Menu Zavřít

AMERICKÉ GRAFFITI JAK JSEM POMALOVAL STŘEDNÍ AMERIKU

11. 3. 2019
Autor: Euro.cz

O Střední Americe koluje řada pověr a hrozivých historek. Zpravidla se týkají přírodních katastrof a špatné bezpečnostní situace. Abych se o nich přesvědčil, rozhodl jsem se projet tuto část amerického kontinentu autobusem.

Plán byl jasný – v lednu vyrazit z Mexika, v srpnu dorazit do Panamy. Před odjezdem jsem si stanovil dva hlavní cíle: přežít a pomalovat v každé zemi Střední Ameriky alespoň jednu zeď. Ať se stane cokoli.

JESTLI TĚ TADY CHYTĚJ, TAK ZMIZÍŠ!

V hlavním městě Mexika žije přes 21 milionů obyvatel a je pověstné vysokou kriminalitou. Když jsem od místních zjišťoval, kde by se dalo malovat, výsledek vyzněl vždycky stejně – ať tě to ani nenapadne. „Jestli tě tady chytnou, tak zmizíš,“ stoicky poznamenal mladík v parku Chapultepec, když jsem se ho ptal na radu. Taky mi striktně nedoporučil „vylejzat ven po setmění“. Za největší riziko označil policii. Na mně, blonďákovi, by si smlsli.

Kdybych měl štěstí, zaplatil bych strážcům zákona pár pesos a měl klid. Mohlo by se ale taky stát, že by mě naložili do kufru policejního auta a prodali únoscům z kartelu. Nebyl bych první ani poslední turista s podobným osudem.

Přes všechny dobře míněné rady jsem se rozhodl najít v Mexico city graffiti shop a nakoupit barvy. Každá cesta má svůj cíl, ať to zní jakkoli bláznivě.

PRVNÍ ZÁŘEZ U AMERICKÉHO MECENÁŠE

Cestoval jsem úžasným Mexikem, ale malovat se mi nedařilo. Až ve městě San Cristóbal de las Casas ve státě Chiapas jsem potkal Big Maca. Dvoumetrový Mac se sem přestěhoval z USA. Přijel jako student a domů už se nevrátil. Rozjel tu vlastní byznys, otevřel kamenolom a dnes prý uzavírá obří kontrakty s Čínou. Potkal jsem ho ve stánku s uměním, který mu patřil také. Vyklubal se z něj mecenáš lokálních umělců a člověk, pro kterého není nic problém. „Chceš malovat? Támhle na kopci stavím barák, je tam velká zeď. Je tvoje.“ Po dlouhých čtrnácti dnech bylo první dílo na světě. Konečně!

Druhý „strike“ se mi podařil ve městečku Bacalar na poloostrově Yucatan. Nevědomky jsem vystoupil z autobusu a zadíval se na protější sloup. Visel na něm plakát se zprávou, že na místě právě probíhá mural festival Bacalarte. Pár barev mi ještě zbylo. Ubytoval jsem se v pokojíku na střeše nedostavěného domu a vydal jsem se na průzkum. Netrvalo dlouho a začaly se objevovat první murály (mural art je umělecký směr zaměřený na velkoplošnou malbu a stěny ve veřejném prostoru). Několik ulic bylo od patníku po střechu pomalovaných. Všude plno umělců. Zamířil jsem k prvnímu z nich. Jmenoval se Luca a pocházel z Itálie. Na festivalu maloval ještě jeden Francouz a dva Němci. Zbytek lidí byl z Jižní Ameriky. Jestli chci malovat?

Klidně, mám nakreslit návrh a ráno počkat na stejném místě na Taniu, organizátorku celé akce.

Utíkal jsem pro skicák a dal se do práce.

Druhý den jsem návrh ukázal Tanie. Byla nadšená. Řekla mi jen, ať si vyberu zeď. Barvy jsou prý támhle za plotem. Podala mi klíč a ukázala na dveře. Pro ni jako organizátorku bylo prestižní, že může nechat malovat dalšího Evropana. Každý den pořádala pro umělce večeře. Obzvlášť jsem si oblíbil křupavé škvarky s avokádem zalité ostrou omáčkou podávané v kukuřičné placičce. V Mexiku jsem se zdržel měsíc.

V RÁJI JAKO DOMA

O Belize jsem toho moc nevěděl. Snad jen, že je to jediná země ve Střední Americe, kde je úředním jazykem angličtina. Na rozdíl od zbytku kontinentu se jednalo o britskou kolonii. Většinu obyvatelstva tvoří potomci afrických otroků. Ocenil jsem, že neposlouchají vlezlý reggaeton, ale staré dobré reggae. Mou první zastávkou bylo Belize City, šeredné průmyslové město. Na netu jsem se dozvěděl, že na ostrově Caye Caulker shání majitel hostelu Drifted Coconut umělce na vymalování venkovní chodby. Jasný pokyn, abych zvedl kotvy.

Caye Caulker je tropický ráj. Po celém ostrově jezdí golfové vozíky a všichni tu jen sedí ve stínu a popíjejí pivo z litrových lahví. Voda je tyrkysově modrá a pláže pokrývá jemný bílý písek. Do Coconutu jsem dorazil přímo z lodi. Představil jsem se majiteli hostelu Jeffovi a jeho ženě. Byli to jedni z mnoha podnikatelů z USA, kteří tu rozjeli úspěšný byznys. Ubytoval jsem se a na druhý den slíbil Jeffovi hotový návrh. Ráno jsem mu u lívanců a kávy ukázal svůj design a dozvěděl se, že můžu zůstat, jak dlouho budu chtít.

Ačkoliv byl ostrov doslova nebe na zemi, byl strašně špatně zásobovaný. Jeffa jsem tudíž poprosil o plechovku bílé, černé a modré barvy. Nějaký materiál měl ještě ve skladu, což se později ukázalo jako zásadní. Plechovky s barvou totiž sháněl skoro týden a nakonec mi místo bílé koupil lepidlo na tapety. Na Caye Caulkeru jsem zůstal tři týdny. Kvůli vedru se dalo malovat až večer. Přes den jsem se poflakoval po ostrově, pil pivo a pozoroval rejnoky v přístavu.

Úspěšnou misi jsem zakončil zjištěním, že díky malování neutratím skoro nic. Jeff mě tu nechal bydlet i jíst zadarmo. Bez obav jsem vyrazil do Guatemaly.

GUGGENHEIM A ŠAMANI

Takřka sedmnáctimilionová země má neuvěřitelně pestrou krajinu, k níž se domorodci neumějí chovat. Guatemala se doslova topí v obalech od chipsů a prázdných PET lahví. Není tu žádné tabu otěhotnět ve třinácti letech.

Místo školy děti prodávají colu u cesty a kriminalita je tu častější jev než pravidelná školní docházka. Nicméně o graffiti jsem zpočátku ani nezavadil. Došlo mi, že je to exportní materiál turistů ze západního světa, kteří přijíždějí do rozvojových zemí „napadnout“ tamní systém. Sem zřejmě moc podobně smýšlejících dobrodruhů nezavítalo.

Speciální spreje z Mexika pomalu došly. Byl jsem odkázaný na autolaky. V průvodci jsem se dočetl, že ve vesnici Chichicastenango je kromě obřího trhu a rituálního kostela galerie Pop-Wuj patřící dvojčatům Juanu a Miguelu Cortézovým. Ubytoval jsem se v hostelu el Telefono a vydal se ji hledat. Zanedlouho jsem stál před pomalovanou dvoupatrovou budovou. Juan a Miguel mě pozvali dál a provedli mě galerií, která zároveň sloužila jako jejich dům, ateliér i „šamanská kancelář“. Bylo to senzační.

Z každého předmětu v domě vyzařovala tvůrčí energie. Chaos a nepořádek všechno jen umocňoval. Vůbec celý příběh galerie Pop-Wuj je fascinující.

Když byli bratři malí, malovali pro svého otce vývěsní štíty. Otec byl švec, takže na dřevěné desky zpodobňovali boty všech tvarů a barev. Samozřejmě ve velice primitivních podmínkách. Osud tomu chtěl, aby do vesnice zavítal boháč a sběratel umění Solomon R. Guggenheim. Když si všiml malých chlapců pracujících na ručně malovaných cedulích, byl nadšený. Příští den si najal tlumočníka a vydal se je do vesnice hledat. V obou chlapcích vytušil nevídaný talent.

Rozhodl se postavit celé rodině dům a sponzorovat jejich syny v umělecké dráze. Do Guatemaly se vracel a nikdy je nezapomněl navštívit. Dnes jsou Cortézovi uznávanými umělci a těší se tu skvělé pověsti.

