Úspěch pravicových populistů v Německu všechny zaskočil. Neotřesitelnému postavení Merkelové však nahrává fakt, že AfD trpí sebevražednými sklony
Dům Willyho Brandta v populární, byš trošku drsnější berlínské čtvrti Kreuzberg má připomínat loď. Sídlo sociální demokracie SPD si hrdě razí cestu vlnami okolní zástavby. Nic nemůže být vzdálenější realitě. Po nejhorším výsledku v historii sociálnědemokratická bárka možná ještě neklesá ke dnu, ale zcela jistě uvízla na mělčině. Strana získala pouhých 20,9 procenta hlasů a stala se největším poraženým voleb do Spolkového sněmu z předminulého víkendu.
Oznámení prvních odhadů se ve volebním štábu strany neobešlo bez slz zklamání, nepochopení a hledání viníků. Zevnitř se totiž může zdát, že vše šlape výtečně.
Vždyš za poslední čtyři roky se ve velké koalici s křesšanskými demokraty CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové podařilo prosadit tolik, že podle některých hlasů je aktuální německá politika nejvíce sociálnědemokratická v historii. Dlouho odmítaná minimální mzda, která trápí tuzemské dopravce, je jen jeden příklad za všechny.
Pozorovatelé ze břehu, tedy němečtí voliči, však viděli jen zrezlé a nepříliš udržované plavidlo, které drží nad hladinou tažné lano zdánlivě nepotopitelného korábu s Angelou Merkelovou u kormidla.
Posádka to tušila dávno, velení však dělalo, že neslyší a nevidí. Po volební katastrofě však mohlo zabránit hrozící vzpouře jen rázným a radikálním krokem. A ten přišel okamžitě. „Jsme opoziční stranou,“ prohlásil volební lídr SPD Martin Schulz, a dal tak najevo, že pokračování velké koalice s křesšanskými demokraty, jedna ze dvou možných budoucích vládních konstelací, už nepřichází v úvahu.
Láska, která nekončí
Zda k rychlé a rozhodné akci přispěly i televizní záběry přenášené z nedalekého domu Konrada Adenauera, centra moci CDU, není jasné. Vysmátá Merkelová suverénně přicházející uličkou jásajících spolustraníků za hlasitého skandování „Angie, Angie, Angie!“ sociálním demokratům na náladě určitě nepřidala. Co však delegáti ve volebním štábu SPD na televizních obrazovkách vidět nemohli, byl organizovaný dav mladých dívek a chlapců navlečených ve stranických tričkách a vybavených transparenty, kteří pár minut před příchodem staronové kancléřky naběhli před pódium. Televizní kamery pak zachytily atmosféru mimořádné euforie, jež zdaleka neodpovídala celkové atmosféře.
Nelze říct, že triumf Merkelové byl jen Potěmkinovou vesnicí a divadlem pro média. Nadšení a sympatie strany vůči kancléřce jsou upřímné. Merkelová stranu přivedla ke čtvrtému volebnímu vítězství v řadě. Zisk více než 33 procent hlasů po dvanácti letech u moci se zdá optikou české politické reality naprosto neuvěřitelný.
V domě Konrada Adenauera se proto úspěch zapíjel dlouho do noci kvalitním pivem z německých minipivovarů. Jakmile Merkelová zmizela v zákulisí, nastoupila na pódium zábavová kapela. Slova písně „Tato láska nikdy neskončí, kdy tě zase uvidím?“, která si notovala řada tančících straníků, jako by směřovala právě k Merkelové.
Jenže ani oni nemohli přehlížet, že pro CDU/CSU šlo o nejhorší volební výsledek od roku 1949. Od minulých voleb křesťanští demokraté ztratili přes osm procent hlasů, přičemž téměř milion hlasů přešel k pravicově populistické Alternativě pro Německo (AfD). V jejím případě už některá německá média rezignovala na veškerou politickou korektnost a otevřeně ji označují za stranu neonacistickou. Mimo taneční parket se tak u piva a klobás probíralo, jak mohlo tolik bývalých stoupenců dát přednost straně, která do Bundestagu přivede hordu bývalých spolupracovníků Stasi, obdivovatelů Vladimira Putina a fotbalových chuligánů.
