Je špatné být zemí, které se lidé bojí, říká bývalá ministryně zahraničí USA
Bývalá americká velvyslankyně při OSN a pozdější první žena v čele ministerstva zahraničí Spojených států Madeleine Albrightová před několika dny v Praze varovala, že globální instituce nefungují, jak by měly. OSN často není schopna plnit svou roli garanta mezinárodní stability a míru. Rada bezpečnosti nutně potřebuje reformu, ale svět se na ní nedokáže dohodnout. Poklesl také význam mezinárodních finančních institucí, neboť je jednodušší získat kapitál z jiných zdrojů. „Rozhovory o liberalizaci obchodu v rámci Světové obchodní organizace se zadrhávají,“ uvedla Albrightová na setkání s českými podnikateli, kterou pořádala firma Marsh - světová jednička v oblasti zprostředkování pojištění a managementu rizik. A Spojené státy se svými spojenci navíc k tomu všemu zabředly do katastrofální situace v Iráku. Americká politička, která se narodila na pražském Smíchově a dnes stojí v čele poradenské firmy The Albright Group, poskytla týdeníku EURO následující rozhovor.
EURO: Mluvíte o řadě globálních rizik, s nimiž je dnes nutné počítat. Otázkou ale také je, zda dokážeme tato rizika správně ohodnotit. Problémy Američanů v Iráku naznačují, že když se určité riziko přecení, stejně jak tomu bylo v případě údajných iráckých zbraní hromadného ničení, může to znamenat, že jeho zvládání přináší enormní náklady. Co si o tom myslíte? ALBRIGHTOVÁ: Je velmi důležité držet se realistického přístupu, který vyžaduje správné informace. V případě podnikatelských rizik i dalších specifických rizik, kterými jsou pandemie, terorismus nebo globální změna klimatu, máme mnoho měřitelných údajů, z nichž můžeme vycházet. Problémy kolem Iráku byly způsobeny teorií, že je třeba podniknout vojenskou preventivní akci. Aby ale taková prevence fungovala, potřebujete velmi přesné informace včetně těch od zpravodajských služeb. Máte zcela pravdu v tom, že musíte mít cit pro to, aby se něco nenadhodnotilo, nepřecenilo. Velké problémy ale můžete způsobit i tím, že s rizikem nepočítáte. Je třeba mít k dispozici co nejpřesnější obraz toho, co se může stát, a případně udělat vše pro to, aby se tomu předešlo.
EURO: Podívejme se na další téma, o kterém také hovoříte - globální oteplování. I v tomto případě někteří lidé, jako třeba český prezident Václav Klaus, říkají, že riziko je nadhodnocené. Tedy že nebezpečí není tak velké, jak se někomu zdá. ALBRIGHTOVÁ: Třeba bychom našli také lidi, kteří si myslí, že země je plochá. Nemají pravdu. Existuje dostatek měřitelných údajů, které dokazují, že globální oteplování je realitou. Stačí se podívat třeba na fotografie, jež ukazují tání ledovců v arktické oblasti. Nechápu, jak si může kdokoliv myslet, že nemáme řešit problém globálního oteplování. V této věci je třeba důvěřovat vědcům, nikoliv politikům. Řešení tohoto problému je ale velmi těžké, protože se musejí přijmout taková opatření, která nepřinášejí okamžité výsledky. V mediálním světě se stává, že lidé, aby zaujali, zdůrazní až přehnaně své stanovisko. To ale neznamená, že by ti, kdo mluví o globálním oteplování, neměli pravdu. Údaje o tání ledovců, vzestupu hladiny oceánů nebo horkém počasí jsou podloženy čísly, která je těžké popřít.
EURO: Zastánci opačného názoru většinou neříkají, že problém globálního oteplování neexistuje. Podle nich existuje, ale vše se údajně přehání. Také zdůrazňují, že mluvit o globálním oteplování jako o velkém problému je dnes politicky korektní. Od politiků se prostě očekává, že právě toto budou říkat. A pak je možné, že se riziko přecení. ALBRIGHTOVÁ: Za prvé si nemyslím, že to vede k přecenění rizika. Proč by ale mělo být špatné, když lidé uvažují o takové politice, která by mohla hrozbu globálního oteplování zmírnit? To přece není nic špatného, jako kdybychom lidi nutili jíst jedy nebo něco takového. Základní předpoklad spočívá v tom, že bude lepší žít ve světě, v němž se dá dýchat. Města jsou dnes velmi znečištěná, lidé mají kupříkladu astma častěji než kdykoliv předtím. To vše ovlivňuje náklady na zdravotnictví v té či oné zemi. Řešení tohoto problému přece musí chtít jakýkoliv politik. Podobné je to třeba s problematikou povodní, a tak bychom mohli pokračovat. Vím, že jsou lidé, kteří říkají - vy chcete zastavit naši industrializaci. Teď nemám na mysli Česko, ale konkrétně Čínu. Nikdo ale nechce trestat jiné státy. Všude je možné využít nových objevů, nápadů, technologií, jež jsou příznivé pro ekonomický rozvoj. Nevidím nic škodlivého v návrzích, s nimiž přicházejí lidé, kteří se snaží najít léky vůči globálnímu oteplování. Nerozumím, co by na tom mělo být přehnaného.
