Dohoda z Bonnu může být přelomem v mezinárodních vztazích
EVROPSKÁ UNIE přistoupila na kompromis, který by ještě před pár měsíci označila za zradu veškerých ideálů. Když 178 států minulý týden na konferenci v Bonnu dojednalo záchranu Kjótského protokolu o omezení škodlivých emisí, padala slova jako „historická dohoda . Řešení z bývalé německé metropole ovšem nápadně připomíná návrhy, s nimiž přišla loni v listopadu do nizozemského Haagu vláda tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona. Tehdy se Evropa postavila jednoznačně proti. Nový americký prezident George Bush zavrhl Kjótský protokol úplně. Bushovo nekompromisní stanovisko už nemohly zviklat žádné ústupky. Cílem EU bylo zachránit, co se dá, byť za vysokou cenu a navzdory Američanům. „Tento kompromis je v některých ohledech o něco málo horší než návrh, jenž EU odmítla v Haagu, uvedl nejmenovaný britský činitel (citace listu Financial Times).
Obchodovat a sázet. Představitelé Clintonovy administrativy vyrukovali loni s novou interpretací Kjótské dohody z roku 1997. Jejím základním cílem je omezit emise plynů, jež vyvolávají skleníkový efekt a globální oteplování. Způsob, jakým se jednotlivé země mohly dobrat ke splnění svých závazků, měl být maximálně flexibilní. Vedle přímé redukce emisí navrhovali Američané jiná řešení, především sázení lesů, které by pohltily škodlivé plyny v atmosféře. Spojené státy také patřily k největším zastáncům obchodování s emisemi. Nepodaří–li se někomu splnit cíle v omezování emisí, zaplatí tomu, kdo je naopak zredukuje nad stanovenou úroveň. Na toto vše nyní Evropská unie přistoupila, byť řada nových odborných studií upozorňuje, že třeba sázení lesů bude mít mnohem nižší účinek, než se původně očekávalo. Jestliže cílem Kjótské dohody bylo snížit nebezpečné emise o 5,2 procenta za dvacet let (rok 2010 oproti roku 1990), dohoda z Bonnu tuto ambici oslabuje. Odhady ekologických organizací se liší, pohybují se však v rozmezí od nula do tří procent.
Jak získat Japonce. Unie neměla na vybranou. Dohodu z Kjóta musí podle pravidel ratifikovat nejen 55 procent zemí, ale také takový počet států, který produkuje dohromady 55 procent emisí skleníkových plynů v průmyslově vyspělém světě. Když odpadl největší znečišťovatel – Spojené státy, musela Evropa získat na svou stranu další významné hráče. Všem bylo jasné, že bez spojenectví Japonska to nepůjde. Jenže Japonci dlouho lavírovali. Tokio sice nehodlalo pustit Kjótský protokol k ledu, ale premiér Džuničiró Kojzumi nechtěl riskovat ani přízeň amerického prezidenta, ke kterému má jako politik blízko. Američané s Evropany začali tvrdě soupeřit o to, komu se podaří Japonce přesvědčit. Japonští vyjednavači toho dokonale využili k prosazování vlastních požadavků. Také Tokio přitom mělo velký zájem kupříkladu o onu „náhražku ve formě sázení lesů.
A přece vítězství. Navzdory nemastným kompromisům nakonec Evropská unie může slavit vítězství. Fakticky se jí podařilo spojit celý svět proti Spojeným státům, což v Americe málokdo očekával. Dokonce i Clintonův vyjednavač Stuart Eizenstat už označoval Kjótský protokol za mrtvý. Bonnská dohoda se může stát přelomem v mezinárodních vztazích. V tomto případě ani tak nejde o samotné globální oteplování. Významná je skutečnost, že většina států byla nakonec schopna spojit síly při řešení globálního problému, a to i za situace, kdy se nejsilnější hráč otočil k ostatním zády. Za triumf mezinárodní spolupráce označil bonnský kompromis šéf novozélandské delegace Peter Hodgson. „Je to možná nejobsažnější a nejsložitější dohoda ve světové historii, prohlásil. Slova o vítězství se však musí ještě potvrdit. Kjótský protokol stále čeká na ratifikaci. V příštích měsících se může objevit řada zádrhelů. Od Američanů lze očekávat, že na podzim začnou prosazovat své alternativní řešení.
Podpora ekologů. Také nevládní ekologické organizace většinou dohodu z Bonnu podpořily. „Samotná skutečnost, že Kjótský protokol přežil Bushův bojkot, byť za cenu úplného rozmělnění, je mimořádný úspěch, uvedl Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha. „Bonnská dohoda je plná různých odpustků, výjimek a ústupků, ale představuje patrně nejlepší kompromis, jakého šlo nyní dosáhnout. Nová dohoda není řešením, ale pouze předehrou k prvnímu kroku k zastavení globálních změn klimatu, dodává Vojtěch Kotecký. Ne všichni v odborných ekonomických kruzích mají podobný názor. Vlivný týdeník The Economist nevidí naději v tom, že se nyní budou všichni měsíce trápit s okleštěným Kjótským protokolem. Státy by podle tohoto ekonomického listu měly na Kjóto zapomenout a věnovat se domácím či regionálním řešením – včetně zvláštních daní a obchodování s emisemi. Takový scénář má ovšem slabinu – neobsahuje žádné záruky, že se státy budou rizikům globálního oteplování opravdu věnovat.
