Očima ekonoma
Americké hospodářství i ostatní zahraniční ekonomiky v loňském roce prošly výjimečně obtížným a složitým obdobím, poznamenaným teroristickým útokem 11. září a oslabením světové ekonomiky. Co přinese rok 2002 a ty následující? Ekonomové sice nejsou moc dobří v krátkodobých odhadech, ale já nyní vidím v pomyslné křišťálové kouli světlou budoucnost.
Jsem přesvědčen, že útok z 11. září nebude mít pro americkou ekonomiku žádné dalekosáhlé následky. Rychle dosažený úspěch ve válce vedené Spojenými státy s cílem zničit talibanský režim v Afghánistánu a rozrušit teroristickou síť Al Kajda významně pozvedl morálku nejen v Americe, nýbrž i v Evropě. Soudím tak ze své nedávné cesty do Evropy, kterou jsem navštívil při příležitosti oslav stého výročí Nobelovy ceny.
Bolest příbuzných i všech ostatních ze ztráty životů 11. září je obrovská a nikdy nemůže být zapomenuta. Byly zničeny i materiální hodnoty, avšak jejich podíl na celkových hmotných zdrojích USA je minimální. Stačí zvýšené tempo investic do výroby a ani ne do roka přesáhne celková hodnota kapitálových zdrojů původní úroveň. Naštěstí vědomosti amerického národa, tento hlavní motor rozvoje moderní ekonomiky, zůstaly povětšinou nedotčeny. Je zřejmé, že na New York budou mít události déletrvající dopad, ale i toto město se opět vzchopí a posílí.
Mám-li nyní hovořit o světové recesi, která také začala ve Spojených státech, rád bych se podělil o své názory. V období devadesátých let byla americká ekonomika hybnou silou světového hospodářství, což vysvětluje, proč se recese z Ameriky rozšířila do Evropy, Asie a dál. Protože se domnívám, že dopad teroristického útoku na hospodářství bude malý, výsledky světové ekonomiky v roce 2002 a dalších obdobích budou záviset zejména na tom, jak rychle se Spojené státy dostanou z dlouhodobé, avšak nehluboké recese. Federální rezervní systém (Fed) pod vedením Alana Greenspana naštěstí včas a opakovaně podnikl kroky ke snížení úrokových měr a zvýšení tempa růstu peněžní nabídky a likvidity.
Tyto kroky spolu s velkou vnitřní silou americké ekonomiky, jež spočívá v lidském kapitálu a podnikavosti, ukončí recesi během roku 2002. Kdy přesně se tak stane, je těžké předpovědět, neočekávám však, že by to trvalo déle než první dvě čtvrtletí. Ačkoli se průmyslová produkce již zhruba rok snižuje, dopady tohoto poklesu jsou menší než v minulosti, neboť se na tvorbě národního produktu USA podílí mnohem méně než dříve. Navíc je už možná zpomalení průmyslové výroby z větší části překonáno.
Odvětví služeb a stavebnictví si vedou dobře, a přestože nezaměstnanost rychle stoupá, stále nepřekročila hranici šesti procent. To není špatné, vezmeme-li v úvahu, že ještě nedávno ekonomové zastávali názor, že šest, nebo dokonce sedm procent je v moderní ekonomice úroveň plné zaměstnanosti.
Někteří komentátoři vyjadřují obavy, že americké hospodářství bude v průběhu nadcházejícího desetiletí kopírovat slabý výkon Japonska v letech devadesátých, protože v obou zemích až příliš vzkvétaly trhy cenných papírů a zrychlovalo se tempo růstu investic. Domnívám se, že toto srovnání je nesprávné, neboť obě ekonomiky se liší v samých základech. Fed byl ve svých aktivitách mnohem rychlejší než Japonci, a to nejen při snižování úrokové míry, ale i při zvýšení tempa růstu peněžní nabídky a likvidity.
Japonský bankovní sytém navíc byl a stále je v zásadě nezdravý, neboť některé velké banky vykazují zápornou hodnotu čistého obchodního jmění. Oproti tomu většina amerických bank a dalších finančních institucí stojí pevně na nohou a může pohotově zvyšovat úvěrovou angažovanost a vlastní jmění. Americká ekonomika, byť příliš regulovaná, je ve srovnání s japonskou vysoce flexibilní, zvláště v odvětví služeb a stavebnictví.
Japonské vedení se pokusilo o fiskální stimul, ale tato opatření při pokusu o nastartování ekonomiky zcela selhala a zvýšila podíl veřejného dluhu na hrubém domácím produktu na velmi vysokou úroveň. V americkém Kongresu můžeme pozorovat podobný tlak na využití recese jako záminky pro zvýšení veřejných výdajů a snížení daní ve snaze získat náklonnost významných zájmových skupin.
Nemyslím si, že snižování daní nebo zvyšování veřejných výdajů jsou užitečné nástroje na podporu krátkodobého oživení ekonomiky. Naopak, pokud budou špatně zacíleny, mohly by obnovu zbrzdit. V budoucnu bude nutné zabránit teroristickým útokům a dalším konfliktům a stimulovat dlouhodobý hospodářský růst prostřednictvím vyšší míry investic a podnikání, a proto jsem zastáncem vyšších výdajů na obranu, jednotnější sazby daně z příjmů a nižšího zdanění kapitálu.
Obvykle jsem skeptický (u poloprázdné sklenice se neraduji, že v ní ještě něco je, a naopak zdůrazním, že polovina chybí). Tentokrát však ne. Věřím, že rok 2002 přinese oživení hospodářského růstu nejen v Americe, ale i v Evropě, Asii i jinde. Hlavním nebezpečím není nějaká inherentní slabina rozvinutých ekonomik nebo snad budoucí teroristické útoky, ačkoli před nimi se musíme mít na pozoru. Riziko tkví ve špatně namířených veřejných výdajích a daňových opatřeních, které působí více zla než užitku.
