Vztah lidí a peněz bývá málokdy nudný. Následující přehled zmiňuje některá barvitější platidla od starověkého Egypta po Second Life
1) Finanční (pre)historie: Od ostrak po brakteáty
Protože mluvíme o věku, kdy nefungovaly centrální banky, hranice mezi oficiálním a neoficiálním platidlem bývala, dnešními měřítky vzato, rozostřená. (Koneckonců britská měna se dodnes jmenuje „půl kila stříbra“.) To neznamená, že by lidé nevěděli, co činí. Naopak, Egypťané používali ostraka - záznamy na úlomcích keramiky či vápence, například k vydávání směnitelných potvrzení o uskladnění obilné sklizně. Potvrzení byla datována, aby časem ztrácela na hodnotě. Tohle opatření, dnes známé jako demuráž, slouží jako pobídka k co nejrychlejšímu rozfofrování peněz (tedy k uspíšení ekonomického růstu, chcete-li).
I další jev z dob dávno minulých nese svůj odraz dodnes. V západní literatuře se píše o brakteátech, levných mincích populárních v první polovině druhého tisíciletí, s pohledem skrz prsty (protože každý ví, že pořádné měny jsou doblas, dukáty a floriny). Naopak české prameny hrdě zmiňují brakteáty, jež nechal razit Přemysl Otakar II., jako zářný příklad civilizačního pokroku.
2) Lokální měny - nouzovky
Základní problém s penězi samozřejmě je, že je jich málo (o výjimkách ještě bude řeč). To dalo vzniknout mnoha fíglům. Například polovina dobývání Ameriky v 18. a 19. století byla financována pomocí úpisů (scrips), které se daly při vhodné příležitosti proměnit zpět v hotovost.
Geografická vzdálenost však není to nejdůležitější. Za krize 30. let chyběly peníze všeobecně, ať jste byli kdekoli. Michael Unterguggenberger, sociálně citlivý starosta rakouského městečka Wörgl, si to nenechal líbit a v roce 1932 začal vydávat vlastní peníze. Na jejich rubu bylo napsáno: „Váhavý oběh peněz vyvolal bezprecedentní depresi a uvrhl miliony lidí do chudoby. Ekonomicky vzato započala zkáza světa. Je čas podniknout inteligentní akci, jež zabrání bratrovražedným válkám a chaosu. Proto musíme přivést nezaměstnané zpět do koloběhu práce. To je účelem tohoto certifikátu tržního města Wörgl: změkčuje utrpení a nabízí práci a chléb.“
Unterguggenbergerovy certifikáty se rychle ujaly, pročež je rakouská centrální banka vzápětí zatrhla. Podobných pokusů bylo tehdy po Evropě hodně: ve Švédsku, Irsku, Belgii i Francii. V Německu se zase již na počátku první světové války začaly tisknout nouzové peníze, Notgeld, protože nebylo dost kovu na mince - veškerý kov byl, jak správně tušíte, v kanonech. Jedním z mála takových systémů, jenž přetrval dodnes, jsou WIR franky, jež začal v roce 1934 (ze stejných důvodů jako v Rakousku starosta Unterguggenberger) vydávat švýcarský finanční ústav jménem WIR Bank. Začal se šestnácti účastníky, dnes jich má na 60 tisíc. Kromě toho si občas někdo vymyslí vlastní měnu víceméně pro potěšení. Jistý středoškolský učitel ekonomie v bavorském Chiemsee takhle jako pokus pro své studenty založil v roce 2003 měnu chiemgauer (v kurzu 1 : 1 vůči euru); dnes ji přijímá 600 převážně bavorských firem.
3) Slevy, lístky, body
Z hubenějších dob, kdy potraviny byly na příděl, nám zůstaly potravinové poukázky. Dlouhou tradici mají například v USA, kde se jim ovšem dnes už neříká Food Stamps, protože by bylo poznat, k čemu slouží. Namísto nich proto vznikl Supplemental Nutrition Assistance Program, tedy program pomoci s doplňováním výživy. Loni vyšel federální rozpočet na 70,9 miliardy dolarů (z čehož, předpokládejme, šlo 70 miliard na platy příslušných úředníků).
