Jednou z velkých výhod historiků ve srovnání s ostatními vědci je, že většinou aspoň tuší, jak jejich bádání dopadne. Zkoumáme-li například dětství takového Reinharda Heydricha, můžeme relativně bezpečně pást po událostech, jež potvrzují jeho chladnou zavilost, protože víme, že se nespleteme. A naopak, naše mysl je trénovaná, aby se v minulosti sira Winstona Churchilla snažila odhalit dosud nepopsaný detail jeho rozhodnosti tváří v tvář protivenstvím.
Známe to všichni. Mozek nás odměňuje za rozpoznání skrytého vzorce, s tím mnoho nenaděláme. Zkuste hodit špendlík na koberec: za živého boha jej nebudete schopni nalézt, jakmile jej však jednou spatříte, připadá vám, že jeho hlavička doslova svítí. A kdo ji přesto nevidí, musí být naprostý idiot.
Nebylo by proto namístě tvrdit, že lidé zabývající se dějinami tohoto jevu zneužívají nějak obzvlášť cynicky. Ale těžko také popřít, že co je pro každého z nich relativní individuální výhodou, je pro jejich disciplínu jako celek naopak handicapem. Protože každý vidí především to, za co je svým mozkem odměněn, je historie velmi nespolehlivou interpretací minulosti.
300 milionů ilegálů
Zvykli jsme si na to a říkáme s lehkým povzdechem, že dějiny píšou vítězové. Připadá nám srozumitelné, že Sparťan Menelaos vidí spor o unesenou manželku Helenu jinak než vrchní trojský velitel Hektor a že Lev Tolstoj a Honoré de Balzac se budou v pohledu na Napoleona lišit.
Přečtěte si také o demografické situaci v Africe:
Skvěle to vystihl Barack Obama v odpovědi na otázku, kolik je v Americe ilegálních přistěhovalců. „Záleží na tom, koho se ptáte. Původní obyvatelé vám řeknou, že 300 milionů,“ odpověděl Obama. Oněch 300 milionů Američanů si o sobě samozřejmě nemyslí, že je na nich cokoli ilegálního.
Kolektivní lidská paměť tak upravuje záznam minulosti do uchopitelných kauzálních řetězců, stejně jako tak bezděčně činí každá individuální lidská paměť. V zájmu zachování vlastní příčetnosti jsme se tato zkreslení naučili přijímat téměř bez povšimnutí. Když těsně vyhrajeme fotbalový zápas, je to proto, že jsme výborná parta; pokud by týž zápas dopadl náhodou obráceně, bylo by to proto, že mužstvo netáhlo za jeden provaz, slýcháme ob týden a ani už nás nenapadne za takový nesmysl někoho proplesknout, ačkoli by se to jinak nabízelo.
Jenže pak přijde takový Robert Mugabe - a máme problém. Nyní když se po pětadevadesáti letech uzavřel fyzický, pozemský život tohoto nevšedního politika, zbývá nám ostatním vyjít s metafyzickou, věčnou stránkou jeho existence.
Přečtěte si esej: Krvavé a zapomenuté
Abychom toho byli schopni, potřebujeme vysvětlit Mugabeho působení v tomto slzavém údolí. Avšak nejen to: potřebujeme je vysvětlit tak, aby to odpovídalo našim představám o světě. Jinými slovy, potřebujeme zapnout zmíněný generátor retroaktivní kauzality na plný plyn. A on se jako na potvoru zadrhne.
Už první, základní otázka marně hledá dobrou odpověď. Kdo má psát jeho dějiny? Kdo je v brutálním, zamotaném příběhu Roberta Mugabeho vítězem? Snad Grace, jeho písařka, milenka, manželka a následnice (to poslední se nepodařilo dotáhnout)? Spíše nikoli; bude mít co dělat, aby ze země vyvedla dost peněz a dožila někde, kde o ni budou stát. Co je dost peněz, není jisté. Za prvních osm let svého prvnědámování utratila na běžné výdaje pět milionů dolarů, píše britský The Daily Telegraph. To je zábavné číslo; vychází to na nějakých 1700 dolarů denně, což je zhruba o pětinu více, než kolik tehdy v zemi činil roční HDP na hlavu. A odkud že ty peníze brala? Inu, z centrální banky přece.
Bratři ve zbrani
Na Grace tedy spoléhat nebudeme. Kdo dál? Současný prezident Emmerson Mnangagwa bude také našlapovat velmi opatrně. Je koneckonců celoživotním Mugabeho parťákem a u moci je dnes jenom proto, že se generálové před dvěma lety dohodli, že nenechají vládnout právě zmíněnou první dámu. Mnangagwa měl být zárukou, že „země nebude prodělávat otřesy“. Co to znamená? Že generálové nepřijdou o koryta. Emmerson dělá, co může; například letos v lednu odstřihl celou zemi od internetu a od té doby jej pouští jenom někdy, jenom některé stránky a jenom někomu.
