Devatenáctiletá brunetka Anežka Drahotová je zřejmě největším českým talentem ve vytrvalostních disciplínách. Jen ještě nemá jasno, který sport chce vlastně dělat. Zatím sbírá největší úspěchy v chůzi, ale láká ji i silniční cyklistika. V březnu by zase ráda startovala v Praze na halovém mistrovství Evropy jako běžkyně.
Kdyby mi na jaře někdo nabízel, že dopadne takhle, brala bych to všemi deseti. Jsem spokojená s chůzí – jak ze zisku juniorského zlata, tak i seniorského bronzu. Byla to moje nejlepší sezona.
Letošní sezona se vám dost povedla. Jak se za ní ohlížíte?
Která z chodeckých medailí má větší hodnotu?
Ze zlata mám radost, protože mě nikdo neporazil, navíc jsem na desítce vytvořila juniorský světový rekord. Cennějším úspěchem je ale přece jen bronz mezi ženskými.
Nepovažují vás zkušené chodkyně za drzého vetřelce?
Asi už ne. Už loni na mistrovství světa v Moskvě jsem je sedmým místem přesvědčila, že se mnou musejí počítat. Navíc největší favoritky z Ruska a Ukrajiny obecně moc nekomunikují, takže ani nedávají nic znát. A chodecká špička se dost omladila.
Většinu soupeřek převyšujete nejen výkony, ale i postavou. Je pro chodce výhoda měřit 180 centimetrů?
Určitým způsobem ano, protože mám delší nohy a tím také krok. Potom je ale samozřejmě potřeba mít sílu na udržení délky kroku. Snažím se ze své výšky dělat přednost.
Říká se, že kdo nebyl nikdy vyloučen, není skutečný chodec. Já ale doufám, že se toho hned tak nedočkám
V chůzi nerozhoduje jen prvenství v cíli, ale také styl, za který mohou rozhodčí závodníka snadno vyloučit. Jak jste na tom s technikou?
Dobře. Zatím s ní nemám problémy. Na velkých šampionátech jsem ještě vyloučená nebyla, dokonce jsem ani nedostala napomínací terčík. Říká se, že kdo nebyl nikdy vyloučen, není skutečný chodec. Já ale doufám, že se toho hned tak nedočkám.
Je náročné kombinovat chůzi s během a cyklistikou?
Je. Ale zase člověk nezatěžuje tělo jen jednostranně. Sice jsem ze zdravotních důvodů zrušila účast na mistrovství světa v běhu do vrchu a také v cyklistice, ale cením si medailí z domácího cyklistického šampionátu. Startovat proti Martině Sáblíkové byl velký zážitek.
Přesto je vaší nejoblíbenější disciplínou chůze?
Mám v ní největší úspěchy a perspektivu, takže asi ano…
Dá se vůbec nějak sladit trénink vašich rozdílných disciplín? Vrcholovým běžcům a chodcům se jízda na kole nedoporučuje.
Atleti na kole prakticky vůbec nejezdí, ale můj trénink se skládá hlavně z chodeckých a cyklistických úseků. Běh netrénuji skoro vůbec. Cyklistický trénink je optimální, protože se při něm tolik nezatěžují klouby. Mám zkušenost, že když po kole zařadím protahovací cvičení, strečink a trochu gymnastiky, nemám problémy.
V březnu bude v Praze halové mistrovství Evropy v atletice, tam chůze není na programu. V jaké disciplíně se představíte?
Samozřejmě bych se chtěla představit na domácí půdě a před českými diváky, takže se budu muset více zaměřit na opomíjený běh. Sice jsem už v hale běžela, ale nikdy jsem neabsolvovala celou sezonu. Jsem na to zvědavá. Pokud bych startovala, bylo by to v nejdelší halové disciplíně, tedy na tři tisíce metrů. Ale samozřejmě s nějakým výrazným úspěchem proti specialistkám nemůžu počítat. Nechci si dávat žádné cíle, snad jen že bych nechtěla doběhnout poslední.
Za necelé dva roky propukne olympiáda v Riu de Janeiro. Tam asi pojedete jako chodkyně...
Podle dosavadních výsledků to tak vypadá. Ale dokázala bych si představit i to, že bych vedle chůze startovala i na kole. Podle harmonogramu by obě disciplíny měla dělit poměrně dlouhá doba, takže by to snad šlo zkombinovat. Ale takhle daleko se s trenérem Pitákem přece jen ještě nedíváme.
V chůzi jste medailistkou a rekordmankou, ale běhy a cyklistické závody jsou zase populárnější a divácky atraktivnější. Netrápí vás to?
Chůze u nás opravdu není nijak populární. Ale člověk asi musí své disciplíně propadnout. Když jedu na velké závody do Švýcarska, Itálie nebo do Ruska, kde je chůze div ne národním sportem, vypadá to tam úplně jinak. Byla bych ráda, aby se to u nás změnilo. Přirovnala bych to k rychlobruslení. To před érou Martiny Sáblíkové také nikdo moc neznal.
Končíte v juniorské kategorii. Myslíte, že i mezi ženami bude možné dál kombinovat rozdílné sporty?
Absolutní špička v juniorech bývá hodně úzká. V dospělých je elitních závodníků více a asi není možné se do špičky ve vícero sportech protlačit. Možná by se dalo v určité sezoně více zaměřit na jednu disciplínu a další rok se pokusit prosadit zase v jiné.
Nemyslíte, že byste dosáhla lepších výsledků, pokud byste se věnovala jen jednomu sportu?
Nikdy jsem zatím nezkusila dělat jen jednu disciplínu, takže nevím. Mě ta kombinace baví. Dělat pořád totéž by mohlo být monotónní. Zatím se ale ve všech směrech zlepšuji, tak věřím, že mi to neškodí, a se specializací zatím nepočítám.