Poukaz sám však přežil coby smrtící marketingový nástroj. Jednou jeho formou jsou stravenky, jež distribuují někteří zaměstnavatelé i v Česku; mají tu obrovskou výhodu, že jsou vystavovány v nepochopitelných denominacích (třeba 70 korun) a obchodníci na ně zásadně nevracejí drobné. I proto si stravenky coby zaměstnanecký benefit udržují vysokou oblibu.
Přese všechno však jsou stravenky jen na půli cesty. Skutečná jízda jsou letecké míle, tedy de facto sleva na budoucí spotřebu (u některých společností lze tímto kreditem financovat i příbuzné služby, jako jsou ubytování, pronájem auta a podobně). To vše probíhá zhruba podle vzorce „kupte si u nás dva motorové čluny, třetí máte zdarma“, což mimo jiné umožňuje inzerovat cenu motorového člunu o třetinu nižší, než je ve skutečnosti. Aby bylo zjevné, jak hluboko letecké společnosti klesly - podobný princip věrnostních programů převzali vydavatelé kreditních karet, čímž je řečeno právě tak dost.
4) Prací prášek Tide
Jedna z nejzábavnějších alternativních měn funguje na americkém drogovém trhu. Je k tomu spousta důvodů: jedenapůllitrovou láhev Tidu o obsahu, jenž je dobře známý a vyzkoušený, lze snadno ukrást při relativně nízkém riziku. Lze ji směnit buď za pět dolarů v hotovosti, nebo za desetidolarové množství drogy, obvykle marihuany či cracku.
Přijde digitální ráj na zemi? Čtěte více
5) Canadian Tire money
Kanadský dolar není jedinou tvrdou měnou, jíž lze mezi javory platit. Kromě toho vydává Canadian Tire, tamní výrobce pneumatik, „peníze“ - původně slevové kupony v nominální hodnotě od pěti centů do dvou dolarů. Protože však Canadian Tire je firma nad jiné všudypřítomná, začaly je přijímat i jiné obchody. Tamní folkový zpěvák Corin Raymond nedávno vydal album financované beze zbytku pneumatikovými penězi. Přejeme mu, aby nepíchl.
6) Zelená globální měna Ven
Co se stane, když máte peněz moc? Začnete vymýšlet věci jako alternativní virtuální „zelená“ měna. Členové Hub Culture, společenské sítě o bratru 30 tisících členů, takovou měnu mají; její hodnota se odvozuje od koše velkých měn a futures na emisní povolenky. Lze s ní obchodovat buď přes internet, nebo v obzvlášť za tím účelem zřízených pavilonech, jichž je po světě asi dvacet. Měna se jmenuje Ven, což příhodnou shodou okolností zhruba vyjadřuje vše, co je třeba.
7) Second Life a Lindenovy dolary
Když jsme u měn, které neexistují jinak než jako nesnesitelně dlouhá řada čísel, této disciplíně samozřejmě kraluje bitcoin a jeho epigoni - litecoin, namecoin a cosikdovzpomenecoin. Ty všechny propojují virtuální majetek s pozemským užitkem. „Digitální společenství“ zvané Second Life je dál: nemusíte se zadlužovat sami, nýbrž to můžete nechat na svém avatarovi, jenž to svede za vás ve světě počítačové fikce. Hra (je-li to správný výraz) Second Life používá takzvané Lindenovy dolary, které se prodávají zhruba po 250 za jeden dolar americký. Ale zbohatnout s nimi lze: obchodnice s virtuálními nemovitostmi „Anshe Chungová“ již před jedenácti lety vydělala reálný milion dolarů a dostala se na titulní stránku časopisu Business Week.
