Angela IV. Válečná. Dorovná rekordmana Kohla?

Kancléřka Merkelová je jednou z posledních jistot starého světa – a zároveň jistotou čelní srážky s tím novým.

Měřeno konvenčními politickými metodami, měla by být Angela Merkelová už politickou mrtvolou. Není, a naopak má reálnou šanci dorovnat rekordní 16leté kancléřské působení Helmuta Kohla. Počtvrté v řadě by ji v čele vlády uvítalo 64 procent Němců. Přitom je zřejmé, že je povede vstříc tvrdému střetu se silami typu Trump, Putin, Erdogan, brexit a nová pravice.

Proto samozřejmě většina Němců, přesněji prosperujících členů střední třídy a zastánců liberální demokracie klasického střihu, Angelu volit nepůjde. Hlas jí dají v touze po stabilitě. Musejí si být ovšem stejně tak vědomi nevyhnutelnosti kolizního kurzu budoucí kancléřky. Až budou chtít noví evropští vůdci, jako je Theresa Mayová, Fillon/Le Penová, Renzi/ Grillo nebo z jiné strany třeba Orbán, bourat schengenský prostor a rozebírat Lisabonskou smlouvu, německý odpor bude stejně tuhý jako u Stalingradu.

Angela tak konečně nalezla hmatatelnou dějinnou roli, kterou se po většinu dosavadních 11 let její vlády zdálo udržování německé hospodářské lokomotivy v běhu podle hesla „neopravuj něco, co není rozbité“. Ač nemůže být řeč o konjunktuře v pravém slova smyslu, Německo hospodaří letos s největším obchodním přebytkem všech dob (šplhá k devíti procentům), skoro nezná slovo nezaměstnanost (letos 3,8 procenta) a disponuje vyrovnaným rozpočtem. Solidní podpora Merkelové napříč stranami je sice zavádějící, neboť její „Willkommenskultur“ vůči uprchlíkům dělí Němce v přesném poměru 50 : 50 mezi „vítače“ a „odmítače“, tudíž se dá říci, že Angela zároveň Německo silně štěpí. Jenže ani ostatní velké strany (SPD, Zelení) nejsou žádní velcí „odmítači“, takže vše vychází nakonec nastejno.

Ačkoli SPD ještě může postavit do svého čela populárního Martina Schulze (nedávno opustil post předsedy Evropského parlamentu), největší hrozbu pro kancléřku v tuto chvíli nepředstavuje opozice, nýbrž Merkelová sama.

Maskuje touhu po moci?

Nejde jen o to, že pragmatická oportunistka zdánlivě bez ideálů měla v 90. letech posměšný úsměv pro dosluhujícího Helmuta Kohla, jenž se rok před pádem obracel na návštěvníky kancléřství s otázkou: „Kdo jiný by měl dokončit mou práci?“ Kohl trpěl utkvělou představou, že bez něj by padl projekt společné evropské měny. Merkelová pro něj měla tuto odpověď: „CDU se musí naučit běhat i bez starého válečného oře. Musí opustit dům rodičů a jít si po svých jako každý, kdo má pubertu za sebou.“ O 18 let později se o vlastní schizofrenně analogické situaci (v CDU zadusila růst dalších osobností) taktně nevyjadřuje, ovšem otázka „kdo jiný může dělat mou práci“ (jíž je nejspíše také záchrana společné měny) visí ve vzduchu i tak.

Podstatnější je, jestli se pro budoucí spektakulární výzvy – udržet jednotu v Evropě, nespadnout do obchodní války s USA, zabránit šíření „britské nákazy“ – hodí doopravdy nejlépe zrovna kancléřka Merkelová. Liberální média jsou v této otázce bezradná a vlastně se jí pokoušejí vyhnout. Jestliže už musejí zaujmout nějaký postoj, upadají do rozpaků jako místní reportér, když se jej někdo optá, zda se za ředitelku zvláštní školy s nejhorší pověstí široko daleko hodí nejlépe stárnoucí paní učitelka s jemnými manýry.

Průzkumy favorizují Merkelovou. Čtěte více: Průzkum: Merkelová by porazila Gabriela i Schulze

„Kancléři se mohou obrodit, ale potřebují se vyhranit,“ zkusil to Dirk Kurbjuweit z Der Spiegelu. „Musí oprášit své nejlepší umění – stavět koalice, mámit, umlouvat,“ mínil Josef Joffe z týdeníku Zeit. „Je to nesprávná kancléřka,“ opřel se do ní tentokrát vydavatel Der Spiegelu Jakob Augstein.

