Bylo to v druhé polovině třicátých let minulého století. Zrychlující se tempo nové hospodářské konjunktury po dlouhém období deprese kladlo zvýšené požadavky na stávající leteckou dopravu. Bylo jasné, že budoucnost patří velkokapacitním letadlům.
Finanční prostředky státu byly zcela pohlceny Rooseveltovým „Novým údělem“ a očekávat, že vládní fondy budou finančně podporovat nové technologie, nebylo tehdy běžné. Bylo tedy na veřejnosti, aby uspořádala sbírku na celý projekt. „Takové letadlo bude stát milion dolarů. Je to nepředstavitelné, ale - Amerika to dokáže!“ Dnes se můžeme usmát - za takovou částku i s odpočítanou inflací by se nepořídila ani palubní deska stíhačky. Důležité bylo, že výzva doby byla veřejností pochopena a zanedlouho se zrodil Yankee Clipper, předzvěst zcela nové generace dopravních letadel. Clippery daly základ „létajícím pevnostem“, které od poloviny 2. světové války nastolily americkou dominaci na tomto poli, která trvá prakticky dodnes. Je zajímavé, že ruku v ruce s americkými úspěchy na technologickém hřišti, kde - počínaje právě druhou světovou válkou - nechávají Spojené státy své konkurenty daleko za sebou, roste u jejich protivníků podceňování Američanů, hraničící často s opovržením. Celé Německo se octlo v troskách, ale „bombardování bylo prakticky neúčinné“. (To opakovali později i ruští komunisté.) „Účinky atomové bomby se přeceňují.“ (Stalin) „Atomová puma je papírový tygr.“ (Mao Ce Tung). Samozřejmě do doby, než si ji sami opatří. Kdo si dnes ještě připomene Hitlerovo podceňování Spojených států, které podle něj nejsou s to postavit velkou armádu a především dopravit ji na evropský kontinent! Pohledem evropských diktatur vymrskávajícím hospodářské a průmyslové kapacity starého kontinentu na doraz, nasadily USA takové tempo, že muselo brát dech. Hitlerové, Stalinové a jejich pozdější nástupci nikdy nemohli pochopit, že jimi tak opovrhovaná kapitalistická společnost podává neporovnatelné výkony na poli technologického pokroku. A že právě liberálnětržní prostředí umí rychle využít nové technologie k dosažení životní úrovně, která nemá obdoby v lidských dějinách. Ale životní standard po minulé světové válce, tak ochotně přebíraný od Američanů, je pro levicové intelektuály a protiamerické fundamentalisty všeho druhu „konzumní společnost.“ Plivanec ne nepodobný plivancům diktátorů minulého století. Ještě zajímavější pohled na diktátorské protivníky Ameriky - ve skutečnosti protivníky liberálnětržní společnosti - je zjištění, že technologický pokrok v diktaturách, bolševickou počínaje a saddámhusajnovskou konče, je vykoupen životní úrovní, lépe řečeno životní podúrovní celé společnosti. (Severní Korea!) Když od konce padesátých let začaly soupeřit ve studené válce Sověty a USA v oblasti dobývání vesmíru (tím zároveň o přesnost balistických střel a naváděcích zařízení), prakticky všechen technologický pokrok našel ihned uplatnění v běžném životě občanů. Kdo se chce ušklíbat, může: od teflonových pánví až k novodobému zpracování ostří kuchyňských nožů a k miniaturizaci vedoucí k běžnému osobnímu počítači. Jak přízemní! Na druhé straně ještě v čerstvé paměti osud sovětského impéria preferujícího do poslední chvíle příkaznickou ekonomiku, jež je sice schopna udržet po určitou dobu špičkovou technologii, ovšem čím dál víc na úkor života společnosti a posléze vedoucí k neodvratnému kolapsu. Je tedy zřejmé, že nedávná havárie raketoplánu zůstane pro Američany nejen národní tragedií, ale především výzvou. Ne nepodobnou sloganu z třicátých let: Amerika to dokáže! Uvidíme to, co jsme viděli mnohokrát: Zelená novým technologickým postupům, pružná organizace pracovních týmů, zkrátka koncert liberálnětržní ekonomiky, kterou USA prezentují světu v nejčistší podobě.
