Svůj první mezinárodní šachový turnaj sehrál Anatolij Karpov v Třinci v bývalém socialistickém Československu. Tehdy mu bylo pouhých patnáct let, ale s přehledem porážel dospělé hráče. Později se z něj stal šachový velmistr a světová jednička.
Kromě šachů ale Karpova vždy zajímala politika a na rozdíl od rivala Kasparova je zastáncem režimu prezidenta Vladimira Putina. „Jelcin byl v podstatě na hranici toho rozvalit nejen Sovětský svaz, ale i Rusko,“ říká jeden z největších šachistů všech dob.
E15: Vy jste se narodil a vyrostl ve Zlatoustu na Urale. Kdo vás v této odlehlé výspě k šachu přivedl?
Můj otec měl velice rád šachy, hrál je s přáteli. Já jsem je sledoval a projevoval jsem zájem, prosil je, aby mě naučili hrát. O šachy jsem se začal zajímat, když mi bylo asi tři a půl roku. Rodiče si ale mysleli, že pro takto malé dítě je to moc složitá hra. A tak mi šachy nejdříve sloužily jako hračky. Narodil jsem se v těžké době v roce 1951 – hračky tehdy nebyly.
Figurky koní tedy byly má kavalerie, věže zas pušky, deska pak byla rozdělené bitevní pole. Ve čtyřech letech jsem byl nemocný a ležel v posteli, o něčem jsem přemýšlel. Matka si toho všimla, myslela si, že mám u sebe šachy, a vyprávěla to otci. Tehdy se rozhodli, že je lepší mě naučit šachům, než si sám něco začnu vymýšlet. Tak mě otec začal učit. Ale já už jsem tehdy mnohá pravidla znal, stačil jsem je vysledovat a odkoukat.
E15: Ve čtyřech letech?
Vlastně mi bylo tehdy ještě o něco méně. Odkoukal a uchoval jsem si pro sebe skoro všechna pravidla, která se dala logicky vysvětlit. Tedy až na několik „umělých“, jak jim říkáme, třeba rošáda anebo úvodní tah pěšcem.
E15: Takže první hru jste si zahrál s otcem?
Ano. Nejdříve jsme nehráli do konce, neboť bylo potřeba zvyknout si. Později už se nezastavoval a hráli jsme na vítězství. Možná nejdřív nehrál s maximálním nasazením a nevyužíval všechny tahy, aby ta partie byla delší.
E15: Tehdy ve Zlatoustu byly šachy populární?
Šachy byly velice populární mezi dětmi i dospělými.
Rusko šachům zaslíbené
E15: Když se dneska v Česku podívám kolem sebe, neznám žádné dítě, které by hrálo šachy, je to tak i v Rusku?
V Rusku se šachy hrají. Řekl bych, že popularitu ztratily profesionální šachy. Co se týká šachů ve školách, vyučují se nyní mnohem intenzivněji. Dříve šachy nebyly ve školách vůbec.
E15: V Rusku?
Nejen v Rusku, ale celosvětově. Šachy byly zařazeny do školních programů na základě usnesení vlád několika evropských a mimoevropských států. První bylo rozhodnutí vlády Srbska, pak Brazílie, Turecka, Švédska. V Rusku existují dva direktivní dokumenty ministerstva školství podepsané ministrem, které šachy do školních programů doporučují. V minulém roce se uskutečnilo zasedání evropského parlamentu, které podpořilo zařazení šachu do školních programů v rámci EU. Zároveň šachy ve školách podpořilo UNESCO. Česká republika je tedy asi prozatím na chvostu.
E15: Co se podle vás děti mohou prostřednictvím šachu naučit?
Šachy učí správně myslet, rozvíjejí logiku a strategii. Prostřednictvím jiných předmětů se to učí mnohem složitěji. Šachy rozvíjejí paměť. Učí také kontrolovat čas. Je dokazatelný velký rozdíl v disciplíně mezi třídami a školami, které šachy zařadily do svých programů, a těmi, kteří tak neučinili. No a pak je zde sociální rozměr a sociální význam, dnes velice aktuální.