8) Sýr a čaj
Kromě toho existují alternativní platidla, která dávají smysl. Italská banka Credito Emiliano poskytuje od roku 1953 půjčky zemědělcům proti zástavě ve formě bochníků parmazánu, tedy sýra Parmigiano Reggiano. Jednoho bochníku si cení na 300 eur. Opatření pomáhá zemědělcům překlenout nepříznivá období (jinak řečeno, většinu roku). Banka v současnosti drží asi 17 tisíc tun sýra za 187,5 milionu eur. Půjčka trvá maximálně 34 měsíců, což je doba, za kterou bochník uzraje.
Italové nejsou první, kdo uvažuje o snadno měřitelných potravinách jako o platidlu. V Asii tak funguje rýže, kdykoli dojde hotovost (když dojde rýže, jako v KLDR v 90. letech, nastává skutečný credit crunch). A na obrovském kusu země od Střední Asie přes Sibiř a Mongolsko až po Tibet se od poloviny 19. století až do začátku druhé světové války platilo slisovanými cihličkami čaje.
9) Kameny, jež počítají mrtvé
Jiná neobvyklá platidla také dávají smysl, i když někdy trochu jinak, než jsme zvyklí. Na Šalamounových ostrovech je dodnes možné platit mušlovými náhrdelníky, přičemž jeden stojí tisíc šalamounových dolarů (něco přes tři tisíce korun). Praxe je stará téměř tisíc let. Na mikronéském ostrově Yap zase platí kulaté vápencové destičky; jejich hodnota se ovšem neodvíjí od velikosti, hmotnosti či jiné podobně přízemní charakteristiky. To, na čem záleží, je příběh každého takového kamene - například čím více majitelů kamene zemře, tím vyšší je jeho cena. Pročež nám začíná svítat, proč Mikronésie nesoupeří s Londýnem o pověst nejvyspělejšího finančnického centra planety.
10) Minuty a víčka
Předplacené telefonní karty jsou výhodným platidlem v různých zemích Afriky, jako jsou Keňa, Nigérie, Zimbabwe či Egypt - ale je to praxe rozšířená i třeba v Rumunsku (alespoň podle serveru Business Insider). Je to logický a pohodlný barter - rozhodně lepší, než kdybyste za karton cigaret museli dát polovinu kůzlete a s druhou polovinou byste museli spěchat pro benzin.
Bizarnější už je případ kamerunských pivovarů, které v roce 2005 začaly najednou nabízet nejrůznější ceny pod víčky svých lahví. Ceny byly rozličné - od mobilního telefonu až po luxusní automobily. Lidé si na to tak zvykli, že začali víčky platit menší výdaje, jako třeba jízdu taxíkem, přičemž hodnota víček se odvozovala od nominální výše ceny, již dotyčné víčko mohlo vyhrát. (Pochopitelně nevyhrál nikdy nikdo nic a Kamerun podle toho vypadá.)
Bonus - milion bilionů
Bláznivá platidla přicházejí na přetřes buď ve chvíli, kdy máte standardních peněz zoufale málo, nebo absurdně moc - nebo obojí najednou. Nekorunovaným králem posledně zmiňované situace je zimbabwský prezident Robert Mugabe. Když nejprve hyperinflací zlikvidoval zimbabwský dolar, začal vydávat „dolarové dluhopisy“. Vzápětí ovšem vyšlo najevo, že státní kasa žádné dolary, za něž by šlo dluhopisy směnit, jednoduše nemá, takže nově natištěnými „dluhopisy“ za chvíli nešlo ani pokrýt náklady na jejich výrobu. Pěkně tak symbolizují celý Mugabeho dlouholetý přínos jeho lidu, pročež nikdo nepochybuje o jeho dalších volebních úspěších.
Historicky vzato je však i Mugabe krátký na maďarskou vládu z roku 1946, jež předsedala megaturboinflaci - ceny se zdvojnásobovaly průměrně jednou za 15 hodin. Vydávala proto bankovky o stále vyšší nominální hodnotě, až se zastavila na číselném údaji százmillió milpengo, tedy jednom trilionu pengo; hodnotu ten cirkus měl asi jako pětikoruna (v době vydání). To je chvíle, kdy rádi vezmete zavděk leteckou mílí, práškem na praní nebo pneumatickým dolarem.
Dále čtěte:
