Americký Polák Španělovi k narozeninám

Pozemky na výstavbu komplexu poskytne církev za korunu

Adresu amerického architekta Daniela Libeskinda našel majitel galerie Miro Miro Smolák na internetu. „Napsal jsem mu dopis a za tři dny mi volala jeho žena Nina s tím, že jsem v e-mailu udělal chybu. V nákladech na projekt jsem totiž k 15 milionům dolarů připsal nulu navíc. Paní Libeskindová nicméně navrhla, že se sejdeme v Berlíně,“ popisuje Smolák začátky spolupráce s Danielem Libeskindem, ze které by měl vzejít návrh muzea Salvadora Dalího v Praze. „Nápad ho zaujal. Věděl jsem o něm, že je původem Polák. Když mi přišel při naší první schůzce otevřít dveře, spustil jsem na něj polsky. Přeskočila jiskra sympatií,“ dodává galerista. Česká metropole by se měla stát po španělském Figueras a floridském St. Petersburgu třetím místem na světě, kde bude mít nejslavnější představitel surrealismu své muzeum.

Beru to i bez peněz.

Světově uznávaný architekt přijal nabídku podílet se na projektu muzea i přesto, že původce myšlenky doposud nesehnal na velkolepý projekt finance. „Přiznal jsem, že teď nemám ani jeden milion, abych mu mohl zaplatit. Stejně souhlasil,“ tvrdí Smolák. Na začátku minulého týdne přijel Libeskind spolu se svou manželkou do Prahy, aby si prohlédl místo, kde by měl objekt stát, pozemek na Strahově. „Dalího muzeum bude mým prvním projektem ve střední Evropě,“ říká Libeskind. Nápad uskutečnit tento plán považuje za skvělý. „Pokud bych si to nemyslel, nebyl bych zde. Praha je zvláštní město, má unikátní polohu i historii,“ tvrdí Libeskind, který Česko navštívil již poněkolikáté.
Miro Smolák prý sní o realizaci Dalího muzea v Praze již dva roky. Nejprve oslovil jednoho významného českého architekta, s ním ale spolupráce nevyšla. „Byli jsme spolu na obědě. Představil jsem mu svůj nápad. Dotyčný slíbil, že mi do dvou až tří měsíců pošle své stanovisko a nějakou studii. Doposud se ale neozval,“ vypráví Smolák. Na myšlenku pozvat do Prahy Daniela Libeskinda přišel ve svém bytě v Nových Butovicích, když seděl na toaletě. „Četl jsem časopis a narazil jsem na jeho portrét a rozhovor. Hned jsem si pomyslel, že je to můj architekt. Snažil jsem se stránku vytrhnout, ale roztrhl jsem ji na dvě části. Dnes už ji mám slepenou,“ vzpomíná Smolák. Budova Dalího muzea v Praze by měla být světovým unikátem. Zadní stěna jeviště koncertní haly, která je součástí objektu, bude prosklená. Diváci tak budou mít celou Prahu jako na dlani. V komplexu má být také umístěno rozměrné okno sestavené z barevných skel podle návrhu Salvadora Dalího, který si přál, aby toto dílo bylo jednou vystaveno v jeho muzeu. Až doposud se tak nestalo. V galerii bude vystavena také bronzová socha Salvadora Dalího od sochaře Josefa Nálepy. Tomu, jako vůbec jedinému člověku na světě, seděl surrealistický umělec modelem. „Salvador Dalí kdysi prohlásil, že se jednoho dne vynoří pod Karlovým mostem z Vltavy. A měl pravdu,“ říká Smolák.

Na výstavy i do restaurace.

Objekt muzea kromě expozice, která bude čítat až tisíc Dalího exponátů, bude zahrnovat například výstavní síň současného umění, sál pro pořádání koncertů, oper a divadelních představení, ale také surrealistickou restauraci pro sto lidí nebo Dalího kavárnu. Smolák říká, že Dalího díla už má k dispozici, získal je od partnerů ze Španělska, Německa a Francie.
První odhady nákladů se pohybují mezi 300 až 400 milionů korun. „Myslím, že finance seženu rychleji, než zajistím všechna potřebná povolení na výstavbu,“ říká Miro Smolák. Zatím nedokáže odhadnout, kdy by mohly stavební práce začít. Potenciální investory chce oslovit v České republice, ve Španělsku a v Rusku. Projekt jim představí 11. května, tedy v den, na který připadá sté výročí od narození Salvadora Dalího. Muzeum se bude nacházet na unikátním místě, hned v sousedství Strahovského kláštera. „Pozemky nám dá k dispozici řád premonstrátů. To se v dějinách státu ještě nestalo. Církev obyčejně neposkytuje pozemek za symbolickou korunu na tisíc let. V tomto případě to chce udělat. Zřejmě ví proč,“ tvrdí Smolák.

Muzeum, pumpa, obchoďák…

Dalího muzeum v Praze bude dalším pokračováním Libeskindovy řady návrhů muzeí. Světové renomé získal za svůj první realizovaný projekt, Židovské muzeum v Berlíně. Dějiny Židů přibližují nejen vystavené exponáty, ale i stavba sama. Připomíná totiž roztříštěnou Davidovu hvězdu. Po Berlíně pracoval Libeskind na dalších plánech muzeí. Navrhl Dánské židovské muzeum v Kodani, postavil Imperiální válečné muzeum v Manchesteru, rozšířil muzeum v Denveru. Na svém kontě má ale například i plány benzínových pump či nákupního centra ve Švýcarsku. Zatím poslední prací Daniela Libeskinda je plán zástavby pozemků bývalého World Trade Centra (WTC) v New Yorku. Porotu, která vybírala z řady vizí, okouzlil Libeskindův projekt nazvaný Zahrady života. Plán zahrnuje mrakodrap vysoký 1776 stop (541 metrů) symbolizující rok vyhlášení americké nezávislosti. Na místě obrovské díry, která zůstala po odklizení trosek zničených mrakodrapů, má vzniknout park a zelenou plochu obklopí několik menších budov. (Blíže se vývoji tohoto projektu věnuje magazín E8.) K uctění památky obětí teroristických útoků chce Libeskind vytvořit Klín světla, tedy plochu navrženou tak, že každý rok 11. září mezi 8.46, kdy první letadlo narazilo do jedné z věží WTC, a 10.28, kdy se druhá zřítila, bude na celé místo dopadat slunce. I když byl Libeskindův návrh vybrán jako nejzdařilejší, zaznamenal oproti původnímu plánu již řadu změn. „Vůbec mi to nevadí. Myslím, že provedené zásahy jsou k lepšímu. Jsem s tím spokojen,“ tvrdí Libeskind. „Můj projekt v New Yorku má dost síly, aby mohl vstřebat nové informace a nový obsah,“ dodává architekt, který projekt Zahrady života považuje za svůj doposud nejsložitější. „Tento návrh není jen architektonickou záležitostí. Objekty musí oslovit zástupce investorů, obchodníků, obyvatele New Yorku a vůbec každého z demokratického světa, kdo chce vidět něco pozitivního, co vyjde z temna po útocích z 11. září,“ vysvětluje Libeskind.

Nejprve klavírista, potom architekt Americký architekt polského původu se ke své profesi dostal oklikou přes hudbu. Je ztělesněním Goetheova výroku, že architektura je ve skutečnosti zmrzlá hudba. Daniel Libeskind se narodil v roce 1946 rodičům, kteří měli to štěstí, že patřili mezi několik tisíc polských Židů, kteří přežili holocaust. V roce 1957 rodina utekla s Danielem a jeho mladší sestrou z komunistického Polska do Izraele. Hudebně nadaný Daniel vyhrál stipendium Americko-izraelské kulturní nadace, které mu umožnilo studovat hudbu v USA. Hrou na klavír oslňoval dokonce i publikum v Carnegie Hall. S úsměvem dnes vzpomíná, že jako náctiletý klavírista vydělával více peněz než jako renomovaný architekt.
V roce 1970 dokončil Libeskind vyhlášenou školu pro architekty Cooper Union for the Advancement of Science and Art. Zatímco většina studentů se po absolutoriu vrhla do praxe a budovala postupně svou kariéru, pokračoval Libeskind v akademické dráze. Až do svých 43 let neměl na kontě ani jediný realizovaný projekt. Dnes se na jeho návrzích podílí kolem 130 architektů po celém světě. Roční tržby za Libeskindovy práce přesahují čtrnáct milionů eur. Libeskind schvaluje veškeré plány sám, o běh kanceláře se ale stará jeho manželka Nina. Svou životní partnerku, se kterou má dva syny a dceru, potkal v 60. letech na letním táboře pro děti, které přežily holocaust. I když se Libeskind občas k hudbě vrátí, připravoval například scénu a nakonec předloni i sám dirigoval v Berlíně operu od Oliviera Messiaena Svatý František z Assisi, za své hlavní poslání považuje architekturu. „Jsem architekt. Když se ale podíváte do historie, architektura není jen něco technického. Architekt není člověk, který ovládá technické know-how. Je to někdo, kdo je vtažen do kulturního dění. Na to veřejnost někdy zapomíná. Architektura je o hudbě, o astronomii, o matematice, o proporcích, o umění. Je také prostředkem komunikace. Není jen technickým médiem, ale vypráví zajímavé příběhy. To je velmi důležité,“ vysvětluje. Daniel Libeskind, jeden z nejvýznamnějších současných architektů, patří mezi představitele takzvaného dekonstruktivismu. Společným znakem většiny budov navržených Libeskindem je výrazná dynamičnost, abstrakce a až asketicky strohá geometrie. Hraje si se skrytými intelektuálními hádankami, což přitahuje teoretiky i historiky architektury. Libeskindovy stavby provokují k přemýšlení. Ideální objekt musí být, jak tvrdí Libeskind, především krásný. „Měl by to být jakýsi magnet, který přitáhne nové aktivity, představivost a zároveň bude i funkční, což je velmi důležité a dává to projektu smysl,“ tvrdí Libeskind.