Šachy absolutně nejdou dohromady s drogami. Před devíti lety jsme spustili program v USA – šachy proti drogám. Na zahajovacím ceremoniálu program z ruské strany uváděl a prezentoval pan Gorbačov, bohužel se nemohl zúčastnit osobně, ale program přivítal a podpořil i exprezident USA Carter. Sociální význam šachů se tedy zvýšil, sportovní a profesní prestiž se naopak snížila. Dle mého názoru to způsobily velké chyby na straně vedení Mezinárodní šachové federace.
E15: Není jedním z důvodů úpadku prestiže mezinárodního šachu to, že během studené války šachu pomáhala rivalita mezi Amerikou a Sovětským svazem?
To si nemyslím. To je problém tisku, ten v šachu viděl boj systémů. Možná právě to vedlo ke snížení zájmu o šachy.
E15: Takže jste měl dobré vztahy se západními šachisty?
Výborné. Mám dlouholeté přátelské vztahy s panem Kaválkem (bývalý šachový velmistr, který v roce 1968 emigroval na Západ – pozn. red.). Naše vztahy pokračovaly i po jeho odjezdu do USA, hrál jsem s ním na turnajích, i když se to tehdy nesmělo, a neměl jsem s tím žádný problém. Bylo to po okupaci v roce 1968, kdy odjel z Československa. Ale byli jsme přátelé a naše přátelství pokračuje i nyní.
E15: Bavil jste se s panem Kaválkem o politice, o roce 1968?
On odjel, protože jeho otec tehdy pracoval v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově. Lubomír se politikou tehdy nezabýval, udělal prohlášení, že odjíždí z osobních důvodů. A podle mě to bylo správné rozhodnutí, neboť jinak by nemohl hrát šachy. Když jsme spolu poprvé hráli na turnaji, já jsem byl dost mladý, bylo mi 19 let. Tehdy mi radili odjet z tohoto turnaje. Zeptal jsem se, jaký je důvod. Protože tam hraje pan Kaválek, odpověděli mi. Tak jsem řekl, že je to můj přítel, nevidím žádný důvod, proč odjíždět a nehrát s ním.
České magnetické šachy jako talisman
E15: Svůj první mezinárodní turnaj jste sehrál v Třinci, pamatujete si to?
Pamatuji si to velice dobře. Měli jsme tři dny zpoždění. V Moskvě strašně sněžilo, od té doby jsem takovou vánici nikdy nezažil. Letiště bylo kvůli sněžení zavřené na tři dny. Také bylo zajímavé, že v naší federaci se spletli a považovali tento turnaj za juniorský, on byl ale mužský. Vzhledem tomu, že federace ho považovala za juniorský, vyslala mě. Bylo mi tehdy 15 a mému kolegovi Viktoru Kuprejčikovi 17.
Když jsme přijeli do Ostravy a setkali se s organizátory, byli velice překvapeni. Ale už jsme tam byli, bylo pozdě něco měnit, žádnou náhradu neměli. Museli jsme hrát dvě partie denně první tři dny. První dva dny jsem hrál s nejsilnějšími soupeři – reprezentanty studentského národního mužstva Československa.
V té době mezi české šachové špičky patřili Hort, Filip, Pachman, Kaválek, Jansa. Byla to vysoká úroveň hráčů a z prvních čtyř partií jsem vyhrál tři. Pamatuji si, že i lidé, kteří šachy nehrají, třeba slévači, se chodili dívat, jak malý kluk poráží velikány. Byl to můj první vyhraný mezinárodní turnaj. Tehdy jsem vlastně v Čechách vyhrál svůj „zájezd“ do profesního života.
E15: Co jste tehdy obdržel za odměnu?
Tehdy byly prémie poměrně malé, přesně si to nepamatuji, ale něco v ekvivalentu sto rublů a českou vázu. Tu má moje maminka doteď doma. Mámě jsem tehdy koupil boty a pro sebe výborné české magnetické šachy. Nevím, proč je přestali vyrábět, neboť to byly nejlepší šachy na světě. Měly dobrou velikost, dobrou hrací desku, byly výborné na cesty. Tyto šachy se mnou putovaly všude, kde jsem byl od roku 66 do roku 85. Tehdy hrací deska časté používání nevydržela a rozbila se. Dá se říct, že to byl jako můj talisman po dobu skoro dvaceti let. Tyto šachy se v Česku přestaly vyrábět někdy v roce 2000.
