Krach na newyorské burze vyvrcholil v pondělí a úterý roku 1929, kdy americké akcie nemohly najít své dno. Začala největší hospodářská krize moderní éry, která zasáhla celý západní svět včetně Československa.
Na konci dvacátých let 20. století se zdálo, že optimismus je bezbřehý. Každý chtěl zbohatnout na prudce rostoucím akciovém trhu. Investoři si půjčovali peníze od bank, aby se mohli svézt na spekulační vlně. Vždyť jen mezi květnem a zářím 1929 se index průmyslových podniků Dow Jones zvedl o neuvěřitelných dvacet procent. Tehdy slavný ekonom Irving Fisher prohlásil, že „ceny akcií zdá se dosáhly trvale vysoké úrovně“.
Fischer se však mýlil a pošramocená reputace ho provázela do konce života. První propad přišel 24. října, kdy se však newyorští bankéři spojili, aby masivními nákupy pokles akcií odvrátili. Ale už po víkendu na „černé“ pondělí a úterý 28. a 29. října se trhy zřítily o 13, respektive o 12 procent. Začala nefalšovaná panika výprodeje a nešťastných osudů.
Bankovní krize
Proč byla Velká hospodářská krize tak ničivá? Nejenže ve Spojených státech a západní Evropě přišlo množství lidí na mizinu po propadu akciového trhu, ale následná ekonomická deprese uvrhla do bídy široké vrstvy obyvatelstva, které kvůli nezaměstnanosti nemělo dostatečné příjmy, nebo se mu kvůli deflaci neúměrně zvýšily dluhy.
Obáváte se další ekonomické krize?
Podobná situace v menším měřítku se přitom nedávno odehrála v Řecku, které kvůli nemožnosti devalvovat společnou měnu muselo hledat cestu z krize tzv. vnitřní devalvací, tj. snižováním cen práce a zboží. Lidé, jimž klesaly příjmy, ztráceli perspektivu lepšího života a houfně odcházeli ze země. V případě světové krize, která začala pádem trhů v říjnu 1929, a zachvátila celý západní svět, však nebylo úniku. Prosperita se na dlouhé roky vypařila.
Zástupci ekonomické profese se dosud přou, co bylo příčinou Velké hospodářské krize. Monetaristé tvrdí, že na vině byla špatná měnová politika, nízké úrokové sazby, které umožnily šílenství na akciových trzích, kde lidé obchodovali masivně na úvěr, a následně snižování peněžní zásoby, které otřesenou ekonomiku dále utlumilo. Keynesovci poukazují na nedostatečně podporovanou poptávku, nedostatek veřejných programů, které by znovu nastartovaly ekonomický stroj.
Faktem je, že ekonomika ve Spojených státech začala zpomalovat už před krachem akciového trhu. Od června 1929 klesala průmyslová produkce z 127 bodů na říjnových 117, což se týkalo především automobilového průmyslu – zatímco v březnu 1929 se vyrobilo 660 tisíc vozů, v říjnu už jen 319 tisíc a v prosinci pak 92 500. Takto prudký propad nemůže mít na svědomí jen manipulace s množstvím peněz v ekonomice, ani změna investiční politiky státu.
Americký ekonom Charles Kindelberger, který proslul hlavně knihou Manias, Panics and Crashes. A History of Financial Crisis z roku 1978, upozorňuje, že monetaristé ani Keynesovci nevěnují vůbec pozornost roli bankovního sektoru. Svorně většinou opomíjí fakt, že úvěrový systém, na němž je založena moderní ekonomika, je inherentně nestabilní. Kindelberger (a jeho souputníci jako Hyman Minsky) tvrdí, že právě tato vlastnost peněz hrála velkou roli při tom, že krize 1929 trvala tak dlouho a byla tak hluboká.
Minského moment
Jde o tento mechanismus: peníze nevytvářejí jen státy, ale také banky a úvěrové instituce obecně – moderní peněžní systém je hybridní. Udělení úvěru bankou není nic jiného než vytvoření nových peněz, které jsou v momentě splacení úvěru zase „zničeny“. V dobách konjunktury banky udělují množství nových úvěrů bez ohledu na reálné tempo růstu ekonomiky na základě optimismu spotřebitelů, firem i samotných bankéřů. V dobách krize pak tento systém zamrzá, likvidita se vypaří. Ti, kdo nemohou splácet svůj úvěr, se nemají na koho obrátit pro refinancování či prolongaci splátek.
Americká veřejnost, která nezřídka nakupovala akcie na úvěr, aby vydělala na prudce rostoucím trhu, si na konci října 1929 uvědomila, že akcie, které tak překotně rostly, nemají tak vysokou cenu a bude lepší držet peníze v hotovosti. Začal masivní výprodej. Přišel Minského moment, okamžik, kdy se důvěra investorů propadne a spustí se krize.
Vývoj amerického indexu Dow Jones za 100 let:
Zdroj: Macrotrends.net
Deflační spirála si pak začala vybírat svou daň. Nejprve se do potíží dostali samotní investoři, kteří obchodovali na úvěr. Banky okamžitě zareagovaly zpřísněním úvěrové politiky, což vlnu nedostatečné likvidity převedlo do ekonomiky. Kratší úvěry se neobnovovaly, přišla panika a hromadění peněz, pro které John Maynard Keynes zavedl pojem preference likvidity.
Dnešní svět je na likviditě mnohem závislejší než ten tehdejší už z prostého důvodu, že finanční sektor je násobně větší. Je také násobně křehčí. Paniku přitom paradoxně rád vyvolává rovněž jeden z nejmocnějších mužů světa, americký prezident Donald Trump svými nečekanými tweety, které s radostí variuje podle svého rozpoložení. Dědictvím nedostatečné likvidity po poslední velké krizi, Velké hospodářské recesi z let 2007/2008, jsou nafouknuté bilance centrálních bank, které se snaží udržovat na trzích důvěru a optimismus v další pozitivní vývoj. Úrokové sazby klesají do záporu, aby firmy, státy i jednotlivci víc investovali, nicméně ekonomika neroste podle očekávání.
Pýcha intelektu
Možná se mezi dneškem a třicátými léty 20. století nabízí analogie zpomalujícího automobilového průmyslu, který v současnosti brzdí hlavně v Německu a Trump ho může znásobit plánovaným zavedením cel na dovoz automobilů a autodílů z Evropy do Ameriky. Spouštěčů krize může být mnoho, situace není o nic přehlednější než v roce 1929. Líbí se mi teorie jednoho dlouholetého správce aktiv tuzemských boháčů: „Zachvátila nás pýcha intelektu. Myslíme si, že přechytračíme přirozený běh věcí, ale to se nestane.“
Ceny aktiv se tak znovu jednou zhroutí. Zákony finančních krizí jsou neúprosné a krize mají svou anatomii. „Spekulativní mánie jsou zintenzivňovány peněžní a úvěrovou expanzí nebo možná, v některých případech, je peněžní a úvěrová expanze jejich spouštěčem,“ říká Kindelberger. Platilo to u tulipánové horečky, ve Velké hospodářské krizi i Velké recesi a platí to stále.
