Reakce Evropy na strategické výzvy, kterým čelí – na ruskou agresi na Ukrajině, na běžence prchající před násilím na Blízkém východě, na chaos v severní Africe – vyvolává dojem, že její vedoucí představitelé nemají tušení, co dělat. A možná ho opravdu nemají – tuto realitu je zapotřebí připustit, nikoliv zamést pod koberec.
Jednoduše řečeno určuje reakci Evropské unie na vnější tlaky, jimž čelí, její stagnující ekonomika; vnitřní krize zanechala vedoucím představitelům EU malý manévrovací prostor. Naštěstí má Evropa prostředky, aby této krizi čelila, pokud dokáže mobilizovat moudrost a politickou vůli.
Kořeny problémů EU leží v její reakci na globální finanční krizi z roku 2008: ve dvou letech rozsáhlého fiskálního stimulu. Ten růstu pomohl pramálo, ale jeho výsledkem byl ochromující veřejný dluh.
O sedm let později není výkon na obyvatele v EU o nic vyšší než na začátku krize. Průměrný veřejný dluh se ale zatím vyšplhal na 87 procent HDP a ponechává malý prostor k politické flexibilitě či inovacím.
Řecká tragédie
Při zpětném ohlédnutí je naprosto zřejmé, co se mělo udělat. Řecko, které provedlo největší fiskální stimul, je zároveň zemí, jež utrpěla největší škody. Její recese pokračuje, zatímco státy typu Lotyšska, Litvy a Estonska, které uskutečnily brzké a radikální fiskální úpravy a liberalizovaly své ekonomiky, se těší silnému růstu.
K potížím Řecka se navíc přidalo pomalé tempo evropského rozhodování. Pokud jde o hospodářskou politiku, bývá rychlé a mylné rozhodnutí často lepší než nečinnost. Lídři EU však namísto rychlého řešení řecké finanční krize dopustili, aby tato krize pět dlouhých let vytěsňovala diskusi o jiných otázkách. Řecko se zatím potácelo dál a nikdy nepřijalo rozhodná opatření, která mohla obnovit důvěru.
EU, jejíž pozornost se soustředila na makroekonomii, zanedbala opatření, jež by bývala vrátila hospodářský růst na původní hodnoty: uvolnění trhů, snížení výdajů (namísto zvýšení daní), a především další rozvoj jejího největšího aktiva, totiž jednotného evropského trhu.
Zpozdilost Evropy nejvíce bije do očí v oblasti rozvoje a inovací vyspělých technologií
Jen málo se změnilo za téměř deset let od doby, co italští ekonomové Alberto Alesina a Francesco Giavazzi poznamenali: „Bez se riózních, hlubokých a rozsáhlých reforem bude Evropa neúprosně upadat, ekonomicky i politicky.“ Varovali, že „při absenci hlubokých změn bude podíl Evropy (na světovém výkonu) za 20 či 30 let podstatně nižší než dnes, a co je možná ještě důležitější, výrazně se oklestí její politický vliv“.
A zpráva Světové banky o evropském růstu v roce 2012 shrnula situaci takto: „Stárnoucí Evropané se ocitli v kleštích mezi inovativními Američany a efektivními Asijci.“
Hlavní příčiny špatného výkonu Evropy jsou přitom dobře známé: vysoké daně, příliš mnoho regulací a jejich špatná kvalita a vysoké veřejné výdaje. A existuje jen jeden důvod, proč evropské vlády tolik utrácejí: přehnaná sociální ochrana. Jak konstatovala Světová banka: „Západoevropské vlády utrácejí přibližně o deset procent HDP víc než Spojené státy, Kanada a Japonsko. Rozdíl ve výdajích na sociální ochranu přitom činí devět procent HDP.“
Nešlapat vodu
Aby se tyto výdaje daly financovat, musejí se zvýšit příjmy. A protože je obtížné efektivně zdaňovat kapitál, zavedla Evropa přemrštěné odvody z práce.
Na celém kontinentu, ale zejména v jižní Evropě udržují daně a přísné regulace trhu práce vysokou nezaměstnanost, která dosahuje 11 procent pracovní síly, a odrazují Evropany od investování do vlastního vzdělání.
Přirozenými důsledky jsou příliš nízká zaměstnanost, příliš nízké investice do sofistikovaného vzdělání, příliš nízké inovace a minimální zvyšování produktivity. Zpozdilost Evropy nejvíce bije do očí v oblasti rozvoje a inovací vyspělých technologií.
Meziroční růst HDP eurozóny:
Většina Evropy však působí žalostně téměř z jakéhokoliv hlediska. Z 50 nejlepších univerzit na světě je přibližně 30 amerických, šest nebo sedm jich sídlí v Británii a jen hrstku najdeme v kontinentální Evropě.
Šest severoevropských zemí může konkurovat USA, pokud jde o výdaje na výzkum a vývoj a počet udělených patentů, avšak jih a východ Evropy daleko zaostávají.
EU zatím neotevřela své trhy v oblasti podnikatelských služeb a digitálního obchodu, díky nimž americká ekonomika prosperuje, přestože ve většině států EU představují služby přibližně 70 procent HDP.
Směrnice bez implementace
V roce 2006 vydala Evropská komise směrnici o liberalizaci obchodu ve službách, ale velké země – zejména Německo – ji odmítly implementovat. Absence trhů služeb a digitálních trhů poškozuje rozvoj moderní ekonomiky v Evropě.
Nikoli náhodou vládnou světu špičkových technologií americké giganty, jako jsou Apple, Amazon a Google. Na evropské malátnosti není nic nevyhnutelného, stejně jako není nic typicky evropského na tom, mít přehnaně vysoké sociální transfery. Seriózní evropské vlády – od Irska po Polsko – tento problém úspěšně vyřešily. Zbytek EU by je měl nejen následovat, ale také snížit daně z příjmu a z objemu mezd a liberalizovat trhy práce.
EU bude dál přešlapovat na místě, dokud si neuvědomí chyby a nezačne uskutečňovat takové reformy, jaké její ekonomika potřebuje. Pouze když se kontinent rázně vrátí na cestu růstu, budou vedoucí představitelé Evropy schopni řešit vnější problémy, kterým dnes čelí.
Autor je vysoce postaveným členem Atlantické rady ve Washingtonu
Čtěte také:
MMF: Eurozóna potřebuje rozsáhlejší reformy k dalšímu růstu
Éra levných peněz se chýlí ke konci, eurozóna ale na ně hodlá dál spoléhat