EURO: Zmínila jste Čínu. Myslíte si, že celková změna v poměru sil globálních ekonomických velmocí je rizikem? Vnímáte to jako hrozbu? ALBRIGHTOVÁ: Významných hráčů ve světovém ekonomickém systému je dnes určitě více. Není to ale nutné brát jako hrozbu, když si ten vývoj uvědomíme a do toho systému vhodně zapojíme další země. Proto je tak důležitá Světová obchodní organizace. Potřebujeme fungující mezinárodní systém. Přeskupování sil tu bylo vždy. Otevřeně vám řeknu, že ve Spojených státech jsou samozřejmě i lidé, které současný vývoj v Indii a Číně velmi znervózňuje. Pak jsou tam ale také ti, kteří naopak v těch zemích vidí nové příležitosti a chtějí vylepšit své byznysové modely tím, že najdou nové investiční možnosti právě v Indii či Číně. Stojíme bezpochyby před velkými výzvami, které vyplývají ze změn v ekonomických systémech. Otázkou přitom je, zda dokážeme tyto výzvy přetavit v nové příležitosti.
EURO: V minulosti se objevily různé studie a knihy o možném pádu amerického impéria. Tato teorie vyplývá právě z očekávání různých změn v poměru sil. Jak to vidíte vy? ALBRIGHTOVÁ: S těmito teoriemi jsem měla vždy problém, protože Spojené státy nejsou impériem. Určitě je není možné označit za klasické impérium, které okupuje velkou část světa a v ní se snaží vše ovládat. Jistě, řada pochybností se vynořila v souvislosti s vývojem kolem Iráku. Víte, Spojené státy normálně neokupují jiné země. Ale stále platí, že nejsme klasickým impériem. Velkou předností Spojených států je kreativita a adaptabilita americké individuality i amerického systému. Narodila jsem se tady v Praze, ale toto říkám jako americká občanka. Jsem navíc přesvědčena, že svět nechce, aby Spojené státy zmizely. Kamkoliv přijedu, od lidí slyším: Potřebujeme Ameriku, aby hrála vůdčí roli. Potřebujeme, aby se Amerika zapojila. Byla jsem vždy mezi těmi, kteří si mysleli, že Amerika má mít vůdčí roli, ale společně s ostatními. Potřebujeme partnerství. Nevidím Ameriku jako impérium, takže nemohu vidět ani jeho pád. Ale myslím si, že se musí změnit způsob, jakým budeme jednat s partnery ve 21. století.
EURO: Na druhé straně se ale také publikují průzkumy globálního veřejného mínění, podle nichž jsou Spojené státy leckde považovány za hrozbu. ALBRIGHTOVÁ: To je velmi špatné, souhlasím. Jsem tím velmi znepokojena. Jsem mimochodem spolupředsedkyní toho výzkumu Pew Global Attitudes, takže to dobře vím. Ti z nás, kterým leží Amerika na srdci, jsou těmi čísly velmi znepokojeni. Ale má to co do činění především s Irákem. A myslím si, že se to změní. Píšu novou knihu, která je vzkazem pro příštího amerického prezidenta. Měl by usilovat o to, aby Spojené státy získaly zpět respekt, který měly. Nemůžeme být zemí, jíž se lidé bojí.
EURO: Lidé z administrativy George Bushe mluvili o zbraních hromadného ničení v Iráku. Nyní říkají zase něco o hrozbě v Íránu. Kde máme záruku, že se zase nemýlí? ALBRIGHTOVÁ: Pro mne je vždy velmi složité kritizovat Bushovu administrativu, když cestuji do zahraničí. Není to patřičné. Ale myslím, že je to záležitost celkové důvěryhodnosti. A už dříve jsem říkala, že Irák vstoupí do historie jako největší propadák v americké zahraniční politice. Zhodnocení toho, jakou hrozbu představuje Írán, je nutné učinit v rámci mezinárodního společenství.
