Pokud se v České republice management akciové společnosti rozhodne firmu ruinovat, má k tomu mnohem víc šancí než v zemích Evropské unie, protože české právo tunelářské způsoby značně usnadňuje. Právní prostředky, které mají akcionáři k dispozici, jsou nedostatečné.
V České republice právo jasně nedefinuje, jaké jsou povinnosti představenstva vůči společnosti. Akcionáři mají jen omezené právo podat žalobu na členy představenstva jménem společnosti. Ani Obchodní zákoník neukládá kategoricky a bezvýhradně představenstvu a jeho jednotlivým členům povinnost, aby jednali v zájmu firmy. Člen představenstva nemá například nutně povinnost ohlásit předem transakce, na nichž má finanční zájem, nebo předat společnosti zisk, který nabyl při výkonu svého mandátu.
Jednotliví členové představenstva mají sice povinnosti vůči společnosti, ale nikoliv vůči jejím akcionářům. Tudíž žalobu na náhradu škody může podat jen sama společnost, což by mohlo vést k absurdním situacím: provinilec je mnohdy členem statutárního orgánu a nelze očekávat, že společnost bude mít zájem žalovat člena vlastního představenstva.
Od novelizace Obchodního zákoníku z roku 1996 mají takzvaní oprávnění akcionáři (držba minimálně deset procent akcií) právo žádat o svolání mimořádné valné hromady a na ní mohou například žádat dozorčí radu, aby uplatnila vůči členům před stavenstva právo na náhradu škody. V praxi je to složitější: než se oprávněným akcionářům podaří shromáždit dostatek důkazů, společnost může být zcela zbavena majetku. Oprávnění akcionáři sice mohou podat návrh na předběžné opatření, nicméně při sou časné nedostačující úpravě tohoto právního institutu lze o účinnosti takového postupu pochybovat.
Ani zmíněná novelizace Obchodního zákoníku nezakazuje členovi představenstva účast na transakcích, na nichž má materiální zájem. Obchodní zákoník se spokojuje s děravou úpravou zakazující představenstvu konkurenční aktivity. Vyžaduje předchozí souh las valné hromady také pouze pro vymezené finanční transakce.
Jak neefektivní je podle Obchodního zákoníku postih těch, kteří společnost vykrádají, dokazuje i to, že poškození akcionáři vytunelovaných firem raději podávají rovnou trestní oznámení. Trestní stíhání členů představenstva nepředstavuje efektivní ochranu akcionářů: zkušenosti západních zemí dokazují, že už jediné odsouzení stojí daňové poplatníky příliš peněz a samotné řízení může trvat dlouhá l éta. Zákony o akciových společnostech ve většině zemí Evropské unie zakotvují jako základní právo každého akcionáře takzvanou odvozenou žalobu. Tyto zákony poskytují ochranu i těm akcionářům, kteří mají podezření, že někdo firmu tuneluje, ale nemají dost informací, aby to mohli u soudu dokázat. Proto v mnoha zemích EU existují zvláštní zákonná ustanovení, která umožňují osobám s právním zá jmem na společnosti, aby požádaly soud, nebo dokonce zodpovědného ministra, aby záležitost firmy přešetřil. Ve Velké Británii může každý akcionář požádat soud o povolení odvozené žaloby. Pokud soud dojde k přesvědčení, že některé rozhodnutí představenstva je nespravedlivé, vydá vhodný rozsudek, například formou prozatímního zákazu na dobu, než soud plně posoudí žalobu. Sám žalobce se ovšem musí předem zavázat, že - pokud se žalobou neuspěje - uhradí všechny případné škody společnosti.
Francouzské právo umožňuje akcionářům vlastnícím deset nebo patnáct procent akcií (podle toho, zda jsou veřejně obchodovatelné) požádat soud o ustavení dočasného správce společnosti. Ten pak podá zprávu o jakékoliv podezřelé transakci. Taková expertiza pomůže akcionářům shromáždit důkazy, že představenstvo zneužívá svého postavení. Ve Francii navíc může akcionář podat osobní žalobu o náhradu škody, pokud mu byla způsobena vedle škody, kterou utrpěla sama společnost.
Rovněž v Nizozemsku mohou akcionáři s podílem převyšujícím deset procent požádat Obchodní komoru odvolacího soudu, aby zahájila nezávislé vyšetřování obchodních záležitostí firmy či nechala udělat audit.
Zatímco anglo-americký model řízení a správy akciových společností je založen na koncepci rady ředitelů, která spojuje funkci manažerskou i kontrolní, německý model, kterému je česká právní úprava bližší, odděluje funkci manažerskou (představe nstvo) a kontrolní (dozorčí rada). Jenže povinnosti dozorčí rady v Česku nejsou srovnatelné s povinnostmi dozorčí rady v německých firmách. V Německu se musí dozorčí rada scházet alespoň čtyřikrát ročně, musí kontrolovat celkový výkon představenstva, může si vyžádat ke schválení i ty transakce, které podle stanov společnosti takové schválení nepotřebují. Rovněž členové dozorčí rady mohou být předmětem odvozené žaloby akcionářů, kteří vlastní alespoň pět procent akcií či maj í akcie s celkovou nominální hodnotou milion marek.
Světový trend globalizace kapitálových trhů tlačí na zvýšení zákonné povinnosti představenstva vůči akcionářům. Ty se stále intenzivněji chápou nejen jako náležitá a odborná péče, ale také jako loajalita vůči firmě, jako povinnost jednat jen v zájmu společnosti. Termínem „společnost se přitom myslí nejen společnost jako právní subjekt, ale i akcionáři, zaměstnanci a možná i věřitelé.
Dnešní úprava zákonných norem v České republice má určité rysy jak anglo-amerického, tak německého modelu, ale důkladně a koherentně neaplikuje ani jeden. Český Obchodní zákoník by se měl novelizovat tak, aby se rozšířila možnost akcionářů podat žalobu v nouzové situaci proti členům představenstva jménem společnost i. Pro začátek by bylo alespoň žádoucí, aby si management i akcionářská veřejnost uvědomily, že řízení akciové společnosti v jejím zájmu není jakýmsi dobrovolným rozhodnutím člena představenstva brát na sebe nadbytečné povinnosti, ale že tyto p ovinnosti jsou základním právem každého akcionáře.
