Bojem s černokněžníky si podřezáváme větev
Každý dobře ví, co by se stalo zvířeti, které by po letech strávených v zajetí vypustili do volné přírody, aniž by ho naučili shánět si potravu. Chcíplo by hlady. Proč tedy pořád tolika lidem nedochází nebo nevadí (viz převažující názory v Manažerském barometru na str. 22), jak by dopadly naše církve, kdyby jim stát ze dne na den vrátil finanční nezávislost, o kterou je násilně připravil po únoru 1948, ale nepomohl by jim s adaptací na samostatný způsob obživy? Notabene když v rukou státu zůstává a zřejmě navždy zůstane obrovské množství zabaveného církevního majetku, který tuto obživu kdysi zajišťoval. Zděšení, které vypuklo kvůli plánu vyplatit církvím v rámci restituční tečky padesát až sto miliard korun během padesáti až sto let, je krátkozraké. Jako by křivdu komunistického režimu nebylo správné aspoň částečně napravit. Jako by už dnes stát církvím onu miliardu ročně nedával. Jako by církve byly pro společnost jenom hrabivou přítěží, a nikoli spontánním důsledkem odvěké lidské touhy po „vyšších principech mravních“ a nesmrtelnosti. Jako by také nebylo jasné, že odluka církví od státu je nevyhnutelná a začít se s ní mělo už dávno.
Jak moc stále vězíme v bahně rudého nihilismu se nepozná podle stoupajících křivek kapitalistické ekonomiky. Mnohem víc nás usvědčuje absence úcty a smyslu pro hodnoty, na nichž kdysi vznikla celá evropská, a tedy i česká společnost. Ignorování či neznalost duchovních tradic, nejen křesťanských, u nás dosáhly tragických rozměrů. Kvůli nepořádku a zlodějně ve státě vymýšlíme stovky jalových zákonů, třebaže efektivnější by bylo znát a dodržovat pouhé desatero. Mnohým podnikatelům, kteří sami sebe rádi označují za konzervativce, vadí, že by majetek měli dostat „černokněžníci“, kterým prý jde jenom a pouze o moc. Šlo snad majitelům činžáků o něco vznešenějšího než o činže - přesto restituce domovního fondu nikoho nepohoršovaly. Češi si až příliš často naivně myslí, že kapitalismus založený na morálce a dobrovolné disciplíně funguje přirozeně, aniž by tyto vlastnosti někdo v lidech celoživotně pěstoval. A aniž by to pěstování stálo peníze. To je fikce stejná, jako čekat úrodu jablek, když zároveň porážím jabloň.
Závidíme západní Evropě její blahobyt a nevidíme, jak si tam hýčkají nositele duchovních tradic. Stejné je to ale v Americe (zdalipak americkým byznysmenům leží v žaludku církevní majetek jako nám?) i v muslimském, hinduistickém nebo buddhistickém světě. Převážně pohanští Češi si nepřejícností vůči církvím pod sebou spolu s kořeny řežou i větev.
Je logické, že politici odpovědní za státní kasu teď budou chtít vyrovnávací částku pro církve vyjednat co nejnižší, zatímco církve se vynasnaží o finanční jistotu co nejdelší. V dvojroli jsou Kalouskovi lidovci. Nemohou úplně zradit své církevní spojence, nemohou ale jejich přílišným protežováním diskreditovat ani svého potenciálního spojence koaličního, občanské demokraty. Pro vlastní mechanismus výpočtu částky nechť je vhodným vzorem dělení Československa. Legie úředníků tehdy počítaly majetek, až politici bezohledně narýsovali poměr 2:1. I teď se partajníkům bude hodit cifra spadlá z nebe, aby si nezadali s nepopulárními slovy vracení, renta nebo odškodnění.
Že na církevní uzel došlo až na samém sklonku sociálnědemokratické éry, vlastně při přípravě nové koalice, také dokazuje, jak už je zapotřebí silné vlády. Dosavadní kabinety před nevděčnými tématy typu spoluúčasti ve zdravotnictví nebo školného bezradně přešlapují. Jestli Stanislav Gross něčím jako premiér doopravdy zklamal, tak naprostou nečitelností své politiky. Místo aby stojedničkovou slabost přebil odvážným kousnutím do kyselých ležáků, veřejnost znechucená pasivitou politiků by to ocenila, bojácně mlžil a odsouval. Oč čitelnější je takový lidovecký fundamentalista Jiří Karas: dráždí sice radami, že církve by stamiliardové výživné neměly přijímat, protože jim stát ukradl spižírnu mnohem cennější, jeho pevný postoj je však pro voliče požehnáním.
Jak se koneckonců nedávno potvrdilo, právě Gross a jeho manželka Šárka jsou typickou ukázkou světa, kde prázdno po vytlačených církvích zaplnila jiná mystika: lacinějšího střihu, ale neméně tajemná. Nebo snad není projevem víry, když dealerka firmy na čisticí prostředky s láskou, nadějí a planoucíma očima šíří jako misionář jedinečné produkty svého božského živitele? Jdi, víra v Amway tě uzdravila… Vězíme v této bídě bohužel až po uši premiérovy rodiny.
