Spojenými státy hýbe, vedle vidiny války s Irákem, plán prezidenta George W. Bushe na snížení daní, který by měl přinést americkým daňovým poplatníkům 600 miliard dolarů. Oponenti uvádějí tři hlavní argumenty proti snižování amerických daní. S prvním lze jenom souhlasit s tím, že snížení daní při zachování nebo zvyšování státních výdajů (např.
Spojenými státy hýbe, vedle vidiny války s Irákem, plán prezidenta George W. Bushe na snížení daní, který by měl přinést americkým daňovým poplatníkům 600 miliard dolarů.
Oponenti uvádějí tři hlavní argumenty proti snižování amerických daní. S prvním lze jenom souhlasit s tím, že snížení daní při zachování nebo zvyšování státních výdajů (např. na zbrojení, financování zdravotního pojištění Medicaid, prodloužení výplaty federální podpory v nezaměstnanosti) povede k rozpočtovým deficitům. Ty nejsou nic jiného než zdanění odložené do budoucnosti, jelikož státní dluhy musí být zaplaceny a vláda nedisponuje jinými penězi než těmi od občanů. Další dvě námitky jsou naprosto liché a používají je socialisté s cílem vybudit ve společnosti závist. Na daňových škrtech prý nejvíce získají bohatí. „Prezident Bush se snaží recesi využít k tomu, aby nalil peníze do kapes těch nejbohatších Američanů,“ řekl demokratický senátor za Severní Karolínu John Edwards v rozhovoru pro televizi ABC. V e stejném duchu nás, zpozdilé, poučil Jeffrey Sachs, profesor ekonomie v článku Chudým brát a bohatým… (MFD 3.1.2003). Ekonom tzv. hlavního proudu, pokud se nechce stát terčem všeobecného posměchu a vyřadit se ze společnosti seriózních ekonomických vědců, se neodvažuje tvrdit, že vezmeme-li dolar bohatému, ten pociťuje menší úbytek užitku, než když jej vezmeme chudákovi. Žádné meziosobní srovnávání užitku není přípustné, daňová progrese je čistě politickou konstrukcí a neexistuje jakýkoliv důvod, aby bohatší platili více než chudí. Poslední argument lze shrnout asi takto: „Američané mají vládní výdajové programy v oblibě a vláda musí bojovat s chudobou, nemocemi, problémy školství etc.“ Obliba bezpracných příjmů má být tedy důvodem pro vyvlastňování produktivních lidí prostřednictvím daní a vládním sociálním výdajům produkujícím morální hazard a pasivitu vedoucí k chudobě se má dostávat co největší podpory, tak aby pasivita a chudoba mohly utěšeně růst. Je zajímavé, jak spolu s ubíhajícím časem diskuze o daních mění ve Spojených státech priority. Federální berně byly v prvopočátku prohlášeny za neústavní a teprve v roce 1913 došlo ke schválení ústavního dodatku č. XVI. a následně příslušného zákona, přičemž se sazby pohybovaly v rozmezí jednoho až sedmi procent. Na konci I. světové války byla maximální berní sazba 77 procent a president F. D. Roosevelt, kromě jiných polofašistických opatření, využíval při své vládě mezní berní sazbu 94 procent. Jak je vidět, ani této svobodomyslné zemi se nevyhýbá „pokrok“, a to zřejmě díky dostatku „pokrokových profesorů ekonomie“ a „pokrokových politiků“.
