Rozhovor Olivera Stonea s Fidelem Castrem o Kubě mlčí
Snímek amerického režiséra Olivera Stonea Comandante se promítal v českých kinech teprve druhý týden, a tak jsem měl jisté obavy, aby bylo dost lístků. Telefonicky jsem si dva rezervoval a do multikina Slovanský dům si pro ně musel přijít o půl hodiny dříve. Pokud ještě platí staré pravidlo, že film se promítá pro minimálně pět platících diváků, měli ostatní v hledišti štěstí, že jsme se ženou pro tento večer dali přednost kubánskému revolucionáři před hokejem. V sále se nás sešlo šest.
Oliver Stone získal od kubánského vůdce Fidela Castra souhlas k třídennímu rozhovoru, z něhož posléze sestříhal devadesátiminutový film. Pár desítek hodin tak Stone mohl nejen natáčet, jak Fidela například nadšeně vítají studenti lékařství, ale zejména mu klást otázky, vyžadovat na ně odpovědi a dokumentovat Castrovy reakce. V tom však režisér selhal.
Oliver Stone totiž kubánského vůdce zřejmě obdivuje. Za každou cenu se chtěl vyhnout nepříjemným a trapným situacím, které vznikají téměř zákonitě, když se kohokoli s máslem na hlavě na to máslo přímo ptáte a nenecháte se odbýt. Z vytvořeného díla je vidět, že oba muži v průběhu natáčení navázali docela vřelý vztah, nicméně o Kubě a o jejím vůdci se toho divák moc nedozvědí.
Když Castro zdůrazňuje úspěchy revolučního školství, pointuje, že na Kubě má i prostitutka univerzitní vzdělání. Stone se však již obratem nezeptá, zda vůdci Ostrova svobody není podezřelé, že univerzitně vzdělané dívky si musejí vydělávat prostitucí. Závažnější je ovšem nepoložení otázek v případě mučení politických protivníků. Nechme stranou, že Stone podobné otázky klade stylem „vaši kritici o vás říkají, že…“. Podstatnější je, že když Fidel Castro vypustí zjevnou lež, že od dob vítězství revoluce nebyl na Kubě nikdo policií mučen, režisér sice zmíní jméno Húbera Matose, ale tím jeho snaha dobrat se pravdivější odpovědi končí. Divákům filmu nebylo připomenuto, kdo byl Matos a co se mu stalo, naopak je nechán prostor pouze Castrovi, aby řekl, že to byl zrádce, který byl odsouzen k dlouholetému žaláři, ale že mučen v žádném případě nebyl. Historik Robert Quirk¨uvádí, že Matos byl majorem v povstalecké Castrově armádě, ale když se po vítězství odvážil Castra kritizovat, skončil před soudem. Dlouhou dobu byl vězněn v cele bez světla o rozměrech třikrát deset stop, kde byl držen nahý a týrán hladem. Sám Castro poté u soudu pronesl sedmihodinovou řeč, kde žádal jeho přísné potrestání. Matos si odseděl dvacet let.
Problém filmu byl zakódován už v jeho vzniku. Zásadní rozhovor s člověkem, který je stále ještě u moci, by neměla dělat osoba, která ho obdivuje či s ním chce udržet alespoň přátelské vztahy. Vůči mocným je třeba být nedůvěřivý a k jejich vysvětlování a proklamovaným motivům skeptický. Jinak se tázající nejen nic nedozví, ale ještě ze sebe udělá šaška. To se Oliveru Stoneovi podařilo.
Rozhovor renomovaného režiséra se stárnoucím kubánským comandantem se kasovním trhákem nestane. Do konce filmu jsme v kině vydrželi čtyři.
Jestli to byl Fidel… Byl-li Fidel Castro tím, kdo hovořil Oliverem Stonem, a nebyl to Fidelův zábavný dvojník, pak se stala vážná věc. Dva slavní muži s rukama od krve – první z Kuby, Angoly a kdoví odkud ještě, a druhý z Vietnamu - se rozhodli na poslední chvíli ještě více proslavit. A to tak, že ačkoli oba celoživotně bojovali na různých frontách za opačná vyznání, padli si nakonec do náručí v nevídaném souznění. Fidel, moudrý strýček s pamětí slona, a Oliver, devótní synovec bez paměti. Anebo si Oliver nemá co pamatovat, protože neví . Nezeptal se, nestudoval a jako čistý list dorazil do Havany, aby udělal, co se jinému nepodařilo. Rozhovor s diktátorem, který rozhovory nedává. Rozpačitý jsem byl, když na české premiéře v Lucerně za mnou do řady usedla delegace kubánské ambasády, ještě rozpačitější pak, když kdosi od filmové společnosti dodal, že Castro oficiálně poděkoval za to, že film jde do českých kin. Seděl jsem, poslouchal posvátné ticho za sebou a přistihl se při pocitu, že bych se neměl nahlas smát. Nevydržel jsem a upřímně se zasmál. Castro pochodující po pracovně, nekuřák, který lidi nemučí, ale domlouvá jim a obdivně se usmívající úspěšný režisér Stone, který se ptá tak, jako by přitakával. „… někteří o vás říkají, že jste trochu hajzl“. Tak filmař několikrát rozpačitě zpochybňuje řečené. A diktátor s úsměvem pokus Američana o nejapnou „investigaci“ mění ve zdařilý žertík. Pak zase přátelsky žertuje režisér, když s úsměvem Castrovi líčí budoucnost, kdy na Kubu přijíždí Bush a Castra vrhá v zapomnění. Fidel se směje a Oliver se směje. (Představuji si, jak režisér si už ve střižně říkal, jak byl v tenhle „vypjatý“ moment statečný.) A publikum se směje – teď klidně nahlas. A když se dva muži s rukama od krve objímají na letišti a jeden druhému lichotí, blamáž pro mě zachraňuje vyhublý kameraman v pozadí, kterému zjevně není úplně po chuti, když mu Fidel vlepí pusu na rozloučenou. Šel jsem na jednoho panáka, dal si tři. Pak jsem na nikoho nemluvil a usnul. Měl jsem sen o Kubě, které vládne roztomilý vousáč, trochu filozof, trochu sukničkář a velký demokrat. Když jsem se ráno probudil, byl jsem rád, že jsem doma v posteli. A ne na pryčně, jako před třemi lety v daleké zemi, kde revoluce prý ještě neskončila…
Jan Bubeník, vězněn na Kubě od 12. ledna do 5. února 2001