Právě AfD je bezesporu největším vítězem německých voleb. Strana získala přes 13 procent hlasů a s jejím příchodem do Spolkového sněmu čeká doposud kultivovanou německou debatu kulturní šok. Všichni se obávají, že od řečnického pultu se začnou ozývat nacistická hesla, popíraní holocaustu, ódy na putinovské Rusko, plamenné projevy proti NATO a Evropské unii a konspirační teorie všeho druhu. Na podobné výlevy jsme si už v Česku (nemluvě o zemích dál na východ) víceméně zvykli, ale pro Němce půjde o absolutní novinku.
„Největší nebezpečí AfD pro německou demokracii vidím v tom, že ochromí parlament, který se utopí v hádkách a osočování, kdo kdy koho urazil. Nezbude už pak prostor pro důležité otázky,“ obává se šéfredaktor vlivného levicového deníku Tageszeitung Georg Löwisch. Místo řešení světových krizí a nutných reforem by tak mohl lídr EU zabřednout do vnitropolitického marasmu.
První sebevědomé prohlášení lídra AfD Alexandra Gaulanda dávají tušit, že obava je oprávněná. „Uspořádáme lov na paní Merkelovou. Vezmeme si zpět naši zemi a náš lid,“ prohlásil Gauland, sám bývalý vysoce postavený funkcionář CDU.
Bojovnost ho neopustila, přestože pod okny AfD se během několika málo minut od oznámení výsledků shromáždil tisícihlavý dav protestující proti nahnědlé politice AfD. Sebeobětování SPD
Naději tradičním stranám, že by přece jen nemuselo být v následujících čtyřech letech úplně nejhůř, přinesl trochu paradoxně neúspěch a vynucený odchod sociálních demokratů do opozice. SPD jako největší protivník budoucí vlády má potenciál uloupit AfD auru jediné alternativy pro ty, kdo jsou nespokojení s vládní politikou Merkelové.
„SPD je sice zdecimovaná, ale stále je to velká tradiční strana. Když bude v opozici, bude nadále fungovat demokracie, mezi největšími stranami bude patrný jasný konflikt, a SPD tak ukradne pozornost AfD. To už jsme viděli v případě takzvaného Schulzova efektu, kdy AfD začaly padat preference,“ naráží Löwisch na krátkou epizodu z počátku letošního roku po oznámení kandidatury Martina Schulze. Tehdy průzkumy naznačovaly, že Schulz má relativně slušné šance Merkelovou porazit. Nakonec ovšem od SPD uteklo k AfD bezmála půl milionu voličů.
Ani jedna z tradičních partají však nepovažuje odpadlé voliče za definitivně ztracené. Naději jim dávají průzkumy, které ukazují, co vedlo Němce k vhození hlasovacího lístku té či oné straně. Zatímco pro voliče všech ostatních stran bylo hlavní motivací přesvědčení o správnosti politiky jejich favoritů, u velké většiny podporovatelů AfD to bylo zklamání ze všech ostatních. AfD je tedy hlavně stranou protestní, výsledkem snahy ukázat berlínskému establishmentu, že se vydal nesprávným směrem. O politických kvalitách „alternativních“ vůdců Gaulanda a Alice Weidelové, kterou většina Němců i přes četné skandály z poslední doby ani nezná, je přesvědčeno jen naprosté minimum voličů. A takoví se mohou vrátit zpět, pokud SPD či CDU/CSU něco změní.
Bavoři se otvírají doprava
I mezi křesšanskými demokraty se proto rychle našli tací, kteří jsou ochotni vzít na sebe roli lovců odpadlých duší. Do jejich čela se postavil bavorský předseda vlády Horst Seehofer, jemuž vlastně ani nic jiného nezbylo. Bavorská menší sestra křesťanských demokratů CSU se propadla o deset procent. Zisk téměř 40 procent hlasů na domácím bojišti se sice navenek může zdát jako úspěch, který ovšem zhořkne, pokud jste léta zvyklí prakticky neomezeně vládnout jednomu z nejbohatších regionů Evropy.
Do Bundestagu se nedostal dokonce ani volební lídr CSU, bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann. Ten byl přitom jasným kandidátem na stejnou pozici i na spolkové úrovni. Měl se tak stát prosazovatelem bavorských zájmů v pruském, pro mnoho Němců z jihu jen těžko pochopitelném Berlíně. S pověstí člověka, který si nebyl s to vybojovat ani poslanecký mandát, se Herrmannovi budou nastavené cíle jen těžko prosazovat.