Pomohlo vám působení v cyklistickém týmu CTP Radomíra Šimůnka?
Měla jsem přístup ke špičkovému cyklistickému materiálu, pomohly mi i rady a několik tréninků, které vedl kouč a vedoucí týmu Jaromír Friede. K závodům je potřeba dobře fungující tým, což CTP splňuje.
Proč jste tedy nakonec zrušila účast na cyklistickém mistrovství světa ve španělské Ponferradě?
Po běžecké desítce Birrel Grand Prix v Praze jsem se necítila moc v pohodě. Už závod jsem dost protrpěla a pak jsem dostala antibiotika. Dobu, kterou jsem měla věnovat závěrečné cyklistické přípravě, jsem promarodila. Nemohla jsem na šampionát jet.
Jak vypadaly vaše sportovní začátky?
V Rumburku jsme se sestrou Eliškou všemožně sportovaly, dostaly se do atletického oddílu a později i k našemu současnému trenérovi Ivu Pitákovi. Díky němu jsem zjistila, že se chci sportu dlouhodobě věnovat, přestože mě bavilo i kreslit nebo hrát na klavír. Sport pak dostal před vším přednost.
Drželo vás u sportu to, že jste záhy začala vítězit?
Vyhrávat baví asi každého a já byla odmala strašně soutěživý typ. To, že úspěchy přišly brzo, mělo určitě vliv na motivaci do dalšího tréninku.
Od začátku trénujete, závodíte i studujete s dvojčetem Eliškou. Opravdu vám vyhovuje být pořád spolu?
Mně to vyhovuje, ale pro sestru je to těžší, protože jsem už delší dobu úspěšnější. Musí to být náročné, když je ve stínu. Proto jsem ráda, že jsme se letos malinko rozešly a každá se zaměřila na něco jiného. Eliška se zkouší přeorientovat na cyklistiku. Myslím, že nám to prospěje. Pokračujeme ale ve studiu na sportovním gymnáziu v Jilemnici, kde spolu bydlíme na ubytovně.
Proč jste nešly studovat do Prahy, kde se soustřeďuje většina předních sportovců?
Praha má samozřejmě kvalitní sportoviště, ale neměly bychom tam tři minuty do školy, do bazénu nebo posilovny jako v Jilemnici.
Sbíráte medaile a lámete rekordy. Co je pro vás důležitější?
Snažím se spíše o co nejlepší časy. Před závodem v chůzi na juniorském šampionátu v Eugene jsem si říkala, že překonat svěťák by bylo krásné. Ale když jsem ve světovém rekordu byla první v cíli, uvědomila jsem si, že zlatá medaile má přece jen větší hodnotu než rekordní čas.
Docházíte i k psycholožce. V čem taková spolupráce atletům pomáhá?
Psychika je neuvěřitelně důležitá. Živým důkazem je právě Eliška, která poslední dobou končila za mnou a doktorka Zdena Sládečková jí pomáhá v určitém zpevňování psychiky. Jde o to, aby byla odolnější vůči vnějším vlivům, aby ji nerozhodilo, když se o sobě dočte něco nelichotivého, aby se při závodech koncentrovala na sebe a vydržela v nasazení až do cíle. U mě jde o něco podobného.
Dá se vedle tréninků, závodů, náročného cestování a školy stihnout ještě něco jiného? Máte nějaký volný čas?
Čas je potřeba dobře naplánovat. Proto mám ráda podzim, je po sezoně a nemusím spěchat na trénink. Během roku se moc nedostanu za rodiči do Rumburku nebo za bratrem do Liberce, takže k tomu je teď příležitost. Mám čas i na kamarády, na kafíčko, zajít do kina nebo se jen tak bavit o něčem jiném než o sportu. Také se mi líbí večerní procházky, hlavně po Praze.
Neměla jste někdy chuť se vzepřít a zaprotestovat proti tvrdému tréninkovému drilu?
Ne. Nenaříkám, že většinu času věnuji sportu. Sice je to rok od roku horší, neboť se ke sportování přidávají mediální a sponzorské akce a volna ubývá. Ale protože se mi pořád daří, zatím mě žádná krize nepotkala a nikdy jsem nelitovala, že jsem se dala na sportovní dráhu.
Při čem si nejvíc odpočinete?
Mám ráda knížky. Na filmy se při soustředěních jako někteří kolegové tolik dívat nemusím. Baví mě, když se dostanu do míst, kde není signál. To jsou situace, kdy jsem v anonymitě a mohu vypnout. Jsem příznivcem aktivního odpočinku a líbí se mi příroda, takže se vypravím relaxovat třeba do lesa nebo na hory.
Jak zvládáte dlouhodobá soustředění?
Motivuje mě, když si říkám, že tohle je těžší část sportování. Tréninky jsou náročné, je třeba mít na jejich zvládnutí vůli, ale je to základ. To první, co se musí pro úspěch udělat.
Anežka Drahotová (19)
Je nejlepší českou chodkyní historie, což dokázala v červnu na juniorském MS v Eugene, kde vyhrála závod na 10 km v čase 42:47,25, čímž vytvořila světový juniorský rekord. Příslušnost k absolutní světové špičce potvrdila svěřenkyně trenéra Iva Pitáka v srpnu na ME v Curychu, kde získala bronz mezi ženami na dvacetikilometrové trati v českém rekordu 1:28:08. Rodačka z Rumburku nastoupila v září se sestrou Eliškou do čtvrtého ročníku Sportovního gymnázia v Jilemnici, ale s maturitou vzhledem k individuálnímu studijnímu plánu počítá spíše až v roce 2016.
Autor je spolupracovníkem redakce
Čtěte také:
Petr Dědek: Česko je znovu na golfové mapě světa