Mugabeho nástupce tedy má plné ruce jiné práce, ale možná by stálo za to optat se někoho z opozice. Morgan Tsvangirai by se nabízel jako dobrá volba. V mládí se aktivně podílel na masakrech Gukurahundi, jimiž Mugabe zlikvidoval základnu konkurenčního vůdce jménem Joshua Nkomo na území Matabeleland v západní části země. Dvacet tisíc civilistů sem, dvacet tisíc tam.
Tsvangirai v partajním žebříčku pěkně stoupal a dobře se mu vedlo, stal se dokonce šéfem odborů. Postupně se však linii vládnoucí partaje ZANU-PF začal vzdalovat, až si v roce 1999 založil opoziční stranu Hnutí za demokratickou změnu. A začalo se mu vést podstatně hůře. Když loni zemřel, byla řeč o tom, že se nikdy úplně nevzpamatoval z mučení, jež mu uštědřili Mugabeho hoši v roce 2008 poté, co Tsvangirai dostal nejvíce hlasů v prezidentských volbách (ale Mugabe řekl, že vyhrál on sám).
Naopak ještě žije senátor David Coltart, právník přes lidská práva, který se v roce 2009 dostal s Tsvangiraiovým hnutím do vlády coby ministr školství. Za čtyři roky ve funkci zastavil učitelské stávky, zavedl osnovy, mnohde první od počátku 80. let, a podle všeho zachránil vzdělávací systém před totálním rozpadem. „Čítám leckde, že Mugabeho smrt je koncem jedné éry, a nesouhlasím s tím“ napsal nedávno na Twitteru. „Násilí, jemuž byl Mugabe oddán celý život, a masivní korupce jsou určujícími znaky nového režimu od roku 2017, stejně jako byly určujícími znaky režimu starého.“
Jak se vyvedli potomci největších diktátorů 20. a 21. století. Přečtěte si v eseji:
Maminka v domácnosti, tatínek diktátor
Coltart je zajímavý tím, že je jedním z pouhých asi dvaceti tisíc bělochů, kteří vydrželi v zemi charakterizované antipatií vůči bývalým kolonizátorům. Mimochodem před třemi lety vydal paměti nazvané Boj pokračuje, jež jsou velmi rezervovanou kronikou dějin Zimbabwe od poloviny 60. let do roku 2013; poučné čtení. Co víc, Coltart je jedním ze čtyř bělochů, kteří se od roku 1990 (kdy zmizela příslušná parlamentní kvóta, pozůstatek dřívějšího flagrantně protičernošského uspořádání) udrželi ve vysoké politice. To je za daných podmínek úctyhodný výkon, ale označení „vítěz“ by bylo nadnesené.
80miliardová inflace
Mezi obyčejnými Zimbabwany také mnoho vítězů nenajdeme. Netřeba čtenáře mořit statistikami o HDP, o 80 miliardách procent meziměsíční inflace (to není překlep), o každém osmém dospělém člověku nakaženém HIV a podobných radostech. Snad postačí uvést, že když Mugabe v roce 1980 přebíral moc, byla průměrná očekávaná délka dožití v zemi 57,8 roku. V roce 2006 (podle New York Times, údaje z dalších zdrojů se maličko liší) čítala 36 let.
Interpretovat to tak, že vítězí ten, kdo se Mugabeho vlády zbaví co nejrychleji, by bylo originální, ale trochu bezvýchodné -bez ohledu na to, že v posledních 13 letech se dotyčný ukazatel zase vylepšil.
Tento výčet je samozřejmě zjednodušený. Pomáhá však kreslit podivuhodný obrázek: ať sledujete téměř sedmdesát let Mugabeho veřejného působení po jakékoli linii, na jejím konci hledáte vítěze - s výjimkou nažraných generálů - marně. Jeho vláda je příkladem pozoruhodně konzistentního neúspěchu. Řeklo by se, že brutálně represivní režii ekonomického kolapsu kdysi druhé nejbohatší africké země ani nejde nazývat jinak. A přece je tomu tak - což nás přivádí na stopu jediných vítězů Mugabeho příběhu.
Na jasném čele lehký stín: Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Afričtí politici se po Mugabeho smrti předháněli v projevech úcty. „Soudruh Mugabe byl panafrikanista, jenž zasvětil svůj život osvobození a posílení svého lidu,“ napsal na Twitteru jeho nástupce Mnangagwa. Prezidenti Namibie, Nigérie, Jižní Afriky, Keni a Tanzanie plus další politici z Botswany a samozřejmě Británie mluvili v podobném duchu.
Tady konečně máme vítěze. Jsou to politici, kteří vděčí za svůj vzestup národněosvobozeneckému hnutí, jak pravil rozkošný dobový slovník. A Mugabe, ačkoli se stihl zapojit až do jeho druhé vlny, byl bezesporu jednou z jeho klíčových postav.
Právě na tom stojí Mugabeho nekrology ve všech civilizovaných médiích Západu, publikované zhruba po linii „zemřel osvoboditel, jenž sešel z cesty a stal se diktátorem“. Konzervativnější tituly, jako Le Figaro nebo The Spectator, připomínaly negativnější stránky, liberálnější či levicovější publikace, jako The Guardian nebo Der Spiegel, si daly záležet na vyzdvižení role muže, jenž pomohl zbavit Rhodesii bílé imperialistické knuty.