Popíjeli jsme pivo Brahva a povídali si v kuchyni plné rozmalovaných pláten. Když jsem se zmínil, že dělám graffiti, oba se rozzářili a spontánně mi nabídli, ať pomaluji jejich dům. Nad galerií si přistavěli malou cihlovou boudu. Čelní zeď byla čerstvě omítnutá. Odkázali mě do ateliéru plného plechovek s barvou a zjišťovali, kdy můžu začít. Domluvili jsme se na druhý den ráno.

Kdybyste se někdy náhodou dostali do vesničky Chichicastenango, vyhledejte Juana a Miguela Cortézovy a navštivte jejich dům. Ten žluto-modrý murál vedle vchodových dveří tu zanechal jeden šílený globetrotter z Česka.

BOUCHAČKY A ŽELVIČKY

Salvador patří mezi nejnebezpečnější země na světě. Když jsem se procházel ulicemi hlavního města San Salvador, neušlo mi, že zbraně jsou tu něco absolutně normálního. Před každým obchodem stál chlápek s brokovnicí. Lékárny a večerky byly buď obehnány mříží, nebo za neprůstřelným sklem.

Jednoho řidiče Uberu jsem se vyptával, jakou mají tihle chlapi pravomoc. Všichni totiž byli v civilu. Evidentně nesloužili u armády ani u policie.

Dozvěděl jsem se, že když něco ukradneš, můžou tě zastřelit.

„Jak to? Vždyť nemají žádnej odznak,“ divil jsem se.

„Jejich odznakem je zbraň,“ odvětil stroze řidič.

Místní mají násilí zakódováno hluboko v krvi. Došlo to tady tak daleko, že v roce 2017 neznámý pachatel ubodal hrocha v zoologické zahradě.

Operuje tu nejnebezpečnější gang všech dob MS-13. Turisté se tu prý nestřílejí.

Drogová spravedlnost se řeší hlavně ve favelách na periferii. Okrádání cizinců je ale na běžném pořádku.

I když jsou Salvadorci velmi srdeční, měl jsem tu celou dobu zvláštní pocit zranitelnosti. V Lonely Planet jsem se naštěstí dočetl o jistém Tomovi, který provozuje v oblasti Intipuca ekologický resort la Tortuga Verde. Dobrovolníci ze všech koutů světa sem jezdí zachraňovat želví vejce a čistit pláže. Když můžou oni, proč ne já? Naházel jsem věci do báglu, opustil zlověstný San Salvador a vyrazil k moři. Tom mě uvítal jako ztraceného syna. Vysvětlil jsem mu, co jsem zač. Nadšeně poslouchal a na konci mojí řeči ukázal na bungalov stojící 50 metrů od břehu oceánu. Oznámil mi, že je to můj nový domov.

Tom chtěl, abych vymaloval rozlehlou venkovní restauraci v areálu resortu. I on měl sklad pro zaměstnance, kde se povalovalo několik kanystrů s barvou. Navíc slíbil, že se ve městě pokusí obstarat i pár barev ve spreji. Teď si ale mám prý dát radši pivo, jsem jeho host a opravdu není kam spěchat. Lehl jsem si do hamaky a tři dny se z ní nezvedl.

Kvůli bezpečnosti hlídali celý areál čtyři po zuby ozbrojení vojáci. Často se stávalo, že se za vámi z ničeho nic vynořil voják v neprůstřelné vestě se samopalem. Působilo to komicky. Všude kolem se opalovali hippie, co sem přijeli s iluzí, že spasí svět. Mezitím, co holky cvičily ve stínu pět Tibeťanů, za plotem zuřila „válka“.

Tortuga fungovala i jako záchytná stanice pro raněná zvířata. Byli tu i pelikáni s polámanými křídly. Ty jsem zvolil jako hlavní motiv své malby. Můj nápad se Tomovi líbil. Po pěti dnech intenzivní dřiny bylo hotovo. Měl jsem v plánu si pár dní odpočinout a pokračovat v cestě. Místo toho mi Tom prozradil, že o kus dál dostavuje druhý resort. Zeptal se, jestli bych nechtěl malovat i tam. Vybral perfektní plochu. Vysokou zeď, na kterou se po obou stranách napojovalo schodiště vedoucí na širokou terasu orientovanou přímo do moře – jako z katalogu. To nešlo odmítnout. Tom mě chodil navštěvovat. Často mluvil o tom, že jsem umělec a že dělám „awesome work“. Přišlo mi to legrační. Doma by mě za stejnou věc zavřeli.

S touto absurdní myšlenkou jsem opouštěl Salvador. Měl jsem před sebou ještě pořádný kus cesty.

