(EURO 37/2003)
Ve svém článku Mojmír Helísek správně poukazuje, že zavedení nové jednotné měny eura vede k odstranění měnových výkyvů, spekulací, problémů s obchodní bilancí země a tak dále. Výhodou eura je také oddělení měnové autority (ECB) od fiskální autority. Poprvé se tak bude o měnových otázkách rozhodovat na nadnárodní úrovni, zatímco jednotlivým státům zůstává možnost činit poměrně nezávislá fiskální rozhodnutí. Zde se však může nalézat pro jednotnou evropskou měnu největší nebezpečí.
Dosud mohly vlády nebo centrální banky jednotlivých evropských států tisknout peníze podle své libosti. Monetizace státního dluhu, a tím tvoření peněžního růstu (a inflace) bylo pro mnohé vlády velmi snadné (například Itálie a Francie). Tato situace se samozřejmě musela odrazit na měnovém trhu, a to zejména díky německé Bundesbance, která příliš vysoké inflaci nikdy neholdovala. Čím větší byl rozdíl mezi inflacemi v jednotlivých státech, tím větší byly tlaky na více méně fixně dané kursy (odchylka ±2,25 procenta). Až byly tlaky tak velké, že je nemohla ani spolupráce centrálních bank ustát, docházelo ke změnám měnových kursů (například slábnoucí lira). Změna kursu pak měla vliv na obchod mezi jednotlivými evropskými zeměmi. Tato situace však měla jednu velkou výhodu: znemožnila některým vládám provádět bezbřehou tvorbu a následnou monetizaci obrovských dluhů, to jest provádět trvalou inflaci, která vede k okrádání vlastních občanů. Vlády a centrální banky se musely přizpůsobit těm vládám, které produkovaly mnohem méně dluhů, a tím i menší inflaci. Paradoxně tak změny měnových kursů představovaly určitou formu nápravy nezdravé situace. Zde se dostáváme k výše zmíněné nevýhodě eura, které nám sice eliminuje pohyby měnových kursů (a jejich dopady na obchod mezi zeměmi) a znemožňuje provádět monetizaci vládních dluhů jednotlivých států. Nicméně na druhou stranu umožňuje soustavné zadlužování a nesplácení dluhu jednotlivými fiskálními autoritami. Ty se nyní mohou cítit zbaveny jakýchkoliv překážek. Nemusí se obávat znehodnocení kursů svých měn. Jediné, čeho se musí ještě obávat (jak dlouho?), je Pakt stability s jeho již beztak nedostatečnými omezeními tvorby dluhů. (Pakt nenutí příliš státy omezovat a splácet svoje beztak obrovské dluhy. Navíc není mnohdy již nyní dodržován.) Nebude-li Evropská komise schopna udržet alespoň tento pakt, nezbude nám mnoho alternativ možného budoucího vývoje na výběr. Buď ECB podlehne politickému tlaku jednotlivých vlád a bude monetizovat jejich dluh, nebo tyto vlády zbankrotují. Je jasné, že uvedené skutečnosti mají za následek ohrožení důvěryhodnosti a stability eura. Je také jasné, že případné problémy dolehnou na všechny státy (a jejich občany) Eurozóny bez rozdílu, tedy i na ty, co hospodaří rozumně. Proto je důležité, aby byl Pakt stability udržen, a pokud možno i zpřísněn, jinak se nemůžeme měnovým krizím vyhnout. Jak řekl významný světový teoretik bankovnictví: „To, co obsahuje projekt jednotné evropské měny, je přeměňování rizika směnných kursů za riziko nesplácení dluhu jednotlivými daňovými autoritami v EU.“ Už brzy se jeho slova mohou potvrdit.
Hynek Říha (mailto:amiral@seznam.cz)