Ale nevysvětlil pořádně proč. Svět po Merkelové už prý není vůbec takový jako před ní, takže Angela je vlastně kancléřkou „radikálních zvratů“, i když sama snad za nic nemůže, nadhodil. Než by svou divokou konstrukci dále rozvedl, raději tajemně naznačil machiavelistické chápání světa v Angelině hlavě – touhu po moci prý maskuje „zodpovědností“.

Trochu to připomíná bourání mýtu Václava Havla pár let po jeho odchodu, kdy se také různí lidé „rozpomínali“, jak Havel lačnil po prezidentské funkci, ale uměl to podat jako dějinnou nevyhnutelnost. Další komentátoři pravicovějšího ražení pak činí kancléřku přímo odpovědnou za současný nástup ultrapravice v Německu a jsou si jisti, že členskou základnu Alternativy pro Německo (AfD) bude její osoba doslova „galvanizovat“. A nejen ji – dokonce i členskou základnu Národní fronty ve Francii a dalších evropských hrochů ve skleníku.

Bourání mýtu

To je samo o sobě docela platná úvaha. Stejně jako potřebovali pravěcí sběrači a lovci své bohy povodní, je pro AfD bohyní ze všech nejstrašnější kancléřka Merkelová. Její mateřštinou je prý hebrejština, v minulosti spolupracovala se Stasi a ke zničení Německa používá Migrationswaffe (migrační zbraň). Tak tomu alespoň věří řada voličů Alternativy v bývalé NDR, takže pro vůdce strany (Frauke Petryovou) je ohlášení kandidatury Merkelové vítanou provokací. Oblíbeným projektilem stoupenců AfD je tvrzení, že Angela si může dovolit hazardovat s islámem hlavně proto, že nemá vlastní děti. Takto zlý obraz Angely Merkelové je v Německu čímsi novým.

To neznamená, že by se o bourání mýtu „sanfte Angely“ („laskavou“ ji nazýval Helmut Kohl) nebo „Mutti Merkel“ už několik lidí předtím nepokoušelo. Je to mocný a lákavý mýtus – hraničící nejspíše s pravdou, neboť jestli stabilní popularita kancléřky (s krátkým výpadkem loni na podzim) funguje po celou dobu jako perpetuum mobile, je to hlavně kvůli jejím způsobům. Za své spolupracovníky si už 11 let vybírá zásadně nekonfliktní otevřené osobnosti mladického vzezření, které úmyslně shazují vlastní roli a jsou přesným opakem politiků minulosti – mužů s rukama v kapsách, kteří nejraději ze všeho hovořili o sobě. Konsenzus je v jejích kruzích tak důležitý element, až dusí inspiraci, krčí rameny kritici.

Různí autoři se proto už v nejméně deseti biografiích pokoušeli přijít s něčím šokujícím z její minulosti, výsledek jejich snažení je přesto chudý. Zde je pár zajímavých kousků: jejímu otci (protestantskému faráři) se pro ochotu vést dialog s komunisty říkalo „rudý Kasner“, směl volně cestovat, rodina používala dva automobily. Merkelová v NDR rozhodně nepatřila mezi disidenty, byla loajální k režimu, naučila se dobře rusky (domluví se i česky). Vstup do křesťanské strany v roce 1990 a pozdější prudký obrat k neoliberalismu zůstávají záhadou. Nejčastější vysvětlení = kancléřka je obyčejná oportunistka.

Za 11 let v čele země neudělala žádnou reformu, přičemž odstavení atomových reaktorů je od bývalé fyzičky navýsost divný krok. Téma prostě přinesl čas, Angela vlastně obvykle čeká, až se nějaká agenda stane populární (dětské školky, rodičovská dovolená, klima), aby ji převzala za svou.

