rozšíření na ± 15 procent. Hlavní impuls zřejmě sehrálo odmítnutí pomoci francouzské centrální bance Bundesbankou vzhledem k nemožnosti další sterilizace růstu německé peněžní zásoby.
Krize zpochybnila schopnost udržet zafixované měnové kursy a tím ohrozila tvorbu hospodářské a měnové unie. Zavedení širšího fluktuačního pásma však umožnilo
větší kolísání kursů, a tím i oslabení spekulačních tlaků. Změny parit byly proto později jen ojedinělé a mechanismus ERM v klidu „dožil“ do 1. ledna 1999, kdy byla evropská měnová jednotka nahrazená eurem a neodvolatelně zafixovány kursy měn zapojené do měnové unie k euru.
Nástupcem ERM se stal ERM 2 se širším pásmem kolísání kursů okolo parity k euru ± 15 procent. Do tohoto mechanismu bude jednou zapojena i Česká republika. Desáté výroční krize EMS je dobrou příležitostí nejen pro varování před příliš úzkým fluktuačním pásmem, ale zejména pro připomenutí výhody nové jednotné měny – její zavedení eliminuje měnové krize. Jde o jeden z prvořadých argumentů pro zavedení eura i v české ekonomice.