Prezidenti Ruska, Běloruska a Kazachstánu podepsali dohodu o budoucí integraci
Když 25. dubna 2005 tehdejší ruský prezident Vladimir Putin ve svém výročním poselství označil rozpad Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“, bylo jasné, že s tím bude chtít něco dělat. Stalo se: vznikla nejprve celní unie Ruska, Běloruska a Kazachstánu (kam, zatím neúspěšně, Moskva neustále láká i mimořádně významnou Ukrajinu) a na jejím základě pak zárodek Euroasijského ekonomického svazu, jehož definitivní podobu bychom měli znát už v roce 2015. Příslušnou Deklaraci o euroasijské ekonomické integraci letos 18. listopadu v Moskvě podepsali prezidenti všech tří jmenovaných zemí.
Unie, ale bez chyb eurozóny
Ruský prezident Medveděv při této příležitosti prohlásil, že hlavy tří zmíněných států se „vůbec poprvé domluvily na zformování nadnárodního a ve vztahu vůči všem zúčastněným zemím neutrálního orgánu, na který budou delegovány stále nové a nové pravomoci“. Jeho běloruský kolega Lukašenko den předtím v rozhovoru pro list Izvestija prohlásil, že nové integrační sdružení by se mělo stát „klíčovým regionálním hráčem, který pomůže budovat vztahy s rozhodujícími světovými hospodářskými strukturami“. Ostatně jak ukazuje mapa, geograficky je tato nová struktura opravdu rozkročena od hranic střední Evropy až po východoasijské pobřeží, jež se poslední dobou stává nejbouřlivěji se rozvíjející oblastí světa.
Během setkání hlav tří států prezident Medveděv prohlásil, že toto nové společenství se zajisté dokáže vyhnout současným problémům eurozóny, protože na rozdíl od ní „není konglomerátem různorodých zemí“. Podle něj Kazachstán, Bělorusko a Rusko do nového spojenectví nestartují od neporovnatelně rozdílné hospodářské úrovně, ale z přibližně stejně vysokých odrazových můstků. Jsou to podle něj tři státy, které mají společnou minulost a dnes se rozvíjejí podle přibližně stejného scénáře. Dveře dalším zájemcům, kteří se prý už ozvali, jsou otevřené dokořán.
Co to ve skutečnosti bude
Jak při podpisu zmíněné Deklarace naznačil kazašský prezident, ale ještě spíše doživotní vládce své země Nursultan Nazarbajev, nadnárodnímu orgánu Eurasijského svazu, tedy Eurasijské hospodářské komisi, bude svěřeno „175 doposud národních kompetencí jednotlivých členských států“. O jaké pravomoci přesně půjde, ovšem ani nenaznačil. Jasné v tuto chvíli je tedy jen to, že předsedou Eurasijské hospodářské komise se stane význačný ruský makroekonom a dosavadní ministr průmyslu a obchodu RF Viktor Christenko.
Sami signatáři Deklarace z 18. listopadu 2011 prý Eurasijský ekonomický svaz chápou především jako další etapu ekonomické integrace Ruska, Běloruska a Kazachstánu. Tyto země už vytvořily společnou celní unii a od 1. ledna 2012 vstupují v platnost dohody o Jednotném ekonomickém prostoru. První etapou vzniku nového svazu prý bude kodifikace soustavy společných hospodářsko-právních předpisů.
A tady vyslovme první pochyby: přiložené informační materiály jasně ukazují, jaké rozdíly jsou ve výkonech ekonomik, rozloze jednotlivých zemí, počtu obyvatelstva. Euroskeptici jistě mohou namítnout, že kupříkladu v EU platí totéž, jenže tam přes veškeré brblání na „bruselský diktát“, přes potichu se rodící vícerychlostní Evropu a jasnou dominanci největších zemí a ekonomik přece jen platí jistá pravidla, která jsou plus minus respektována. Vedení Euroasijského svazu fakticky spadne do rukou triumvirátu tří autoritářských vůdců – Putina, Lukašenka a Nazarbajeva – mezi nimiž bude hrát prim nade vši pochybnost jistý Vladimir Vladimirovič Putin.
