Příspěvek Ricarda Hausmanna stojí za pozornost už jenom kvůli tomu, jak si tento chytrý Venezuelan vyřizuje účty s argentinským jezuitou, toho času papežem Františkem.
Připouštím, že Hausmannův základní argument, o nějž opírá svoji polemiku s papežovými výroky, tedy že za chudobu v rozvojovém světě nemůže „nezřízený“ kapitalismus, ale právě fakt, že tvorbě kapitálu a podnikání obecně jsou často kladeny obrovské překážky, je správný.
Stojí za to se podívat do přehledu Světové banky Doing Business, jak se umisťují chudé země. V první dvacítce zemí nejlépe hodnocených z hlediska souhrnného indexu je pouze jedna, kterou je možné považovat za chudou, a to Gruzie. Naopak ve spodní dvacítce je jediná, která chudá není, a to Venezuela.
Přečtěte si rozhovor s Thomasem Pikettym o jeho knize Kapitál pro 21. století:
Apoštol přiměřené nerovnosti
Tamní rodák Hausmann by mohl vyprávět, jak se to přihodilo, že země s největšími ověřenými ropnými rezervami zároveň patří k nejhůř spravovaným na světě (ne náhodou tamní dvojnásobný prezident Carlos Andrés Pérez označoval ropu za —excremento del diablo“).
Můžete říct, že některé parametry určující celkovou kvalitu podnikatelského prostředí vyžadují dobré fungování institucí a základní infrastruktury (elektřina, dostupnost úvěrů, soudy, katastry), jejichž vybudování stojí peníze, a tak je jaksi z defi nice mají spíše bohaté země.
Nezatěžovat začínající podnikatele papírováním, licencemi a poplatky při zakládání firmy ovšem nestojí nic a tenhle typ reforem lze udělat i v chudé zemi rychle. Takže je to dobrý ukazatel něčeho, co by se dalo nazvat politickým odhodláním. Tady najdete v první dvacítce chudých zemí dost, typicky postkomunistických, ale jenom jednu zemi ze subsaharské Afriky (Burundi) a žádnou z Latinské Ameriky. Naopak ve spodní dvacítce se to hemží subsaharskou Afrikou, ale je tam třeba i Bolívie nebo Venezuela.
Nový svět
Když je většina populace bez regulérního zaměstnání jako v mnoha rozvojových zemích, nevíte úplně přesně, co je příčina a co následek, ale že to nebude žádný med, to je zřejmé. Není-li pravidelná daňová báze, protože téměř nikdo nevykazuje zdanitelný příjem, za co vybudujete instituce a infrastrukturu, jež by vytvořily podmínky pro soukromý kapitál?
Ale když firmám hážete klacky pod nohy, těžko můžete mít prosperující korporátní sektor, který vám tu daňovou základnu vytvoří. Tam, kde se nedaří firmám, nastupuje na jejich místo ryze neformální sektor, který z logiky věci nemůže mít srovnatelnou produktivitu, už kvůli nemožnosti poskytnutí zástavy zajišťující půjčky od bankovního sektoru.
Kde se nejlépe a kde nejhůře podniká? Zvětšíte kliknutím
Investory přilákáte i do zcela nerozvinutého prostředí, koneckonců taková dnešní Bolívie byla svého času zdrojem vskutku mimořádné renty.
Ale to bylo před skoro pěti sty lety, když se tady v roce 1545 objevilo nejvydatnější ložisko stříbra pro španělskou korunu a něco z těch peněz uvízlo i v bolivijském Potosí, které bylo koncem 16. století jedním z nejbohatších a nejvýstavnějších měst v Novém světě. Dneska se vydělávají peníze opravdu někde úplně jinde a na něčem úplně jiném než ve tři sta let vytěžených stříbrných dolech na Cerro Rico.
Nevěřící Marx
Dokonce i v moderní době hraje svoji roli také geografie. Hausmann uvádí jako příklad severomexický stát Nuevo Léon s třímilionovým průmyslovým centrem Monterrey, který má devětkrát vyšší příjem na obyvatele než jihomexický stát Chiapas.
Připusťme ovšem, že pro rozvoj podnikání a zaměstnanosti v organizovaném korporátním sektoru bude výhodou, když za Rio Grande máte Spojené státy a Texas a můžete těžit z obchodních příležitostí daných Severoamerickou zónou volného obchodu (NAFTA), než když je za Río Usumacinta vaším sousedem ještě chudší Guatemala…
Hausmann má pravdu, když zdůrazňuje, že nejhůř na tom jsou ty země, kam kapitalistická organizace výroby propojující zdroje s penězi nedorazila, nikoli ty, kde kapitalismus „bezuzdně řádí“ a do cesty mu nejsou kladeny zbytečné překážky. Nejlepší podmínky pro byznys v již citovaném žebříčku si tradičně udržuje kdysi chudý ostrov v Malackém průlivu – Singapur.
Srovnání zemí z mapy výše dle HDP na hlavu. Zvětšíte kliknutím
Jeho bezprecedentní růstová dráha nenastala za Britů, ale až poté, co odešli, ba dokonce až poté, co byl ostrov donucen vyhlásit před padesáti lety samostatnost, vyhozen z Malajsijské federace. Podle pamětníků to nedávno zesnulý singapurský „otec zakladatel“ Li Kuang-jao tehdy hořce oplakal.
Pak začali přemýšlet, jak naložit s nastalou situací, obklopeni nepřátelským prostředím, kromě přístavu žádných velkých výhod nemajíce. Dopracovali se s autoritářskou, ale zcela nezkorumpovanou vládou k jedné z nejvyšších životních úrovní na světě. Marx by nevěřil svým očím.
Čtěte také:
Ilona Švihlíková: Největším nepřítelem kapitalismu je kapitál sám
OECD: Propast mezi bohatými a chudými se prohlubuje