Vedle sociálních demokratů jsou tak právě Bavoři největšími poraženými voleb. A na náladě ve volebním štábu strany to bylo znát. Ta se příliš nelišila od deprese z domu Willyho Brandta a na rozdíl od CDU se v Mnichově ani nesnažili vzbudit zdání povolebního veselí. Seehofer se nyní musí bát o svou pozici šéfa strany, zvlášš když Bavorsko čekají volby už v příštím roce.
„Naše pravé křídlo je otevřené. V následujících týdnech bude záležet na tom, jestli se nám ho podaří uzavřít,“ narážel Seehofer na odliv pravicověji smýšlejících voličů k AfD. Lze tak předpokládat, že se brzy vrátí k ostré kritice imigrační politiky a útokům na Angelu Merkelovou, se kterými se před volbami držel spíše zpátky.
Nepůjde zdaleka o jedinou odstředivou sílu zamýšlené vládní koalice CDU/CSU, Zelených a liberálů z FDP. Němečtí „svobodní“ se po deseti letech na politickém hřbitově hrdě vracejí do parlamentu.
S kdysi nesmiřitelnými rivaly ze strany Zelených našli v poslední době řadu společných témat. K volebnímu úspěchu liberálů vedla mimo jiné sázka na ochranu osobních údajů a nutnost investic do vzdělání, což tradičně patří spíše do agendy Zelených. Oba potenciální menší koaliční partneři si tedy v lecčems budou notovat. V otázkách imigrační politiky a ochrany klimatu se však zásadně rozcházejí.
Na Merkelové bude, aby slepenec nazývaný podle barev jednotlivých stran „Jamajka“ dala dohromady a pak ho tak i udržela. To ji bude stát spoustu sil, které jí pak mohou chybět v soubojích s Vladimirem Putinem a Donaldem Trumpem. Na druhé straně kancléřka v uplynulých 12 letech vlády dala mnohokrát najevo, že se s podobnými úkoly dokáže popasovat.
Její velkou výhodou bude, že AfD je vším, jen ne stabilní stranou.
Sebedestrukční sklony a tendence požírat osoby ve vlastním vedení se u Alternativy staly téměř tradicí. Názorně to ukazuje osud šéfky strany a ještě nedávno neohrožené vládkyně Frauke Petryové. Už před volbami se distancovala od dua volebních lídrů Gaulanda a Weidelové a hned po volbách v krátkém emotivním vystoupení oznámila, že se nestane součástí frakce AfD ve Spolkovém sněmu. Pak před zraky šokovaných kolegů opustila společnou tiskovou konferenci.
Sama přitom nejlépe ví, co AfD dokáže. Byla to právě Petryová, kdo z původně euroskeptické a na ekonomická témata zaměřené partaje vypudil zakladatele a přesměroval AfD na samý okraj politického spektra. Když se však Alternativa dostala ještě mnohem dál doprava, než Petryová zamýšlela, vlastní strana ji semlela stejně jako ona své předchůdce. Nyní se čeká na to, zda s sebou stáhne další nováčky v Bundestagu a hned na začátku AfD rozštěpí, nebo zůstane izolovanou silou.
Mimochodem, nepřipomíná vám tenhle scénář něco z českých reálií?
Pouhý den po volbách do Bundestagu se rozpadla i frakce AfD v meklenburském zemském sněmu. Zda to souvisí s rozkolem v nejvyšším vedení, nebylo zprvu jasné, odešli však především umírněnější straníci.
AfD se tedy kromě „honu na Merkelovou“ bude muset vypořádat s vlastními zcela nevypočitatelnými poslanci, rebelující předsedkyní a svým úspěchem. Premiéra AfD v Bundestagu bude představením pro 94 poslanců.
Ukočírovat i poloviční množství „osobností“ by znamenalo pro vedení nemalou výzvu. Ale to by nemělo nikoho překvapit.
Koneckonců je spojil jen odpor proti všem ostatním.
Výhodou Merkelové bude, že AfD je vším, jen ne stabilní stranou. Sebedestrukční sklony a tendence požírat osoby ve vlastním vedení se u Alternativy staly téměř tradicí.
Koaliční rébus
Výsledky německých parlamentních voleb
/ CDU/CSU SPD AfD FDP Levice Zelení
CDU/CSU 32,9 %
SPD 20,5 %
AfD 12,6 %
FDP 10,7 %
Levice 9,2 %
Zelení 8,9 %
Levice 69
Zelení 67
SPD 153
FDP 80
CDU/CSU 246
AfD 94
Počet křesel
ZDROJ: REUTERS
O autorovi| Jan Brož, broz@mf.cz
