Skotové příliš pozdě zjistili, že ptát se lidu na názor je pro separatisty to nejhorší možné řešení
Nebylo na co se ptát, odpověděl kdysi Václav Klaus na otázku, proč se Československo nerozdělilo na základě referenda. Pominemeli fakt, že lidové hlasování působí dodnes na muže, který čistě a rychle dojednal se Slováky konec společného státu, jako rudý hadr na býka, je v tom kus trpkého poznání. Minulý týden se o tom mohli přesvědčit zastánci skotské samostatnosti, kteří nakonec zřejmě nejdůležitější referendum moderních britských dějin projeli víc, než předpokládali i ti největší pesimisté mezi nimi.
Skotům je jistě nutné přičíst k dobru, že z odtržení udělali velkou celospolečenskou debatu, která měla vyvrcholit stvrzením vůle lidu. Ano, slovní přestřelky před referendem, v nichž nikdo nikoho netahal za tričko (pardon, za kilt), i fakt, že hlas do urny hodili i zarytí odpůrci jakéhokoli hlasování, se jistě dají označit za známku „vyspělosti britské demokracie“, jak si pochvaloval český šéfdiplomat Lubomír Zaorálek. Uštěpačně by se ovšem chtělo dodat, že kdyby vyspělou demokracii před 22 lety pěstoval i Klaus a tehdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar, pendloval by Zaorálek mezi Prahou a Bratislavou, aby jako federální ministr vyvážil odstředivé tendence Čechů a Slováků.
Sledovat česko(slovenskou) paralelu ve skotské kauze je jistě mediálně zajímavé. Ale také – znovu s Václavem Klausem – falešné.
Nic totiž nebylo tak nepodobné skotské snaze o odtržení jako naše federální rozluka. Zatímco skotská samostatnost se několik měsíců propírala na všech možných fórech, ta slovenská (potažmo česká) se upekla během několika hodin někde mezi košatou lípou a platanem na zahradě brněnské vily Tugendhat. Lid zastupovali tak maximálně bodyguardi.
Nikdo se nikoho neptal. Deklarace svrchovanosti Slovenska je sice psaná v množném čísle, ale tím „my“ se myslela Slovenská národní rada, nikoli snad nějaký národ. Později se z toho v Praze udělalo „ústavně učiněné rozhodnutí“ a bylo hotovo.
Svým způsobem to bylo rychlé a bezbolestné.
Především pro samotné aktéry, kteří mohli začít s čistým stolem. České „Better Together“ se tehdy smrsklo do poněkud uraženecké abdikace prezidenta Václava Havla; teorie dvojdomku, kterou někdejší premiér Petr Pithart opisoval konfederační soužití Čechů a Slováků, skončila v propadlišti dějin. To britský premiér David Cameron se teď cítí povinen skotský národ za jeho podporu Británie obdarovat pozdním přesunem některých pravomocí. Asi jako když manžel blahosklonně předá manželce z peněženky obnos čerstvě vytažený z bankomatu, jen aby se nedozvěděla, kolik mu měsíčně přistane na účtu.
Je možné, že to část separatistů obměkčí. Pro velkou část Skotů ale Cameron i tak zůstane nabubřelým Angličanem se snobskými školami a královskými předky. Ani žádná „devolution revolution“, tedy decentralizační smršť, na ostrovech nenastane. A na rozdíl od Slováků, kterým Strakova akademie začala být po rychlém rozchodu celkem ukradená, zůstane Westminster pro poddané z edinburského podhradí synonymem mocenského centra, kde se dělá politika pro Skoty bez Skotů.
„Nemůže být pochyb ani žádných dalších pokusů o změnu – slyšeli jsme jasnou vůli skotského lidu,“ pochvaloval si minulý pátek Cameron. Jestli jeho projev ve své pracovně na Hanspaulce poslouchal i Václav Klaus, musel významně pozvednout obočí. Jako politický nepřítel referend všeho druhu dobře ví, že někdy je lepší před hlasitou vůlí lidu prostě potichu přibouchnout okno.
Sledovat česko(slovenskou) paralelu ve skotské kauze je jistě mediálně zajímavé. Ale také – řečeno s Václavem Klausem – falešné. Nic totiž nebylo tak nepodobné skotské snaze o odtržení jako naše federální rozluka.
O autorovi| BLAHOSLAV HRU KA hruskab@mf.cz