CO TADY DĚLÁŠ? VŠICHNI UTEKLI!

Do Leónu v Nikaragui jsem dorazil v jedenáct večer. Když jsem přijížděl, naskytla se mi neuvěřitelná podívaná. Všechny vedlejší ulice byly zabarikádované. Zátarasy hlídali muži do půl těla v kuklách nebo šátcích přes obličej. Většina z nich v ruce držela mačety nebo baseballky. Užasle jsem sledoval vytlučené výlohy a nasával vzduch páchnoucí kouřem z hořících pneumatik. Řidič autobusu mě vysadil před hostelem a okamžitě zmizel.

„Co tady děláte?“ vyvalila na mě oči recepční.

„Všichni turisti jsou dávno pryč.“ Věděl jsem, že jsou v zemi nepokoje kvůli důchodové reformě. Přerostly však v pouliční masakr. Horkokrevní obyvatelé Nikaraguy začali protestovat proti všemu. Nejvíc proti prezidentovi Ortegovi, který podle nich nestabilitu v celé zemi způsobil.

„Ve správnou dobu na správném místě,“ pomyslel jsem si a šel si lehnout.

Přes den byl klid. Nepokoje měly pravidelný rytmus a začínaly vždy v šest večer. Kavárny, obchody i galerie měly buď zavřeno, nebo zkrácenou otevírací dobu. V televizi jsem viděl otřesné záběry z potlačování protestů.

Ani ve „válečné zóně“ jsem se nechtěl vzdát myšlenek na graffiti. Vydal jsem se shánět informace. Procházel jsem liduprázdným městem, až jsem narazil na plácek s místními skejťáky. Jednalo se o betonové hřiště obehnané třemi posprejovanými budovami. Většinou šlo o politické nápisy. Zdánlivě ideální flek. Na můj dotaz, jestli je možné udělat tu graffiti, jen mávli rukou.

„Tady je teď všechno jedno, klidně tady maluj. Nikoho to nezajímá.“

I když to nebyla úplně uspokojivá odpověď, risknul jsem to. Do setmění zbývalo jen pár hodin. Natřel jsem zeď podkladovou barvou a začal malovat. Za mnou se ozýval rachot koleček a hluk z ulice. Nakonec jsem pořídil pár fotek a zmizel v hostelu. Po půl hodině se městem rozduněly rány a tmu prořízla jasná záře ohňů.

Z BOJIŠTĚ DO STARBUCKS

Přesun z Nikaraguy do Kostariky byl celkem drama. Místní z cest vytrhali dlažební kostky a naskládali je na sebe, aby mohli blokovat dopravu. Tato forma protestu měla za následek totální kolaps. Demonstranti odmítali svá stanoviště opustit, takže se všude tvořily kilometrové kolony. Nervozita by se dala krájet. Náš řidič naštěstí vzbouřence ukecal a po hodinách čekání jsme mohli pokračovat na hranice.

Věděl jsem, že Kostarika je oblíbenou destinací amerických turistů. Vláda pochopila, že gringos zdejší ekonomice rozhodně neuškodí. Následkem toho vystřelily ceny astronomicky nahoru. Objel jsem pár turistických lokalit a za týden tu utratil to, co za měsíc v Salvadoru. Navíc jsem přijel v období dešťů, takže bylo s malováním utrum. Z deštného pralesa jsem raději zavítal do Karibiku. Doufal jsem, že tam budou srážky menší.

V Limónu pršelo ještě víc. Přejel jsem do přístavu Puerto Viejo a čekal. Oblíbil jsem si tu jednu kreolskou hospodu s nejlevnějším pivem široko daleko a úspěšně tu propíjel našetřené peníze. Myšlenky na graffiti mi však nedávaly spát. Musel jsem něco vymyslet.

Když jako zázrakem vysvitlo slunce, na nic jsem nečekal. Za dva dolary jsem si půjčil kolo a vyrazil na obhlídky. Po měsíčním lijáku bylo všechno pod vodou. Po celodenní cyklojízdě jsem to začínal vzdávat. Sjel jsem z cesty na pláž s černým pískem, abych si vyfotil západ slunce, a k mé nevýslovné radosti jsem zaregistroval starý traverzový most stojící na dvou betonových pilířích. Byl sice v hrozném stavu, ale pořád stál. Široko daleko nikdo. Byla to moje poslední možnost. Shodil jsem batoh do písku, v rychlosti vybalil všechny barvy a pustil jsem se do práce. Slunce zapadlo a já mohl konečně vyrazit do Panamy.