EURO: Říkáte, že globální instituce vytvořené po druhé světové válce nefungují příliš dobře. Ve své knize Madeleine jste ovšem napsala, že po konci studené války se objevila jistá naděje, že Rada bezpečnosti OSN může fungovat lépe, protože bude snazší hledat společný přístup s Ruskem a dalšími jejími členy. V čem nyní vidíte hlavní potíž? ALBRIGHTOVÁ: Problém je v tom, že složení Rady bezpečnosti neodráží rozdělení moci ve světě. Toto složení vychází z období po ukončení druhé světové války. Ale je nutné říci, že reformování Rady bezpečnosti je jako skládání Rubikovy kostky. Když jsem tam působila jako americká velvyslankyně, bývalo v Radě zastoupeno pět evropských zemí - ať už jako stálí či nestálí členové. V té době některé z těchto zemí usilovaly o vstup do Evropské unie, nyní jsou už mnohé z nich členy. Chodila jsem tehdy za evropskými velvyslanci a říkala jim: Potřebuji vaši pomoc při hlasování. A ten či onen ambasador mi odpověděl: Promiňte, nemohu vám pomoci, Evropská unie zatím nemá společné stanovisko. Za dva dny jsem za tímto člověkem přišla znovu a zase jsem řekla: Potřebuji vaši pomoc. Tentokrát mi odpověděl: Promiňte, nemohu vám pomoci, Evropská unie má společné stanovisko. Logicky by toto vše mělo znamenat, že Evropská unie bude mít v Radě bezpečnosti jedno společné křeslo. K tomu to ale nesměřuje. Také proto, že Francouzi a Britové se nevzdají svých práv veta.
EURO: Opravdu si myslíte, že členství EU v Radě bezpečnosti by byla dobrá myšlenka? ALBRIGHTOVÁ: Myslím si, že když existuje společná zahraniční politika EU, pak má smysl, aby unie měla místo stálého člena Rady bezpečnosti. Ale to říkám jako čistě logický argument, vývoj k tomu nesměřuje. Další otázkou je, jak dosáhnout většího zastoupení jiných částí světa v radě. Indie a Brazílie jsou velké země, které jsou navíc demokraciemi. Kromě nich by měly být v radě zastoupeny rovněž menší země. To je ale problém, proto říkám, že je to jako Rubikova kostka.
EURO: Do jaké míry podle vás vlastně potřebujeme globální instituce? Neobešli bychom se bez nich? ALBRIGHTOVÁ: Potřebujeme je a také potřebujeme, aby byly reformovány. Pořád je tu tolik různých záležitostí, na které by se měly globální instituce zaměřit. Existuje Světová zdravotnická organizace, Dětský fond UNICEF a řada dalších organizací, které potřebujeme třeba proto, abychom mohli létat letadly, posílat dopisy a dělat spoustu dalších věcí. Také si stále myslím, že OSN poskytuje velmi dobré fórum pro mezinárodní spolupráci. Jsem politoložka, a proto se dost zamýšlím i nad vzestupem regionálních organizací. Je nutné je brát v potaz. Důležité je NATO i Evropská unie, mnozí uvažují o těsnější spolupráci v severní a jihovýchodní Asii. Uvažuje se také o tom, že by se šestistranné rozhovory o severní Koreji mohly vyvinout v nějaký druh nové organizace.
EURO: Bylo by tedy dobré vytvořit globální fórum, v němž budou zastoupeny spíše regionální organizace než jednotlivé státy? ALBRIGHTOVÁ: Ne. Státy budou pořád existovat. Ale je tu další problém. Významnou roli dnes na mezinárodní úrovni hrají rovněž nestátní aktéři. Ti hodně ovlivňují i to, jak se k sobě chovají státy. Teď nemluvím o teroristech, ale o nevládních organizacích, nadnárodních korporacích. Otázkou je, jak tyto nestátní aktéry zapojit. Já sama teď nemám žádné řešení, jak to udělat, ale je nutné o tom přemýšlet. Mohu dnes hodně sledovat roli nadnárodních společností, protože to je byznys, v němž se v současnosti pohybuji. Je to velmi poučné z hlediska toho, jak vlastně svět funguje. Některé obrovské korporace mají lidi po celém světě a mají také svoji zaměstnaneckou a sociální politiku, svou zdravotnickou politiku, politiku životního prostředí. A přitom se tyto firmy mezi sebou příliš neintegrují.