E15: Zajímavé, to by mohl být impulz pro nějakého výrobce, aby se toho chytil?
Nutno dodat, že s postupem času se podle mě zhoršil design. Změnily se figurky, podle mě k horšímu. Asi se výrobci také oslabily vztahy a chyběl odbyt. Nicméně si myslím, že kdyby se dnes vrátili k původní verzi, tak při dostatečné reklamě a marketingu by nebyl problém prodávat takové šachy na světovém trhu.
Známá tvář má k politice blízko
E15: Vy jste kromě šachů dost aktivní i jinde: angažujete se v řadě mezinárodních organizací, politice. Kdo je tedy Anatolij Karpov mimo 12. šachového velmistra?
Šachista i pro úspěch v šachu potřebuje dobré vzdělání a široký rozhled. Mimo to je dobré vzdělání pojistkou, kdyby se nepodařila šachová dráha. Ale celkově, lidi s omezeným rozhledem a intelektem vlastně mají menší šanci na úspěch. Moje úspěchy v šachách, umocněné mým mladistvým věkem, mi logicky zajistily angažování ve společenském životě. Když jsem se stal mistrem světa v šachu, měl jsem sérii zájezdů do Francie, Argentiny, Itálie. A díky této činnosti jsem se dostal do povědomí a stal se známým. A když v roce 1981 zemřel skvělý ruský spisovatel, hrdina Sovětského svazu Boris Polevoj, který byl zároveň v čele Fondu míru, tuto funkci nabídli mně.
Bylo to velice překvapivé, neboť mi tehdy nebylo ani 31. A tím spíš když jsem se podíval na obsazení vedení, kdy nejaktivnějšími členy fondu byli veteráni druhé světové války. Tehdy bylo už 36 let po válce, že průměrný věk ve vedení organizace byl kolem 60 let. Dodneška stojím v čele této organizace, ta jenom trochu změnila svoji tvář.
E15: Co je hlavní náplní činnosti této organizace?
Organizujeme mezinárodní konference, máme také ekologické programy. Díky své činnosti v oblasti ekologie jsem již 14 let prezidentem ruského ekologického fondu. Máme také dětské programy
E15: Program dětských šachových škol Karpova je částí Fondu mírů?
Není to zcela program Fondu míru, ale částečně ano. Moje školy, tedy ty, kteří nosí mé jméno, jsou zastoupeny ve 32 státech a 36 regionech a oblastech Ruska. Jsou to buď specializované školy pro talentované děti, anebo školy pro začátečníky. A pak je tu činnost pro zapojení šachu do školních programů – tedy výuka ve všeobecně vzdělávacích školách. Dva typy mých škol jsou zastoupeny v Praze. Jedna v Buštěhradu, kde jsem předevčírem byl. Tam je založena speciální šachová třída. A pro děti, které mají zvláštní zájem o šachy, jsme otevřeli školu v Ruském středisku vědy a kultury v Praze.
Putin dokázal zachovat Rusko
E15: Byl jste politicky aktivní v době Gorbačova, Jelcina i Putina. Jak je hodnotíte?
Srovnávat to lze těžko. Startovací pozice a podmínky byly zcela rozlišné. Byl jsem poslancem v období Michaila Gorbačova, ale nebyl jsem si s ním blízký. Jako člověk se mi ale zdál sympatický. A když skončil jeho prezidentský mandát, tak jsme se spřátelili a přátelíme se dodnes. Ale bohužel, jak říkal můj otec, dobrý člověk ještě není profese.
Gorbačov pustil výchozí náskok, převahu a sílu moci, kterou měl, a prohrál proti Jelcinovi, který se ukázal jako mnohem silnější osobnost. Jelcin toho udělal mnoho, aby oslabil pozice Gorbačova a vedení státu – já jsem toho byl svědkem. Osobně si myslím, že ústřední role Jelcina byla v rozpadu Sovětského svazu. Můžeme samozřejmě říct, že tam byly i nějaké ekonomické předpoklady, ale politicky je to jednoznačně práce Jelcina.