Už před lety výslovně odmítla multikulturalismus („přístup, podle něhož budeme žít po boku jiných kultur a šťastně se z toho radovat, naprosto selhal“) a ještě v červenci 2015 odpovídala v televizi palestinskému děvčátku Reem, že „nemůžeme přivítat každého, kdo o to požádá, nemáme na to kapacity“. Dějinný přerod této emocionálně odtažité ženy v univerzální symbol dobra bude jednou dobrým námětem pro dramatiky, mezitím z něj ale stranickým kolegům (Horst Seehofer z CSU, ministr financí Wolfgang Schäuble) vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Přesto nikdo z nich nevypověděl loajalitu a mýtus jediné možné kandidátky úspěšně žije.

Konec velké koalice?

Je to v podstatě tím, že volbu kancléře provádí nově zvolený Spolkový sněm při tajném hlasování a Merkelová a její tým jsou mistry v budování koalic. Mnohem zajímavější se proto jeví teorie, kupodivu nepříliš zmiňovaná, že by se dosud nerozbitná koalice CDU/ SPD mohla přece jen rozpadnout pod vedením nějakého čerstvého vůdce. Merkelové se za 11 let podařilo koaliční kolegy (Sigmar Gabriel, Frank­Walter Steinmeier) zašlapat do bezvýznamnosti, takže SPD v současné době disponuje volebními preferencemi kolem 21 procent (CDU měla v listopadu 36 procent). Tím novým vůdcem by mohl být Martin Schulz a nová koalice by mohla nést jméno SPD/Linke/Zelení.

Při současných preferencích by tzv. červeno­rudo­zelená koalice dala dohromady pouze 45 procent, ale teoreticky by ji mohla podpořit dnes téměř zapomenutá FDP s očekávaným ziskem sedmi procent. Je samozřejmě otázkou, proč by Svobodní měli podporovat jednoznačně levicový slepenec, ale to už by záleželo na vyjednávacích schopnostech Martina Schulze, které jsou legendární. Stejně tak je ovšem třeba vzít v potaz i možnost úplně jiné koalice, totiž CDU/Zelení, která už funguje v Hesensku a Bádensku­Württembersku. Sledování preferencí bude po příštích deset měsíců očividně mnohem napínavějším oborem než doposud. K tomu je třeba přidat otázku, zda AfD dosáhne očekávaného výsledku a bude blokovat celých 15 procent koaličního potenciálu.

Schulz v čele nové vlády by vůbec nemusel být pro Německo zlou volbou. Má nepřeberně zkušeností na mezinárodním poli, evropské jednotě je oddán stejně jako Merkelová, ale není vnímán polovinou evropských zemí současně jako hlavní překážka této jednoty. A budoucí americký prezident Donald Trump si k Schulzovi nestačil vytvořit „osobní vztah“ jako k Angele Merkelové ještě před osobním setkáním, když o ní před rokem prohlásil: „Kdy už německý lid konečně povstane a svrhne ji? Nevím, co si ta ženská vlastně myslí.“ Také proto po zvolení Trumpa celá německá scéna dlouho a hrozivě mlčela.

Preferovat Schulze v zájmu budoucího vývoje transatlantického spojenectví zní velmi zbaběle a cynicky – ale přesně tak jsou rozdány karty pro příštích pár let.

Ekonomická vražda

Německo má v současné době v obchodu s USA obrovský přebytek, přičemž Amerika je největším odběratelem německého zboží. Tento přebytek navíc vlivem posilujícího dolaru nadále poroste, neboť německé zboží bude dále zlevňovat.

Z pohledu Donalda Trumpa vypadá německá hospodářská politika snad nebezpečněji než čínská – úsporná opatření, malé investice do infrastruktury, mzdy rostoucí podstatně pomaleji než produktivita, vysoká zaměstnanost a podpora vývozu – to je v trumpštině ekvivalentem ekonomické vraždy amerického dělníka. Je jen otázkou času, kdy si toho povšimne a vyhlásí Němcům obchodní válku jako v případě Číny.

Merkelová zůstává nejpravděpodobnější kancléřkou Německa – Schulz se o kandidaturu ještě ani nezačal ucházet. Z hlediska obyčejného Němce je staronová kancléřka zárukou situace oscilující mezi stabilitou a stagnací; z hlediska světa pak vstupenkou do akční arény. Angela IV. už nebude moci věčně taktizovat jako po většinu předešlých tří období – povede válku na několika frontách.

Dále čtěte:

Merkelová bude již počtvrté kandidovat na kancléřku

Merkelová: Úplné zahalování obličeje má být zakázané, nepatří k Německu