Ve Spojených státech je nejdůležitější zisková marže. Vše se dělá velmi rychle. O architektuře proto rozhoduje developer, nikoliv architekti, řekl v rozhovoru pro týdeník EURO šestatřicetiletý americký architekt Vincent Marani. Podílel se na řadě významných projektů ve Spojených státech (například čtyřicetipodlažní budova North LaSalle v Chicagu) i v Evropě (multifunkční komplex Sony Centre v Berlíně). V roce 2000 se přestěhoval do Prahy. Je partnerem společnosti Cigler Marani Architects a členem Amerického institutu architektů.
EURO: Čím se liší práce architekta ve Spojených státech a v Evropě?
MARANI: To je velmi odlišné. Působil jsem jako architekt ve Spojených státech dvanáct let. Potom jsem tři roky strávil v Německu. Americká architektura není tak kvalitní jako evropská. Architekti ve Spojených státech nemají mnoho svobody. Nejdůležitější je, aby byla budova rychle postavená. Architektura není nějakým uměleckým dílem jako tady v Evropě.
EURO: Proto jste odešel do Evropy?
MARANI: Ano. Přestěhoval jsem se do Německa. Poté jsem se sice ještě vrátil do Spojených států, ale jen na čtyři měsíce. Když jsem se procházel v Chicagu po Michigan Avenue, což býval bulvár s luxusními obchody jako například Champs Élysées v Paříži, bylo to deprimující. Malé obchody se změnily v ohromná nákupní střediska. Architektura je dnes z papíru. Dlouho nevydrží, a to je dobře. Je to důsledek devadesátých let, kdy ekonomika rostla rychle. Dnes je všechno jinak a Američané už vědí, že ten růst byl příliš rychlý.
EURO: Co způsobuje tak odlišnou kvalitu architektury?
MARANI: V Americe jsou všichni netrpěliví. Nikdo neřekne, že chce mít postavenou budovu za dva roky. Typický americký investor požaduje 40 tisíc metrů čtverečních kancelářských ploch za dva měsíce. V USA se hodně s kancelářskými plochami spekuluje. Nikdo nečeká, až bude mít nájemce, a potom teprve začne stavět. V Chicagu, v New Yorku nebo v San Franciscu se postaví padesátiposchoďový blok a postupně se zaplní, jak přicházejí nájemci. Uprostřed budovy je vždy velká recepce, jejíž zaměstnanci vědí, kde kdo sídlí.
To je i důvod, proč je vkus Američanů nijaký. Nemají dopředu nájemce. Američtí developeři chtějí dům, který nikoho neurazí, ale vypadá jako dům.
EURO: V Česku je naopak procento pronajatých ploch ještě předtím, než se administrativní nebo obchodní komplex začne stavět, poměrně vysoké. Je dnes těžké najít v Praze potenciální nájemce?
MARANI: Ne, myslím, že nikoliv. Před deseti lety velké zahraniční společnosti, které přicházely do Prahy, si pronajímaly budovy, které nebyly příliš vhodné. Nic jiného jim totiž nezbývalo. S tím, jak se postupně rozrůstají, zvyšuje se i poptávka po moderních kancelářských prostorech. Většina z nich měla podepsány desetileté nájemní smlouvy, které vypršely, a společnosti hledají nové moderní prostory. Dnes je samozřejmostí v moderních administrativních budovách klimatizace, kabely v podlahách… Vše je velmi flexibilní. Když se společnosti rozrostou, mohou měnit příčky. To si ve starých budovách dovolit nemohou. Proto mnozí v poslední době hledají nové moderní kancelářské prostory.
EURO: Je pro vás práce architekta v Česku něčím specifická?
MARANI: Projekty, na kterých jsme zde pracoval, byly na velmi vysoké úrovni. České předpisy jsou přísné, v některých případech dokonce přísnější než německé. Proto je nutná důkladná příprava. Domy se v Česku staví tak, aby vydržely. Proto je nutné budovat něco, co město skutečně chce. Není dobré podlehnout dojmu, že jsme tu jen jednou a že na těch budovách zase tak moc nezáleží.
EURO: Na jakých projektech v Česku v současné době pracujete?
MARANI: Největším projektem je technologický komplex Park Chodov s rozlohou 190 tisíc metrů čtverečních. Dohromady ho bude tvořit dvanáct budov. Teď se pracuje na první z nich. Měla by být otevřena v listopadu a hlavním nájemcem bude IBM. Projekt se nachází v blízkost dálnice D1, proto jsme museli vymyslet něco, co by ho chránilo před hlukem. Proto jsme navrhli průhlednou zeď, která bude sloužit jako akustická bariéra. Součástí komplexu budou zahrady, parky, vodotrysky.
Celá stavba odpovídá nejmodernějším technickým standardům. Dnes je trend postavit budovu, která je jakoby ušitá na míru budoucímu klientovi. Architekti s ním musí spolupracovat, musí vyslechnout, jaké má požadavky.
Na dalším projektu - Luxembourg Plaza (EURO 28/2002), což bude multifunkční kancelářský komplex s hotelem na pražských Vinohradech, spolupracujeme s lucemburským developerem Orco.
EURO: Kromě administrativních budov se ale podílíte i na opravách historických staveb. Váš partner se podílel na rekonstrukci Markovy vily z počátku minulého století v západočeském Holoubkově. Vy pracujete na obnově fary při kostele svatého Václava v Praze 5…
MARANI: Na smíchovském projektu spolupracujeme s americkou developerskou společností ACRED Group a s pražským arcibiskupstvím. Kromě rekonstrukce památkově chráněné fary přistavujeme ještě kancelářskou budovu.
EURO: Neměli jste někdy problémy s památkáři, když pracujete na chráněném objektu?
MARANI: Nově přistavěné stavby k historickým objektů musí respektovat to, co již bylo dříve postaveno, ale zároveň musí mít i svůj vlastní charakter. To je velká výzva. Proto musí architekti tvrdě pracovat.
EURO: Nejsou ale Češi někdy až příliš konzervativní? Například při stavbě Tančícího domu se zdvihla vlna kritiky…
MARANI: Teď ale lidé stavbu akceptují, stala se jedním ze symbolů Prahy. To je podobné všude na světě. Například Berlín. Pracoval jsem na projektu Sony Centre, které stojí v blízkosti Brandenburské brány, na místě bývalé Berlínské zdi. Byl to ohromný komplex několika moderních hi-tech budov. Nejprve se zvedla ohromná vlna nevole ze strany Berlíňanů. Když jsem šel do baru a někdo z mých kolegů prozradil, že pracuji na tomto projektu, nadávali mi, že se snažím zničit město, že jsem špatný Američan, a ať jdu pryč. Když se ale objekt dodělal, lidem se líbí.