Především proto, že Jelcin tehdy mohl být prezidentem Sovětského svazu a šlo to udělat poměrně jednoduše. Kravčuk mohl být zvolen prezidentem Ukrajiny a Nazarbajev Kazachstánu. Ale centrální moc byla natolik oslabena, že oni nechtěli být prezidenty v rámci Sovětského svazu. Zároveň nechtěli trpět někoho nad sebou. Takže politicky byla situace vykonstruovaná tak, že pro ně bylo jednodušší rozvalit svaz než ho zachovat, což také udělali.
E15: A Putin?
Osobně si ho cením za to, že zachoval Rusko. Jelcin byl v podstatě na hranici toho rozvalit nejen Sovětský svaz, ale i Rusko. Za Jelcina už začaly kolovat řeči, že se vytvoří Uralská republika atd. Tak jako to bylo za občanské války. Když přišel Putin, poměrně rychle ukončil veškerá podobná politická hnutí, a vyšlo jasně najevo, že Rusko jako jednotný stát funguje a bude zachováno. V tomto si myslím, že svět význam Putina nedoceňuje, stejně jako nedoceňuje dopad tehdejší situace – tedy následky možného rozpadu Ruska. Myslím si, že rozpad Ruska by byl pro svět rovnocenný následkům obrovského meteoritu, který by rozdělil Zemi.
E15: Nemůžu se nezeptat na Garryho Kasparova, vašeho šachového rivala. Ten zvolil opačnou strategii – protestuje proti vládě, usiluje o změnu. Vy se naopak ve stávajícím režimu snažíte něčeho dosáhnout. Myslíte si, že je to lepší strategie?
Měl jsem mnoho možností odjet z Ruska a Sovětského svazu a nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Žiju v Moskvě, jsem zkrátka ruský člověk tělem i duší a chci, aby Rusko bylo jednotné a silné. Možná u Kasparova je to otázka i toho, že se nenarodil v samotném Rusku, ale v Ázerbájdžánu. Má své ruské a nejen ruské aktivity. A s Ruskem není spojen tak hluboce jako já. A co se týče šachu, já jsem nikdy nehrál pro publikum.
E15: Kontroverzi vyvolala velká kauza kolem zákonu o adopci ruských dětí v USA. Vy jste pro něj v Dumě hlasoval. Proč?
Nejprve bych se chtěl ujistit, že vámi přečtené informace skutečně odrážejí jádro věci. Neboť jsem pochopil při svých pobytech ve Francii, Německu se v Evropě, že se tato otázka někdy v Evropě komunikuje tak, že jsme hlasovali proti adopci dětí ve světě. Jedná se ale o dvoustranné vztahy mezi Ruskem a USA. Vůbec nemáme obavu o bezpečnost dětí ve Francii, Španělsku, Německu – tedy státech EU. Tam platí zákon, plní se vzájemné dohody a vše funguje. Co se týká USA, začali jsme mít velké pochybnosti o bezpečí dětí, protože je hodně případů jejich úmrtí. Rodiče, kteří dopustili smrt dítěte, nebo měli přímé zavinění na úmrtí, nejsou potrestáni v souladu s americkými zákony tak, jak by byli trestáni za smrt amerického dítěte.
E15: Vy také působíte ve vědě, zajímáte se o inovace. V jaké technologické oblasti je podle vás Rusko silné?
Určitě jaderná energetika, vesmír. Zrovna včera jsme s panem Vladimírem Remkem oslavili 35. výročí společného letu do vesmíru. V mnoha závodech, které se zprivatizovaly za Jelcina, ale leží stohy vědeckých prací, o kterých se vůbec neví. Tyto věci nikdy nebyly uvedeny do provozu, nebyly dotaženy k patentu. To je Achillova pata vědecké činnosti v Rusku. Ale věřím v lepší budoucnost.
Anatolij Karpov (61)
Ruský šachový velmistr Anatolij Karpov je jedním z nejúspěšnějších šachistů všech dob. Karpov se stal světovým šampionem v roce 1975 a titul držel deset let – dokud ho v roce 1985 nesesadil jeho největší rival Garry Kasparov. Karpov znovu získal titul FIDE v letech 1993 až 1999, kdy se Kasparov rozešel s Mezinárodní šachistickou organizací. Anatolij Karpov je také dlouhodobě politicky aktivní: byl sovětským poslancem, nyní je poslancem Dumy. Na rozdíl od svého šachového rivala Kasparova je Karpov zastáncem současného ruského prezidenta Vladimira Putina.
