Nacionalista Marian Kotleba je produktem bezútěšného a zuboženého Banskobystrického kraje se slavnější minulostí. Po funkci župana dosáhl i na sněmovní křeslo.
S Marianem Kotlebou máme společné jenom jedno – Banskou Bystrici. Nositel magisterského a inženýrského titulu z Univerzity Mateja Bella se tam narodil devět a půl roku poté, co jsem se odtamtud já navždy odstěhoval.
Takže nemá cenu tvrdit, že mám v Banské Bystrici hluboké kořeny – v Praze jsem absolvoval už poslední rok mateřské školky a poté i celé formální vzdělání. Víc času než na Slovensku jsem prožil nejen v Česku, ale i ve Spojených státech. Přesto svoji národnost vnímám, což se projevuje v praxi tak, že když na mě někdo promluví slovensky, odpovím stejným jazykem.
Magda Vášáryová, která hovoří slovensky krásně spisovně, mi kdysi v politicky citlivých dobách před rozpadem federace řekla, že bych to neměl dělat, protože sice mluvím čistě, ale s tak silnou intonací v pražské češtině, že to působí jako rafinovaná provokace. Považuji se za jednoho z nemnoha přežívajících exemplářů funkčně vyhynulého druhu „federálních Slováků“.
Že na Slovensko málo jezdím a že se nijak necítím součástí slovenské politické společnosti, neznamená, že vůči Slovensku nechovám velkou náklonnost. Tamější vývoj prožívám mnohem intenzivněji než průměrný český občan a velmi si přeji jeho úspěch. A o to víc potom bolí sledovat, co nyní zažívá.
Těžařský pupek
Když jsem jako dítě odjížděl, byla Banská Bystrica malé město s pětatřiceti tisíci obyvateli a bez jediného panelového sídliště. Stále se ještě dost podobala tomu, čím kdysi byla – multietnickému provinčnímu centru, které bylo na přelomu 15. a 16. století sídlem největšího těžařského koncernu v Evropě: Ungarisches Unternehmen in Neusohl.
Banská Bystrica se tak tehdy jmenovala a byla pupkem těžby mědi v Evropě, financovaným nejbohatším Evropanem své doby, Jakobem Fuggerem z Augšpurku. Disponovala všemi sociálními strukturami své doby, byla na svou dobu nejen velmi pokročilá, ale i perfektně globalizovaná. Jenže zásoby globálně cenného obsahu došly. Pár set let předtím, než jsem se narodil. Schade.
V mých dětských vzpomínkách je Banská Bystrica krásné staré město, již ne multietnické, ale v historickém jádru naprosto nedotčené. A Slovensko byla v podstatě bukolická, byť chudá země, na prahu opravdové socialistické industrializace.
Přečtěte si komentář Martina Čabana: Hledání českého Kotleby
Když Marian Kotleba chodil do školky, byla Bystrica už skoro dvakrát taková, než když já jsem odjel, přičemž veškerý populační přírůstek pocházel z venkova a žil v panelácích. Industrializace běžela naplno.
Jeden můj bratranec z Bystrice je elektroinženýr, velmi chytrý kluk, pracoval ve výzkumu a pokoušel se úspěšně „reverzně inženýrovat“ integrované obvody propašované přes Rakousko ze Západu. Když dosáhl svého, byla Bystrica na vrcholu, ale režim skončil a s ním i celá fabrika.
Najednou byla úplně zbytečná, protože chipy si mohl každý koupit po hrstech. Celé to snažení pozbylo veškerý smysl. To je příznačné, protože téměř totéž platilo o valné většině ekonomické substance města. V podstatě celá industrializace středního Slovenska byla najednou zastaralá a venkov se díky plynulému vylidňování Slováků „romizoval“.
Beznadějná metamorfóza
Před několika lety jsem projel středním Slovenskem od Spiše až do Maďarska, úmyslně, abych viděl, o čem ten kraj ve svých zapadlých koutech vlastně je. Byla to projížďka nádhernou krajinou s kdysi slovenskými vesnicemi, jež se s různou intenzitou rozpadu metamorfují do romských osad. Konsternovaně jsem zíral na to, co je „moja rodná zem“.
Tohle je Kotlebovo zázemí – zmar, úpadek a menší než malá dávka naděje na velké rozloze. Je to tak nekonečně vzdálené zjevné prosperitě Bratislavy a úspěšnějších částí Slovenska, že jsem strašně chtěl potkat někoho, kdo by věděl, co s tím dělat. Nikoho jsem nenašel.
Čtěte také:
Čtveřice slovenských stran podepsala koaliční smlouvu, hlavní slovo má Smer
Biskupové se vymezili proti Kotlebovi: Víra je neslučitelná s rasismem