Předcházející experimenty
Nejnovějšímu pokusu o novou integraci postsovětských republik předcházelo několik experimentů o spojení celého tohoto prostoru – samozřejmě s výjimkou pobaltských států, které by už před členstvím v evropských strukturách na podobný návrh rozhodně nereflektovaly. Dosti detailní byl kupříkladu projekt akademika Sacharova, který nedlouho před rozpadem společného státu přišel s představou neideologizovaného Svazu sovětských republik Evropy a Asie. Neméně významný ruský a v té době všeobecně respektovaný myslitel Alexandr Solženicyn psal zase o nezbytnosti uchování svazku Ruska, Běloruska, Ukrajiny a severního Kazachstánu, pravda, v rámci unitárního státu. Už v procesu rozpadu Svazu sovětských socialistických republik utkvěle a opakovaně navrhoval podpis nové svazové smlouvy první a zároveň poslední prezident SSSR Michail Gorbačov. Odstředivé síly však v té době už byly tak silné, že otec perestrojky původní svaz zachránit nedokázal.
Geopolitické vakuum, jež vzniklo podepsáním Bělověžských dohod o rozpadu SSSR 8. prosince 1991, bylo už o dva dny později hodně uměle nahrazeno vznikem mezistátní struktury – Společenství nezávislých států (SNS). To sice na papíře existuje dodnes, ale nikdy řádně nefungovalo a fungovat bezesporu nebude.
Následoval poněkud romantický pokus o vytvoření Eurasijského svazu podle představ Nursultana Nazarbajeva z roku 1994. Kazašský prezident navrhoval, že zakládajícími pěti subjekty budou Rusko, Kazachstán, Bělorusko, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Přidružovat by se pak v souladu s vizí prezidenta Nazarbajeva mohli další – včetně jednostranně vyhlášených entit typu Podněstří či Náhorního Karabachu. Nic takového se však nakonec nerealizovalo.
Geopolitický pól světa
Ve výčtu podobných pokusů bychom neměli zapomenout ani na Unii Ruska a Běloruska z druhé poloviny 90. let. Tento útvar však vždy zůstával víceméně na papíře, a obě strany se tak neustále vracejí k pokusům o integraci, která by byla budována na poněkud jiném základě.
Po nástupu Vladimira Putina k moci se po celé minulé desetiletí v médiích a odborné i politické pospolitosti obnovuje aktivní snaha Euroasijský svaz opravdu vybudovat – tentokrát jako konfederaci států s jednotným politickým, ekonomickým, vojenským, humanitárním i celním prostorem na bázi základního svazku Ruska, Běloruska a Kazachstánu s možným následným připojením dalších členských zemí SNS. Objektivně existujícími a po svém fungujícími úhelnými kameny této konfederace se může stát soustava již existujících resortních integračních struktur SNS, jako je Euroasijské ekonomické společenství (JevrAzES), Jednotný ekonomický prostor (JEP), Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti (ODKB), Celní unie a dalších. Inspirátoři procesu, který by měl dospět až ke zmíněnému Svazu, jeho evoluci chápou v duchu někdejšího vzniku Evropských společenství a dalších podobných regionálních struktur. Tito lidé se domnívají, že Euroasijský svaz se může stát mohutným nadnárodním souručenstvím s 200 až 250 miliony obyvatel a zároveň, jak praví list Izvěstija, „jedním z geopolitických pólů světa, který bude sehrávat roli efektivního mostu mezi Evropou a dynamicky se rozvíjejícím asijsko-tichomořským prostorem“.
Cui bono?
Tak zní klasická latinická otázka, kterou bychom si měli položit i v tomto případě. Znovu se totiž naskýtá sice otřepané, ale pravdě se nepochybně blížící podezření, že Rusko by racionálně jistě akceptovatelných výhod takového svazku mohlo zneužít ke zbudování ne-li nového ruského žaláře národů, pak přinejmenším – a to je pravděpodobnější – k výstavbě nového neokolonialistického impéria. Pokud by se ovšem tomuto svodu dokázalo vyhnout (což je nejtíživější a nejproblematičtější otázka), mohla by příští konfederace zřejmě nakonec být ku prospěchu všem zúčastněným.