JE NAČASE ZDRHNOUT

Panama City ani zdaleka nevypadá jako zbytek Střední Ameriky. Díky Panamskému průplavu je v zemi mnoho investorů a proudí sem peníze z celého světa. Centrum je až surreálně moderní. Dominují mu mrakodrapy a luxusní butiky. Na druhé straně je fakt, že kapitál, který sem přiteče, vzápětí proudí pryč. Patří totiž zahraničním firmám. Připadal jsem si jako v jiné dimenzi. Po půl roce v pralese jsem najednou čekal na metro, které přijelo na minutu přesně. Podle jízdního řádu.

Přes Instagram jsem se spojil s místní partou Raks a snažil se s nimi domluvit na nějaké akci. Bohužel z toho sešlo. Asi to bylo dobře. Měl jsem pořád na paměti incident, který se mi přihodil v Bocas del Toro. V jedné z nejoblíbenějších turistických oblastí v Panamě.

Vše se seběhlo ve zdemolovaném městském parku. Za zrezlou brankou se nacházel opuštěný bazének, který hned upoutal mou pozornost. Měl obdélníkový tvar o rozměrech zhruba tři krát deset metrů. Na dně stála zelená páchnoucí voda plná odpadků. Když jste si do bazénku vlezli a postavili se, čouhala vám ven jen hlava. Aby vás zahlédl někdo z ulice, to bylo téměř vyloučeno. Táhl jsem s sebou poslední dva spreje – bílý a černý. Tohle bylo ideální místo na dokončení mé mise. Natáhl jsem si na boty igelitové pytle, které se válely v trávě, skočil do smrduté vody a začal tvořit. Vtom jsem nad sebou uslyšel křik. Přímo nade mnou stál rozzlobený Panamec od brady dolů pokrytý tetováním. Nad břichem jsem rozeznal nápis MS-13 a ďábelské rohy představující pozdrav gangu. Snažil jsem se situaci uklidnit, ale marně. Svou chatrnou španělštinou jsem mu vysvětloval, že nejsem vandal, ale umělec.

Nezabralo to. Vyškrábal jsem se ven a začal si z nohou sundávat igelitové pytle. Chlap někam rozzlobeně odběhl. Neváhal jsem ani vteřinu a dal se na útěk. Přes rameno jsem ho potom zahlédl s kusem dřeva připomínajícím palici na zabíjení prasat. Sprintoval jsem se ukrýt někam do baru. Kdyby mě chytil, nejspíš by mě čekal lynč. O to jsem nestál, obzvlášť týden před odletem.

Objevil jsem turistickou restauraci. Za normálních okolností bych dovnitř nevstoupil, ale tady šlo o život. Sundal jsem si žlutou pláštěnku a kšiltovku, abych případně zmátl nepříčetného Panamce a objednal si astronomicky drahé pivo. V duchu jsem proklínal i velebil graffiti, které mě sice zatáhlo do téhle šlamastyky, ale zároveň jsem s ním poznal kus světa.

Po 186 dnech cestování jsem na letišti čekal na svou krosnu. Zhubl jsem 12 kilo, tvář mi pokrýval divoký vous a já se radoval, že jsem splnil své dva vytyčené cíle. Brunátný člověk vedle mě kopal do zdi a vykřikoval, že jsou všichni na letišti parchanti, protože mu ztratili kufr. Byl jsem doma. ¶

Přímo nade mnou stál rozzlobený Panamec od brady dolů pokrytý tetováním. Nad břichem jsem rozeznal nápis MS-13 a ďábelské rohy představující pozdrav gangu. MEXICO CITY PANAMA CITY

Počet dní na cestě: 186

Ujetá vzdálenost: cca 9 200 km

Množství vypitého piva: cca 400 litrů

Kolikrát jsem byl okraden: 2× V metru v Mexico city: notýsek V nočním autobusu z Chiapasu na Yucatan: 300 USD hotovost, řidičský průkaz, 2x debetní karta

Spotřeba barev: 38 sprejů,12 litrů barvy

Počet vystřídaných hostelů: 52

Počet zažitých zěmětřesení: 6

Počet zabitých švábů: 25

Počet otrav jídlem: 2

Počet otrav alkoholem: 1

bitcoin_skoleni

Rozpočet: 107 000 Kč (cca 4800 USD)

  • Našli jste v článku chybu?