A ejhle, máme tu příběh, jejž lze pohodlně zařadit do systému. Mugabe byl hrdina, který odvedl spoustu dobré práce, ale moc mu zamotala hlavu, až nakonec, řečeno s Guardianem, „zničil svobody, jež pro Zimbabwe vybudoval“- to je přijatelná verze událostí. Známe takových hodně, od Napoleona až po Erdogana; proč by se to nemohlo stát i v Zimbabwe?
Banditou od začátku
Mohlo, ale nestalo. Robert Gabriel Mugabe byl zvyklý velet vrahům nejhrubšího zrna ještě v době, kdy zemi vedl Ian Smith. Pro kontext - Smith tehdy již dávno zlomil hůl nad politikou gradualismu, podle níž měli černí obyvatelé Rhodesie získávat kontrolu nad věcmi veřejnými postupně tak, jak by získávali na politické gramotnosti. Britská labouristická vláda Harolda Wilsona po Smithovi v roce 1965 požadovala, aby předložil konkrétní data předání moci černé většině. Smith to odmítl a namísto toho vyhlásil samostatnost.
Za co utrácí Kim? Armáda, stadion pro 150 tisíc lidí i gigantický opuštěný hotel
Dostal se do izolace a tlak neustál; prohlásil, že „v Rhodesii nebudou černoši vládnout ani za tisíc let“, a začal jim namísto výchovy ke gramotnosti házet klacky pod nohy. Nebylo divu, že jej -a potažmo bílé vlády vůbec - měli černí Rhodesané plné zuby.
Mugabe se poté věnoval třístranné záškodnické válce - napůl bojoval proti jiné partě vzbouřenců, jimž velel Joshua Nkomo, a napůl proti Smithovi. Válka byla spektakulárně brutální z obou stran a stála na deset tisíc životů. V roce 1979 proto došla Britům trpělivost a vyjednali příměří, s nímž nebyl spokojen nikdo: Smith měl pocit, že jej Britové znovu prodali, a Mugabe měl za to, že vítězství bylo na spadnutí i bez londýnských kompromisů.
Když se následující rok stal ve svobodných volbách premiérem, začal Mugabe nadějně. Investoval do škol i nemocnic a někdejším odpůrcům nabídl smír. Zanedlouho si to však rozmyslel; Nkoma z vlády vyrazil a spustil již zmiňované masakry. Jeho pozornost si obzvlášť bolestně získali lidé z kmene Ndebele, jichž byla ze zmíněných dvaceti tisíc obětí většina.
Od té doby bylo jen hůř. Naplno se to projevilo po roce 2000, kdy vyšlo najevo, že generálové vyplundrovali důchodový fond. Mugabe tak najednou neměl z čeho vyplácet své spolubandity z války za nezávislost.
Vypustil je tedy na (z 90 procent bělošské) farmáře, ať si jejich statky rozeberou. Následoval totální ekonomický průšvih, protože kalašnikov sice spolehlivě zastraší civilisty, ale obilí pěstuje blbě.
Záhada hlavolamu
Aby nedošlo k mýlce: zimbabwský prezident nikdy nebyl tyranem nejhrubšího zrna, jako byli někteří jeho kolegové z národněosvobozenecké branže. Nejedl své nepřátele jako středoafrický prezident/císař Jean Bokassa. Nedával svoji převahu najevo sodomizací politických protivníků jako Jihoafričan Jacob Zuma. Při nástupu do funkce neuřízl svému předchůdci uši, jak se stalo zvykem v Libérii.
Naopak, nechal Smithe dožít v Harare jako svobodného muže (stejně jako později mohl dožít on sám). Mugabe byl vzdělaný a svého druhu jemný muž. Odmala byl spokojen, když o samotě pásl dobytek, jen když mu dělala společnost kniha. Původním povoláním byl učitel a prý učil dobře, když tedy zrovna neválčil. Je dost možné, že západní levice měla pravdu, když tvrdila, že je tím nejlepším vzorem vůdce, jakého si nová Afrika mohla přát, a před průšvihy a zločiny jeho vlády ochotně zavírala oči.
Díky tomu se vtírá jiná myšlenka. Byl-li Mugabe velmi špatným vůdcem své země (což se zdá nepochybné) a zároveň byl nejlepším vzorem nového afrického státníka, pak má řečený hlavolam jen jedno řešení. Že totiž tím nejstrašlivějším, skutečně zločinným omylem, jejž civilizovaný svět s nesnesitelnou intelektuální leností přijal, byla sama myšlenka marxismem syceného afrického národněosvobozeneckého hnutí.
Čtěte také:
Africké země chtějí prodat zásoby slonoviny za miliardy: Jsou to naši sloni, máme na to právo
Jak nasytit miliardy: pšenice pro Afriku roste i ve 40 stupních
Rovníková Guinea chce stavět hraniční zeď. Kamerun nasadil armádu